Domácí násilí se vyskytuje napříč celou společností, nevyhýbá se ani rodinám věřících. V takových případech má oběť navíc pocit, že nesmí porušit manželský slib složený před Bohem, bere proto jako svůj úděl násilí vydržet.
Hovoříme-li o domácím násilí, je potřeba si uvědomit, že se jedná o násilí mezi osobami, které sdílejí společné obydlí. Zpravidla k němu dochází neveřejně, beze svědků. Nejčastějším typem je násilí mezi manžely, ale může se jednat i o násilí mezi rodiči a dětmi, dětí vůči rodičům či prarodičům. V některých případech může dokonce násilí probíhat mezi osobami bez příbuzenského či intimního vztahu, kteří pouze sdílí společné obydlí.
Hlavními znaky domácího násilí jsou dlouhodobost a trvalé, neměnné rozdělení rolí osoby ohrožené a násilné. Obvyklá je i jeho postupná eskalace, a to jak z hlediska četnosti incidentů, tak z hlediska závažnosti útoků. Domácí násilí se může projevovat v rovině psychické, fyzické, sexuální, sociální či ekonomické a může docházet i ke kombinaci těchto forem. Do této kategorie se však neřadí střídavé násilí ze strany obou partnerů, tzv. italská domácnost.
Domácí násilí se vyskytuje napříč celou společností – jak v rodinách sociálně slabých, tak v rodinách dobře situovaných, u lidí se základním vzděláním, stejně jako mezi vysokoškoláky. Co je ovšem zvláště bolestné, nevyhýbá se ani rodinám věřících, kteří se na křtu rozhodli, že chtějí svůj život uspořádat podle návodu Ježíše Krista, tedy milovat své bližní, a to až do krajnosti.
Dvojí vězení
Pokud se zaměříme na domácí násilí mezi manžely, můžeme zpravidla odlišit tři základní druhy násilných osob. Prvním typem domácího násilníka je člověk, jehož osobnost je narušena prožitky z dětství s násilnými vzory chování v primární rodině, který agresivitu používá jako běžný prostředek k dosažení svých cílů. Postrádá náhled na své jednání, empatii či cit vůči bližním.
Druhým typem je násilník s dvojí tváří, který jako zdatný manipulátor působí na veřejnosti zcela bezproblémově a přátelsky, ale vůči svým blízkým systematicky, záměrně a skrytě užívá patologického násilného chování. To stěžuje ohroženým osobám cestu k pomoci, protože okolí většinou o jejich situaci vůbec neví.
Třetím typem pak je ten, kdo se domácího násilí dopouští pod vlivem alkoholu, jehož nadměrné konzumaci propadl v důsledku nepříznivých životních okolností. V tomto případě existuje naděje na návrat k normálnímu vztahu, pokud agresor podstoupí léčbu a začne abstinovat.
V křesťanských rodinách se problém domácího násilí může stát ještě palčivějším než v prostředí nekřesťanském. Osoba ohrožená domácím násilí se dostává do tzv. „dvojího vězení“. První vytváří domácí násilník sám tím, že oběť sociálně izoluje od okolí a skrze strach, který svým jednáním vyvolává, s ní manipuluje.
Druhé je ovlivněno křesťanskou formací. Věřící oběť se totiž cítí být povinna nést všechno dobré i zlé, protože to slíbila před Bohem. Je přesvědčena o tom, že musí neustále odpouštět, nastavovat „druhou tvář“ a vše trpělivě snášet. Proto se zdráhá a bojí vztah ukončit, jakkoli je rozchod mnohdy jediným řešením situace. Často bývá i pod tlakem okolí, které vyžaduje nerozlučitelnost manželství a vlivem obratné manipulace agresora stojí na jeho straně. Oběť tak nemá u koho hledat pomoc.
Jsou i prostředí, kde jsou slova sv. Pavla z listu Efesanům: „Žena ať je podřízena svému muži, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlava církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i žena má být svému muži podřízena ve všem.“ (Ef 5,21–24), chápána doslovně a odtrženě od pokračování: „Muži, každý z vás ať má svou ženu rád, jako si Kristus zamiloval církev a vydal sám sebe za ni…“. (Ef 5,25). Mužští agresoři v takovémto prostředí často ospravedlňují svou násilnou praxi pokřivenou teologií.
Hájit svou důstojnost
V jedné rozhlasové relaci opat benediktinského kláštera v Praze na Břevnově, Petr Prokop Siostrzonek, vyprávěl příběh z francouzského královského dvora. Rozzlobená princezna křičela na svou vychovatelku: „Nezapomeň, že jsem dcerou tvého krále.“ A vychovatelka jí s klidem odpověděla: „A ty nezapomeň, že jsem dcerou tvého Boha“.
Každý člověk má důstojnost dítěte Božího. Má právo, aby druzí k němu přistupovali jako k sobě rovnému dědici Božích zaslíbení. Bůh nás stvořil, abychom žili ve svobodě a radosti. A po nikom nežádá, aby se těchto hodnot trvale vzdal. Naopak každý je má v životě stále více rozvíjet. A pokud mu v tom někdo brání, byť by to byl životní partner, má právo si tyto hodnoty chránit, a to i za cenu, že partnera opustí.
Pokud někdo uzavírá manželskou smlouvu s tím, že není schopen nebo ochoten respektovat důstojnost Božího dítěte ve svém partnerovi, uzavírá ji neplatně. Manželský slib, že spolu ponesou všechno dobré i zlé, znamená, že budou s Boží pomocí spolu čelit zkouškám, které jim přináší život, nikoli to, že jeden musí trvale nést zlo, které na něm svévolně páchá ten druhý.
Je proto zapotřebí rozlomit okovy obav a předsudků a uvědomit si své právo a povinnost hájit svou lidskou důstojnost darovanou Bohem. Rovněž je úkolem každého křesťana být vnímavý k potřebám svých bližních, a pokud se v jeho okolí vyskytne násilné soužití, měl by být schopen podat ohrožené osobě pomocnou ruku, doprovázet ji v těžkých chvílích, popř. ji nasměrovat na odbornou pomoc, kterou poskytují intervenční centra či poradny pro oběti trestných činů.
Autor je odborník na církevní právo, duchovní správce farnosti Ostrava - Hošťálkovice, oficiál interdiecézního soudu v Olomouci.
Redakčně upraveno
Autor: Libor Botek
Zdroj: Časopis Brána