Mluví se mnou senioři, kteří už něco zažili, a nejde jim tak úplně uvěřit spravedlnosti, pravdě a dokonce lásce. Už se tolikrát zklamali. Lež a nenávist přetéká přes okraj dní. Zralí lidé se nezajímají o běžnou politiku v obci, neposlouchají a nevyhledávají zprávy, ověřování informací je ničí. Koncem všech věcí je pro ně jen přicházející chaos. Žádná pravda nezvítězí!
Ve většině států světa poměrně prudce stoupají výdaje na zbrojení – zvláště pak v zemích, které by mohly něco ztratit, jejichž občané potřebují uhájit hodnoty svého (především západního) světa. Hájit je chtějí vůči jiným, kteří je ohrožují svou jinakostí a hlavně svou ochotou změnit hodnoty těm druhým na ty vlastní. To není žádným tajemstvím, tak svět vypadá více či méně celou svou existenci. Proto cvičíme armády a jejich zálohy, proto kupujeme zbraně.
A právě proto, že je to především západní svět se svými hodnotami, připomínejme si dvě skutečnosti neodmyslitelně související s jeho existencí. Obě jsou popisovány v hebrejské a křesťanské Bibli, jež stále zůstává základem našeho myšlení. Voskovec a Werich výmluvně zpívali: „Klidně seďme na židli, čtěme Bibli, tam to všechno je.“ Nejenom tihle proročtí herci, ale i můj praděd, děda a táta dělali totéž. Jen na té židli moc neposeděli.
První biblický příběh připomíná fenomén „ječného chleba“. Kdysi dávno sebrali Midjánci a Amálekité – odvěcí nepřátelé potomků Abrahama, Izáka a Jákoba – svoje vojenské útvary a utábořili se v jednom údolí. Šel z nich strach a hrůza. Proto Gedeon, vyvolený Hospodinův, svolal vojsko. Zbrojil a cvičil. Ale Hospodin to viděl jinak, nepotřeboval lidskou sílu. Kladl si podmínky. Nejdříve poslal domů ty, kteří měli strach, a pak i další. Nakonec se všelijak vytřídily tři stovky mužů. Jen tři stovky, které v rozhodující bitvě pak ani nebojovaly.
Gedeon se večer s vyzvědačem podíval do tábora nepřátel a tajně zaslechl výklad snu, ve kterém se přivalil na vojenský tábor pecen ječného chleba. Ječný chléb, odedávna symbol malých, chudých a bezbranných. Pecen chleba však ve snu smetl vojenský stan. Ve výkladu snu se ukázalo, že agresoři mají strach, báli se, že se na ně přivalí Gedeon a jeho vojsko jako bochník chleba. A Hospodin tu hrůzu využil. Gedeon se svými třemi stovkami použil hliněné džbány, beraní rohy, na něž se troubilo, a pochodně. Obstoupili v noci tábor a v jedné chvíli své džbány rozbili a jekot beraních rohů se záblesky ohně stačil, aby se tu noc tábor rozutekl ve strachu a zmatení.
Vyprávím to proto, že znám hrůzu, která nemá logické opodstatnění. Není to strach z množství jaderných hlavic a tanků poslední generace. Je to strach, který bere sílu, ničí beton a zesílený pancíř. A na tento fenomén se nesmí zapomenout. Všeho, i síly zla je jen do času. O tom je třeba mluvit a tuhle možnost živit.
Druhý fenomén si připomínají křesťané každou bohoslužbu. Ve vyznání víry si opakují víru ve druhý příchod Ježíše Krista. Konečné vítězství spravedlnosti. Staří křesťané si to cedili přes rty v katakombách, ve vězeních a při čekání na smrt. Aramejsky, řečí Ježíšovou a jeho učedníků, říkali „Maranatha!“ Přijď Pane Ježíši!
A přesto se zdá ten příchod tak daleko a naprosto mimo realitu. Opět se o něm mlčí a nebo se zpochybňuje jako omyl prvních učedníků. Nezřídka je ale tahle víra k smíchu. Pro někoho je Ježíšovo panství natolik nežádoucí, že se mu směje a z věrouky druhý příchod vytlačuje. S Ježíšem totiž přijde také konečná spravedlnost. Ta se do světa podle mnohých lidí nehodí. Slova o druhém příchodu patří k tolerovaným, pohnutým a vzletným zakončením písní a modliteb. Mesiášská doba se politizuje a vykládá se příchodem všelijakých mesiášů téhle doby. Kdekdo se představuje jako vtělený spasitel. Zdaleka to nemusí být v nějaké sektě, ale je to přítomné v kampaních a v politickém prostředí velkých demokracií.
Je načase převzít zpět víru starých otců a prvních křesťanů a důvěřovat, že nic na tomhle světě nebude trvat navěky a že poslední spravedlnost a právo Pán Bůh nepřenechal lidem. Oba dva zmíněné fenomény patří do střízlivé víry a denního života. Proto je nutné oba dva připomínat.
