Je na světě dobré zlo?

Říkáváme o něčem, že je to dobré, nebo špatné, a ani moc nepřemýšlíme o tom, proč tomu tak říkáme. Odedávna o dobru a o zlu diskutují filosofové a teologové, a kdo je bere opravdu vážně? Dnes se filosofům a teologům do toho ani tolik nechce jako dříve. Přitom potřebujeme dobré a zlé rozlišovat takřka na každém kroku. Zvláštní paradox: tak nesmírně samozřejmá velká nesamozřejmost.

V dějinách křesťanství se ovšem objevila myšlenka, že Bůh je dobro samo. Vděčíme za to zejména Aristotelovi a Augustinovi. Zatímco na světě je dobro po kouskách, Bůh je dobrem úplným. Jen abychom mu nezáviděli… A přece je to šikovná myšlenka – kde jinde nejspíše dobro hledat? Kdo z lidí má naopak právo si osobovat, že je v něm a na něm všechno dobré?

K čemu je dobro dobré

Proč ale o dobru vůbec mluvit? Stane se zaučováním do dobra někdo lepším? Alespoň nějaké nejasnosti zaplašíme. To je vhodné už proto, že křesťanství Boha s dobrem ztotožňuje. Kdo o něm řekne, že je dobrý, vlastně ho jen pochválí. Tak hovoříme někdy i o lidech, zvířatech nebo věcech. Když však Boha někdo ztotožní přímo s dobrem, to už je jiná. Něco dobrého je dobré jen na nějaký čas, zatímco dobro Boží je nekonečné. Kdykoli je proto k nalezení. I když žije člověk v jakémkoli století, na jakémkoli místě modré planety, ať už je sám jakýkoli, i když se dostává do jakéhokoli zmatení, vždy z něho něco má a vždy ho může najít.

Jak? Zkusme alespoň nápovědu. Z Bible se ví, že Bůh stvořil svět dobře. Dobré dílo je projevem dobra tvůrce. Tudíž je dobře, že vůbec jsme. A že vůbec něco je. A to i když se něco pokazí – pokazit se ostatně může jen to, co nejprve bylo dobré.

Pak jde ale o to, jak k tomu přistupujeme. To, že vůbec jsme – to je teprve příležitost, abychom sami něco dobře dělali. Jako stromy, co mají nést dobré ovoce. Kdyby jen stály, k čemu by byly? Stromy také samy sebe nevytvořily, tak proč bychom měli být na sebe pyšní, a ne Bohu vděční, když se nám něco dobrého povede? To, že vůbec jsme – to je pro nás dobré východisko. Ale zda je na nás něco dobrého, to také, i když druhotně, záleží na našem myšlení a na našem jednání. Na obojím. Tak jako se dobro projevilo v Božím stvořitelském činu, je i na nás, abychom dobro projevovali. Jen přijímat dobro – s tím si přece v životě nevystačíme. Ale když především a nejprve dobro přijímáme, adekvátní reakce na to má být neutuchající vděčnost. Za drobnost zakoupenou v obchodě samozřejmě poděkujeme, ale za velké dobro obdržené zdarma sotva něco zadrmolíme?

Zlo je být v rozporu s dobrem

Podle některých filosofických postojů je ale dobro tím, za čím směřuje každý. Je to nejzazší cíl vlastního myšlení a jednání – i když vlastními silami nedosažitelný. Proto záleží i na tom, zda a jak se kdo přibližuje k milostivému Bohu, který je svou dobrotou ochoten překrývat nedostatečnost naší vlastní dobroty. Je ovšem rozdíl, když někdo opravdu za dobrem směřuje, a když naopak to někomu či sobě namlouvá. I ten kdo páchá něco zlého, si totiž myslí, že mu jde o něco dobrého. I pokud má někdo ve zlu přímo zálibu, myslí si, že je to dobře. Směřování za dobrem není tedy v praxi tak jednoduché a jednoznačné.

Realita sice bývá složitější, ale jednoduchou zásadou pro křesťanský život je: nevzhlížet se v představě o tom, jak jsme dobří, ale opravdu a s vděčností směřovat vždy za dobrem a vyvarovat se zlého. Zlem je totiž dostávat se s dobrem do rozporu, kazit a ničit to, co je dobré. 

Kdo působí přírodní katastrofy?

Pokud bychom se ale namísto vděčnosti vytasili s vyčítavou otázkou, jak to, že když je Bůh dobrý a stvořil svět, že je na světě tolik zlého, ztratili bychom něco z vůle k dobru, a v té otázce bychom uvízli. Tu otázku je přesto třeba si pokládat a hledat odpověď, plaše a otevřeně. Bible sama hovoří o Boží dobrotě – a také říká mnohé o tom, co se ve světě děje zlého. Nepopírá jedno druhým, ale obojí bere vážně.

Zda za zlé pokládat i neštěstí, které se děje z přirozených příčin anebo nahodile, si netroufám posoudit. (Příroda je Božím dílem, a přitom je štědrá i krutá.) A to beru neštěstí velmi vážně. Vedle toho je dlouhou tradicí, která je spojena například s Augustinem, spojovat dobro a zlo s jednáním. Proto považuji za nejisté jedno nebo druhé přenášet na to, co z lidského jednání nevyplývá. Beztak už velká dilemata vyvolává zjištění, že a jak se v lidském světě dobro se zlem míchá. Obojí se prolíná, jak obecně víme, až jedno od druhého nedokážeme dobře odlišit.

Zlo na dobru parazituje

Dobro a zlo nejsou ani dvě čistě protikladné síly. Zlo na dobru parazituje, zatímco dobro vyrůstá původně z Božího jednání. Podobně jako Melkor neboli Morgoth v Tolkienově Hudbě Ainur jedná na úkor toho, co Stvořitel začal, ale jedná příliš po svém, bezohledně a nevděčně vůči jeho vůli. Jak potom uvažovat o Bohu a o zlu? Proč Bůh nezařídil svět tak, aby žádné zlo nebylo? Protože je toto tázání tak závažné, katolický teolog Karl- Joseph Kuschel začal uvažovat o Boží odpovědnosti za zlo. Ne že Bůh zlo tvoří. Čeří dějiny, vede dějiny, a tak i suverénně odpovídá na to, co se v nich děje. Říkávalo se také, že zlo „dopouští“, tj. strpí je. Pečlivě a nepříliš abstraktně je třeba rozumět jeho slovům podle knihy Izajáš 45,7. Ne že bychom ho tedy měli volat k odpovědnosti. Ale není vůči zlu lhostejný, když se děje v jeho světě. Proto je třeba se na Boha obracet s otázkou.

Znamená to i poodstoupit z mechanismů naší doby, v níž člověk v dilematech o dobru a zlu tolik selhává. Firmy a reklamy nám masivně vnucují své pojetí dobra: Budete se mít dobře, když nám budete platit a dopřejete si příjemnosti, které nabízíme. Jako zlo se z mnoha příčin naopak často jeví nepříjemnost a nepohoda.

A přitom se dilema dobra a zla tak mohutně rozvíjí všude tam, kde se válčí. Válčí spolu různé strany, každá proklamuje vlastní oprávnění. Ale zbraně jsou vždy zlým dílem a nástrojem. Je proto legitimní říkat, že nějaká zbraň je dobrá? I když zbraně slouží boji proti zlé velmoci, i když se jejich užití nemůže obránce vyhnout, bylo by naivní mu to radit. Nicméně zbraně jsou vždy od toho, aby zabíjely, a často navíc zabíjejí nevinné. Pokud zvítězí ten, na jehož straně je větší právo, bude to i tehdy krvavé vítězství. V celé své hmatatelné nejednoznačnosti.

Složité konflikty na jedné straně, tápání na straně druhé – a přitom ta dvě slova, „dobro“ a „zlo“, vypadají na první pohled tak jasně. Nevybízejí tedy spíše k tázání než k jistotě, že jsme sami „ti dobří“? Ale necítit se dobrým, to se nám zase moc nechce, ne? Jako by otázka dobra a zla byla jen záležitost pocitu… Kdo si však doma dokáže vlastními silami dobro vyrobit, sestrojit nebo uvařit? Co tedy vlastně cítíme, když něco cítíme příjemně? A co učinit s citem pro velmi vážné otázky? Z celé dosavadní úvahy plyne prozatímní závěr, že dobré je to, co prospívá lidskému bytí ve vztahu k Bohu, světu i přírodě, ač navzdory některým dojmům a debatám.

Autor: Jiří Hoblík
Zdroj: Český Bratr