Když umře někdo významný, najednou si všichni vzpomenou, že se s danou osobou někde setkali a vytahují společné fotografie. Nekrology ve velkém popisují životní dráhu a slavné chvíle zemřelého. Samozřejmě se objevují také výkřiky nespokojených lidí s výčitkami, proč tolik vzpomínáme zrovna na tuto osobu. U královny Alžběty však něco takového pravděpodobně nikoho nenapadne.
Královna Alžběta byla Někdo. V posledních desetiletích jsme ji vídali jako bělovlasou bábinku v barevných kostýmcích a kloboučcích. Jako by se nehodila do současného světa, a přece byla jeho důležitou součástí. Jaká síla se ukrývala v této drobné ženě! Byla bez politického vlivu i faktické moci. Přesto nikdo nezpochybňoval význam jejích názorů vyjadřovaných tu promyšleně zvolenou broží, tu několika větami uprostřed tradičního proslovu nebo neformální poznámkou v neděli před kostelem.
Znáte snad někoho jiného, kdo by podpořil Evropskou unii oblečením modrého kostýmku s kloboučkem se žlutými květinami, a přitom to mělo nějakou váhu? Její služba národu spočívala v otevřeném nevyjadřování a noblesní pohostinnosti. Všichni chtěli být pozváni. Každý si přál, aby na něj dopadl lesk a třpyt její slávy. Co to bylo za slávu? Vždyť vlastně ona sama v ničem nevynikala a na nějaké slavné rodokmeny už dnes nebereme žádné ohledy.
Navíc na každého pozvaného hosta čekala spousta pravidel a předpisů, co si obléci a jak se chovat v přítomnosti Jejího Veličenstva, co se smí a co už je za čárou. Přesto o pozvání ke královně všichni stáli. Ona totiž zosobňovala něco, co už se dnes vlastně nevyskytuje, ona byla Pomazanou Boží. Při korunovačním obřadu arcibiskup pomaže krále nebo královnu posvátným olejem, jako to dělali starozákonní bibličtí proroci panovníkům, na znamení toho, že za krále je povolává Bůh.
Zdá se mi, že to je ten třpyt, lesk a jas její slávy. Za její autoritou stál Bůh. Mnozí z těch, kdo ji znali, svědčí o velkém respektu této za královnu pomazané ženy k Božímu povolání. Její přítel a zároveň arcibiskup anglikánské církve Justin Welby řekl: „Nepamatujeme si ji pro to, co měla, ale pro to, co dávala.“ To je vskutku královský epitaf.
Nemohu si nevzpomenout na slova Písma, že jsme Bohem pomazáni za krále a kněze, pokud mu svěříme svůj život. V osobě královny Alžběty vidíme následováníhodný vzor. Nemusíme mít zákonem definovanou moc, nezáleží na tom, co máme napsáno na vizitkách a vlastně ani na tom, jestli nějaké vizitky vůbec vlastníme.
Náš poctivý praktický život a to, co rozdáváme, jako povzbuzení, podpora, vzor správného chování, noblesa, laskavost, pohostinnost a velkorysost, to je to, pro co si nás budou pamatovat. Barevné kostýmky a kloboučky s květinami to samozřejmě posilují, avšak za naší autoritou stojí Bůh.