V posledním díle o tajích rodokmenů si doplníme mozaiku jejich praktického významu. Podíváme se na to, k čemu všemu nám mohou posloužit kromě informace, že X zplodil Y. Rodokmeny nám něco prozrazují o Bohu, o jeho činech a o jeho povaze.
Rodokmeny mají v prvé řadě teologický přesah – něco nám prozrazují o Bohu. Příkladem může být uvedení pětice žen v Ježíšově rodokmenu (Támar, Rachab, Rút, Bat-šeba, Maria). Ani jednu z nich by si patrně Žid vzhledem k tomu, co se s nimi pojilo (reálné či domnělé sexuální skandály), ve svém rodokmenu nepřál. Matouš však svým rodokmenem ukazuje, že je zde Ježíš nejen měl, nýbrž i chtěl!
Zbystřit je třeba nejen, když se v rodokmenu objeví žena, ale též, když je o ní řečeno, že je neplodná, anebo když se obecně v rodokmenu vyskytne něco, co pracuje s faktorem plodnosti. V rodokmenu z Gn 11 se dočítáme, že Terach měl tři syny: Hárana, Náchora a Abrama. Háran měl děti (minimálně víme o Lotovi, Milce a Jisce), Náchor měl děti (minimálně víme o Betúelovi), jen u Abrama se to zaseklo. Vzal si ženu, o které je řečeno: „Sáraj však byla neplodná, neměla dítě.“ (Gn 11,30). Pisatel samozřejmě zmínku o neplodnosti do rodokmenu přidává proto, aby vytvořil napětí a vzbudil ve čtenáři otázku – Co s tím udělá Bůh? Bůh dá Abramovi nejprve slib, že jeho potomků bude jako hvězd, nebude je schopen ani spočítat (Gn 15,5).
Následně se Bible bude snažit ukázat, jak se Bůh zasadil o naplnění tohoto slibu. My se o tomto naplnění můžeme přesvědčit při pohledu na židovský národ, který vnímá Abrahama jako svého otce. Podobné záblesky spojené s otázkou plodnosti můžeme zahlédnout i v dalších rodokmenech: V Gn 46 je to právě Benjamín, syn dlouho neplodné Ráchel, který má ze všech svých bratrů největší počet dětí (konkrétně deset), v Gn 5 zplodí Jered svého syna Enocha oproti svým předchůdcům poměrně pozdě, ale vyplatí se čekat – jeho syn Enoch se stane nejklíčovější osobností v celém rodokmenu. Jinými slovy: Rodokmeny nám něco prozrazují o Bohu, o jeho činech a o jeho povaze.
Jindy rodokmeny fungují jako určitá výtka, postesk nad nerespektováním Hospodinových řádů. V Gn 46,7 se dovídáme, že měl Jákob dcery (množné číslo!). Přesto se v rodokmenu vyskytne jméno pouze jedné z nich – Díny (Gn 46,15). Proč? Je to trpká připomínka toho, že se neprovdala. Kdyby ano, nebyla by již vnímána jako součást rodiny Jákoba, nýbrž svého manžela. Fakt, že je zde uvedena, ukazuje, že o ni neměl nikdo zájem. Důvod popisuje příběh o znásilnění Díny v Gn 34.
Rodokmeny jsou užitečné i pro naši vlastní orientaci v Bibli a jejích příbězích, a to tím, že nám prozrazují rodinné vazby. Tím nám pomáhají vybarvit příběhy, se kterými se setkáváme. V Numeri 16 se dočteme o tzv. Koráchově vzpouře proti Mojžíšovi, která skončila tím, že se otevřela země a pohltila celou Kórachovu rodinu. O Kórachovi se zde dovídáme to, že byl synem „Jishára, syna Kehatova, syna Léviho“ (Nu 16,1). Avšak když se podíváme do jiného rodokmenu (Ex 6), zjistíme, že Mojžíšův otec Amrám byl bratrem Jishára, který byl otcem Kóracha. Mojžíš a Kórach tudíž byli bratranci!
Anebo v Ezauově rodokmenu se dočteme, že Ezau měl vnoučka Amáleka, z něhož vznikl národ Amálekovců. Tento národ sehrál v biblických dějinách klíčovou roli. Poprvé se s Amálekovci Boží lid setkal na své cestě z Egypta do Zaslíbené země. Když jeho část porazil, vydal Bůh příkaz, že Amálek musí být úplně vyhlazen (Ex 17,14–16). Izraelci však tento příkaz moc vážně nevzali; první izraelský král Saul ušetřil krále Agaga, který byl Amálekovec. To byla chyba.
Za několik set let totiž jeden Agagovec (tedy potomek Amáleka) rozhodl o tom, že to bude někdo jiný, kdo bude úplně vyhlazen. A vydal výnos, kterým se pokusil o úplnou genocidu Židů. Šlo o Hamana z knihy Ester (Est 9,24). Rodokmen nám tedy prozrazuje, že snaha zničit Boží lid – potomky Jákoba – vyšla z potomka jeho, tedy Jákobova, vlastního bratra Ezaua…
Jak je snad z výše uvedených příkladů patrné, rodokmeny mají velmi široký přesah. Může však být brzděn neporozuměním dvěma Pavlovým výrokům: „Když jsem odcházel do Makedonie, žádal jsem tě, abys […] nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání než k účasti víry na Božím záměru.“ (1Tm 1,4) a „Hloupým sporům o rodokmeny […] se vyhýbej. Jsou zbytečné a k ničemu.“ (Tt 3,9).
Tyto verše neodrazují od zkoumání a promýšlení biblických rodokmenů, nýbrž patrně buď od tehdy lákavé snahy hledat ve svém vlastním rodokmenu spojnice s králem Davidem či Ježíšem, nebo protože jsou spojeny se „spory“ a „bájemi“, od zabývání se mytickými příběhy propojenými s rodokmeny, jaké nalezneme v apokryfních knihách či rodokmeny eónů v literatuře gnostiků.
Sestupné (descendentní) rodokmeny nás tedy informují o tom, že X zplodil Y a Y zplodil Z. Vzestupné (ascendentní), že A je synem B a B je synem C. Jejich záměr však přesahuje tyto základní informace – vnímejme rodokmeny jako teologická mistrovská díla, která nám poodkrývají Boží povahu a jeho zásahy do našich životů.
Foto: unsplash/Hudson Hintze