Optimista je špatně informovaný pesimista. Tyto a další podobné výroky vyjadřují postoj, že je možná bezpečnější nečekat moc dobrého, abychom se vyhnuli zklamání.
Žijeme ve velice nejisté době. Pandemie, válka, inflace, klima... Krize globální i soukromé. Co se ještě nedávno zdálo stabilní, najednou vypadá hodně nestabilně. Je lepší být opatrným pesimistou nebo optimistou? Kde je v tom všem Pán Bůh? Možná nám pomůže dnešní biblický příběh, který zapsal evangelista Jan.
Kromě Pána Ježíše je ústřední postavou tohoto příběhu Tomáš, jeden z Ježíšových učedníků. Často právě podle tohoto příběhu nazývaný nevěřící Tomáš, jako synonymum pro pochybující a skeptické lidi.
Co se vlastně stalo? Je první neděle po Ježíšově smrti. Celý den přicházejí neuvěřitelné zprávy. Hrob, kam byl Ježíš pohřben, je prázdný. Ženy se setkaly s anděly a Marie Magdaléna dokonce se vzkříšeným Ježíšem. Pak s Ježíšem mluvili dva učedníci na cestě do Emaus. A nakonec se večer s Ježíšem setkávají všichni učedníci. Tedy... téměř všichni. Jeden z učedníků, právě Tomáš, s nimi není. Nevíme, proč tam Tomáš nebyl. Možná se bál, možná chtěl být sám. Ale o jeho rozpoložení hodně vypovídá reakce na to, co mu vyprávějí učedníci.
„Viděli jsme Pána!“ Museli být opravdu nadšení, vždyť to bylo ohromné, jako když do temna deprese zasvítí jasné sluneční světlo. Tomáš to ale nebere. Odpovídá:
„Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud do nich nevložím svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“
Je mu asi jedno, že tím vlastně ostatní učedníky označuje buď za lháře, nebo za blázny, kteří měli nějakou skupinovou halucinaci. Z jeho hořké odpovědi je spíše cítit, že prožil hluboké zklamání. Byl pořád ještě v depresi z toho, co musel prožívat jako ztrátu všech nadějí. Pořád v něm rezonoval Velký pátek. Jak to muselo být hořké, vidět Ježíše umírat na kříži, potupeného a tak bezmocného! Jak ho muselo bolet posmívání farizejů, když říkali: „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže.“ Možná čekal, že Ježíš opět projeví svou moc, ale nestalo se nic. Nic, až do hořkého a beznadějného konce.
Tomáš se chová jako člověk, který se hluboce zklamal a který už raději nechce mít další očekávání, protože se bojí dalšího zklamání, dalšího citového zranění. Jako poučený, dobře informovaný pesimista.
Nevím, jestli se vám stalo někdy něco podobného. Měli jste pocit, že vás Bůh zklamal? Hodně jste očekávali, a ono se to nestalo. Modlili jste se za nemocného, a on umřel. Čekali jste velké požehnání, a ono nepřišlo. Prožívali jste bolest a trápení, a zdálo se vám, že Bůh je někde daleko, nepřítomný, netečný.
Otázkou je, jestli nás Bůh může opravdu zklamat. Zklamal Pán Ježíš Tomáše? To je důležitá otázka. Pokud by Ježíš opravdu sliboval něco, co potom nesplnil, byl by opravdu nedůvěryhodný.
Když ale čtete evangelia, víte, že Pán Ježíš učedníkům opakovaně předem zdůrazňoval, co vše se má stát. Vícekrát je upozorňoval těmito nebo podobnými slovy: „Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát.“ (Mk 8,31). Ne, Ježíš nebyl nedůvěryhodný, nezklamal. Stalo se přesně to, co předpověděl, na co je chtěl připravit. Ježíš nezklamal. Ale zklamaly je jejich vlastní představy.
I pro nás je to klíčová otázka: Je Ježíš důvěryhodný? Je Bůh důvěryhodný? Naše obecná životní zkušenost je taková, že málokomu a máločemu se dá věřit. Často považujeme skepticismus za zdravý postoj.
Tomáš říkal: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud do nich nevložím svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Pán Ježíš měl velkou trpělivost, a nakonec jeho přání vyhověl. Uplynul týden Tomášovy nejistoty a pochybností – a pak se to stalo. Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: „Pokoj vám.“ Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku.“ A Pán Ježíš dává dobrou radu, základní doporučení pro skeptického Tomáše a pro všechny skeptiky, které život naučil raději nemít moc velká očekávání: „Nepochybuj a věř!“ Tak je to v ekumenickém překladu Bible. Doslovný překlad je ještě silnější: „Nebuď nevěřící, ale věřící!“
A Tomáš cítil, že musí vyznat, kým pro něj Ježíš je: „Můj Pán a můj Bůh!“ O to asi celou dobu šlo – potřeboval se ujistit, že Ježíš je opravdu Pán. A Bůh! Tomáš byl v té chvíli zbaven všech pochybností. Konečně mohl uvěřit.
Další věta, kterou Ježíš řekl, se už netýkala pouze Tomáše, ale nás všech. Pán Ježíš odpovídá Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Pán Ježíš už byl na odchodu k Otci. Doba, kdy ho lidé, ale to už jen ti vybraní, ještě mohli fyzicky uvidět, se počítala na dny.
Pro miliony či miliardy lidí, kteří měli v Krista uvěřit později, včetně nás, platí toto: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“
Na první pohled by se to mohlo jevit jako hendikep – učedníci si mohli sáhnout, ale já ne! Ale my už s nimi nemusíme prožívat agónii jeho smrti a vzkříšení, nemusíme vidět jeho omezení fyzickým tělem.
Nebuď nevěřící, ale věřící. Blaze těm, kteří neviděli, a uvěřili. Tato výzva se pochopitelně týká toho základního rozhodnutí – víry, kdy se poprvé obracíme k Bohu. Tomášovu vyznání je velmi podobná výzva apoštola Pavla: Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10,9)
Týká se to ale také každodenní víry, každodenního chození s Bohem. Víra, jak jí rozumí Bible, není jen vírou v něco, v nějaký soubor pravd. U biblické víry jde v té nejvnitřnější podstatě o vztah – nejen čemu věřím, ale komu věřím. Velmi dobře to vyjadřuje slovo důvěra. Pokud důvěřuji Bohu, nemusím všemu rozumět, mám-li jistotu, že má všechno ve svých rukou a že je mé důvěry hoden. Co je ale velmi důle- žité, je rozlišit, co Bůh skutečně říká, co o sobě dává poznávat ve svém Slově, a co jsou spíše jen mé představy.
Z Tomášova příběhu jsme se dověděli několik důležitých věcí.
Skeptici se zbytečně připravují o světlo. Ve vztahu ke světu je jejich opatrnost leckdy na místě. Ale ve vztahu k Bohu je jejich skepse přítěží, která jim brání v radosti a plnosti. Tady bychom to úsloví možná mohli obrátit: „Pesimista je špatně informovaný optimista.“ Bůh je důvěryhodný. U něj se nemusím bát zklamání, i když to nemám pod kontrolou.
Ve vztahu k Bohu už nemusíme zůstat v nějaké trýznivé nejistotě. Ježíš už vstal z hrobu a žije. Ani smrt už není konečná. Mohu si dovolit mu důvěřovat. „Nebuď nevěřící, ale věřící.“
Tomášův příběh je ale také svědec- tvím o Boží trpělivosti a lásce. Pán Bůh totiž ví, že někteří lidé musí k osobní a živé víře dozrát. Nejde všechno hned. Ježíš Tomáše v žádné jeho pochybnosti neodmítl a nezlomil nad ním hůl. Ježíšova zvláštní milost a trpělivost s Tomášovými pochybnostmi a osobní zájem o něj samotného Tomáše přemohly. Písmo nabádá i nás k trpělivosti s pochybujícími. „S těmi, kdo pochybují, mějte soucit.“ (Jd 1,22)
Neboj se důvěřovat Bohu, ani se ho nesnaž řídit.
Autor: Pavel Maňásek
Zdroj: Časopis Brána
