Je třeba méně tolerance k netoleranci, apeluje rabín Maxa

Za poslední rok se ve světě šíří násilný antisemitismus, který šokoval i rabína Davida Maxu. V rozhovoru reflektuje nejen tragické události z října 2023, ale i zakořeněné předsudky a význam tolerance v dnešní společnosti. Sdílí své zklamání z nepochopení některých osobností a apeluje na mezináboženský dialog jako cestu k překonání stereotypů a k větší empatii.

Za poslední rok, a naposledy teď v Amsterodamu, jsme byli svědky násilného antisemitismu, který mnohé z nás šokoval. Co jste si jako rabín řekl vůbec poprvé, když k vám tyto zprávy dorazily? 7. října 2023 jste v Izraeli možná ztratil i některé své přátele... 

Poslední rok byl pro židovskou komunitu v Izraeli a po celém světě pravděpodobně tím nejtěžším od konce druhé světové války. Přestože obyvatelé Izraele jsou již bohužel na terorismus zvyklí, 7. října 2023 šokoval nejen je, ale i celý svět extrémní brutalitou činů, kterých se dopustil Hamás. Mám přátele, jejichž příbuzní byli zavražděni tím nejkrutějším možným způsobem. K tomu, aby byl člověk traumatizován tím, co se stalo, však nemusí znát někoho konkrétního, a dokonce ani nemusí patřit do židovské komunity. Postačí být empatickým člověkem a vidět vypálené domy, zavražděné děti s rodiči, zmučená těla starců a strachovat se o osud unesených…

V souvislosti se sedmým říjnem jsem však ztratil přátele i jiným způsobem. Přiznávám, že mne velmi zklamal postoj celé řady lidí, kterých jsem si do té doby vážil a kteří byli ke zločinům Hamásu buď morálně neutrální, nebo se je dokonce snažili racionalizovat prohlášeními typu: „Vždyť Židé si za to stejně mohou sami!“ Podobná tvrzení se objevovala před devadesáti lety na stránkách nacistického týdeníku Stürmer. Nyní jsou bohužel zpátky. 

Existuje tisíce odstínů nenávisti proti Židům, od primitivního antisemitismu až po ten ideologický. Jak je vůbec po zkušenostech 20. století a šoa možné nenávidět nějakou skupinu obyvatel či přímo národ?

Tu samou otázku si pokládám též, ale při hlubším zamyšlení na tom vlastně není nic překvapivého. Když se můj tatínek, který byl ročník 1922, vrátil po válce domů, netrvalo to tak dlouho a stal se opět terčem antisemitských urážek. Ve skutečnosti antisemitismus po válce nikam nezmizel. Byla by to jistě příjemná představa, kdyby se celému světu dostalo jakéhosi hromadného zmoudření a následného rozhřešení, avšak taková katarze z pekla koncentračních táborů nemá šanci vzejít. Jediné, co nám zbývá, je každodenní tvrdá práce na tom, aby byl svět lepším místem k životu, a odmítnutí nenávisti a předsudků, a to nejen vůči Židům. Tolerantní a bezpečný svět nemůžeme brát jako danost, ale jako každodenní výzvu. 

V křesťansky orientovaném antisemitismu se stále hraje na biblickou notu: „Zabili jste nám Krista Pána, tak se nedivte.“ Žid Ježíš je navíc zobrazován spíš jako evropský mládenec, přibitý na kříž. Myslel jsem si, že nábožensky zaměřený antisemitismus je pasé. Jak je to možné, že není?

To je spíš otázka pro nějakého křesťanského teologa. Sám se tomu divím, ale bohužel je to skutečně tak, jak říkáte. Náboženský antisemitismus nám ukazuje, jak hluboko mohou být zakořeněné tisíce let staré protižidovské předsudky. Koneckonců to potvrdil sám první prezident Československa Tomáš Garrigue Masaryk, velký přítel a obhájce židovské komunity, který se kdysi svěřil Karlu Čapkovi: „Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si radši zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení; jejich děti si chtěly se mnou hrát, protože jsem trochu uměl německy, ale já ne.“ Čapek se ho zeptal, kdy že v sobě překonal ten lidový antisemitismus. „Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem,“ upřímně odpověděl mu Masaryk. Víc k tomu říct nemohu, snad jen vyjádřit vděčnost všem osvíceným křesťanským duchovním, kteří se upřímně snaží proti protižidovským předsudkům bojovat. 

Druhého vatikánského koncilu se v roli poradců účastnili i někteří židovští intelektuálové, třeba rabbi Abraham Joshua Heschel. Papežové nejpozději od Jana XXIII. židovským myslitelům naslouchali. Na Lateránské univerzitě vyučoval díky teologům Vladimíru Boublíkovi a Karlu Skalickému například římský rabín Abramo Alberto Piattelli. Jakou zkušenost s křesťanskými teology máte vy osobně?

Věřím, že Římskokatolická církev i mnohé další křesťanské církve udělaly od Druhého vatikánského koncilu obrovský pokrok. Ve vztahu k židovské komunitě jde nejen o překonávání antisemitských předsudků a pověr, ale i o odmítání církevního triumfalismu a substituční teologie. Ta vychází z představy, že křesťanská církev měla v Božím plánu nahradit Izrael, což vede k úvahám o zastaralosti či nepotřebnosti judaismu. Takový přístup představuje jistou formu kulturní apropriace.

Bohužel ne vše, co se prosadí na oficiální teologické rovině, se automaticky promítne do praxe. Mezi křesťanskými duchovními se stále najdou ti, kteří považují předsudky a substituční teologii za běžnou součást své práce. O to více si vážím těch, kteří šíří osvětu. Patří k nim například kněz, teolog a biolog Marek Orko Vácha, s nímž spolupracujeme na sérii mezináboženských panelových diskusí Rabín, kněz a černovláska (název inspirovaný filmem Edwarda Nortona). U Marka Váchy oceňuji nejen odvahu k otevřenému mezináboženskému dialogu, ale i jeho jednoznačné odsouzení zločinů Hamásu a zájem o obtížnou situaci Izraele.

Na jaře tohoto roku jsem měl možnost osobně se setkat s papežem Františkem ve Vatikánu. Toto setkání na mne zanechalo hluboký dojem, neboť současný papež očividně pokračuje v tradici Jana XXIII. a projevuje upřímný zájem o dialog s judaismem. Dokladem je jeho dlouholeté přátelství s rabínem Sergiem Bergmanem, prezidentem Světové unie progresivního judaismu. Zároveň však musím vyjádřit rozpaky nad papežovými nedávnými výroky, v nichž naznačil, že by se Izrael mohl dopouštět genocidy vůči palestinskému obyvatelstvu v Gaze.

Podobně negativně na mne zapůsobila slova profesora Tomáše Halíka, který před rokem prohlásil, že Izrael ztrácí morální kapitál spojený s holokaustem. Takové výroky nepovažuji jen za nebezpečné ekonomizování holokaustu, ale také za zamlžování rozdílů mezi agresorem a obětí v tomto konfliktu.

Respektuji rozdílné názory na politickou situaci na Blízkém východě a sdílím obavy o bezpečí nevinných na obou stranách konfliktu. Lituji každého ztraceného života. Nelze však přehlížet, že konflikt vyvolala teroristická organizace Hamás, která se prohlašuje za zastánce palestinského lidu, ale ve skutečnosti mu ubližuje. Pokud by Hamásu záleželo na civilním obyvatelstvu, mohl opakovaně minimalizovat jeho utrpení – například propuštěním rukojmí nebo neumisťováním zbraní do civilních objektů. Namísto toho však rozdmýchává nenávist a stupňuje konflikt. Je zjevné, že lidské životy pro něj nejsou prioritou.

Kdokoliv nedokáže toto jasně pojmenovat, když se vyjadřuje k situaci na Blízkém východě, nevědomky podporuje propagandu Hamásu a přispívá k nárůstu antisemitismu ve světě.

Už děti ve školách se učí, že žijí v civilizaci ovlivněné anticko-židovsko-hebrejskou kulturou. Zčásti, alespoň v jižní Evropě, i tou islámskou. Co je podle vás pilířem židovské kultury, na který bychom neměli zapomenout?

Těchto pilířů je celá řada. Židovství a křesťanství se od sebe v mnoha ohledech liší, teologií, tradicemi a zvyky, ale podaří-li se nám nahlédnout za jednotlivé formy, uvidíme, kolik mají společného. Významný židovský filozof Šalom ben Chorin tuto blízkost charakterizoval tím, že je to víra v Ježíše, která nás rozděluje, ale Ježíšova víra, která nás vzájemně spojuje, protože křesťanství vzniklo v lůně židovství. Přestože to může některé lidi překvapit, jelikož třeba na Slovensku se šíří absurdní teorie o tom, že Ježíš byl Slovák, Ježíš byl Žid se vším všudy. Křesťanská civilizace je proto nevyhnutelně ovlivněná židovstvím.

K tomuto dědictví patří představa, že jsme si všichni jako lidé rovni, protože všichni lidé byli stvořeni jedním Bohem, Desatero přikázání, ale třeba i přikázání z knihy Leviticus: „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ (Leviticus 19:18) Také optimistická představa o tom, že dějiny neskončí nějakým zničujícím koncem, ale příchodem mesiášské doby, příštího světa, pochází z židovské tradice. K těmto věcem bych rád přidal jeden koncept, kterému říkáme tikun olam, náprava nebo oprava světa. Podle něj se každý, byť malý dobrý skutek počítá, každý má moc přispět k záchraně a vykoupení světa. Je to něco jako teorie efektu motýlích křídel, podle které může lehký pohyb motýla na jedné straně způsobit tajfun na druhé straně světa. Dobré skutky jsou ještě mocnější. Jeden úsměv, jedno laskavé gesto může dojít nepředstavitelně daleko… Snad právě v tomto tkví význam Kazatelova výroku: „Pouštěj chléb svůj po vodě, neboť po mnohých dnech ho najdeš.“ (Kazatel 11:1) 

Několik Čechoslováků, například Přemysl Pitter a Olga Fierzová, byli za pomoc a záchranu Židů zapsáni mezi Spravedlivé mezi národy. Co je potřeba udělat z naší strany, aby se Židé ve světě i v Česku cítili zase bezpečně?

Také mého tatínka během šoa zachránili stateční lidé, kteří se nebáli riskovat svůj vlastní život. Nicméně vaše otázka je poměrně složitá, a pokud dovolíte, pokusím se na ni reagovat v kontextu českého prostředí, aby mohla být odpověď konkrétnější. V první řadě bych chtěl říct, že si nesmírně vážím podpory naší politické scény i veřejnosti pro Izrael. Zároveň bych chtěl zdůraznit, že tu ale nejde pouze o Izrael, ale o to, za jakými hodnotami stojíme my jako společnost, jak si přejeme, aby naše země vypadala.

Považujeme terorismus za legitimní součást politického boje? Je pro nás přijatelný radikální islamismus, který, je-li ve většině, začne utlačovat menšiny? Nemyslím si, že je o co stát. Tím se nijak nevymezuji proti islámu jako celku a jeho vyznavačům, kterých si vážím, ale věřím, že je třeba si dnes otevřeně přiznat, že islámský svět má s radikalizací vážné problémy. A lidstvo potřebuje nejen více tolerance, ale zároveň méně tolerance k netoleranci, na což upozorňoval již filozof Karl Popper ve známém paradoxu tolerance.

Ještě bych rád zmínil, že se říká, že v minulosti byl vztah většinové společnosti k židovské komunitě jakýmsi lakmusovým papírkem stavu této společnosti. Věřím, že je tomu tak i dnes. Proto jsem dojatý mírou podpory, které se dostává rukojmím na proizraelských demonstracích zde v České republice. Ukazuje se, že velmi mnoho lidí má správný morální kompas. Uvědomuji si však, že takto to nemusí být napořád, a vnímám některé varovné signály, ke kterým patří nedávný incident na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Faktem je, že by těmto věcem šlo podle mne předejít také tím, že české univerzity hromadně přijmou IHRA definici antisemitismu, která by ukázala hranice toho, co je na univerzitní půdě přijatelné. Na důležitost přijetí této definice nepřestanu upozorňovat. Velká část práce je však také na straně židovské komunity. Pracuji zejména jako komunitní rabín, ale snažím se vyhradit si čas například k návštěvám škol, kde rozmlouvám s žáky a studenty, aby viděli, jak židovství vypadá ve skutečnosti. 

Instagramová kultura s sebou přináší i to, že internet je poset fotografiemi lidí, kteří si dělají v Osvětimi selfíčka před bývalými plynovými komorami. Zdá se, že historická paměť slábne. Jakými způsoby lze dnes připomínat zločiny holokaustu a pogromů, aby to pro lidi nebyla jen další událost, která se stala kdysi „v pravěku“?

Toto slábnutí paměti souvisí s tím, že nás pomalu opouštějí přeživší koncentračních táborů, a jednou přijde doba, kdy mezi námi nebude ani jeden. Pak skutečně vstoupí události šoa do historie, v souvislostíí se kterou vždy existují dvě alternativy – buď ji zapomeneme, nebo ne. Šoa je však natolik závažná a bezprecedentní událost v dějinách lidstva, že nemůžeme dovolit, aby se vytratila z paměti. Proto je nesmírně důležité, aby druhá a třetí generace připomínala příběhy svých příbuzných a přiřazovala k nim konkrétní tváře. Podstatné si je uvědomit, že během holokaustu nebylo zabito šest milionů bezejmenných obětí, ale šest milionkrát byl zabit jeden člověk, jedinečná a neopakovatelná lidská bytost. 

I když žijeme v online civilizaci, lidé mají stále hlad po dobrých knihách. Je nějaká, kterou byste doporučil pro hlubší orientaci v judaismu a v tom, co se kolem nás teď děje?

Určitě. Pokud mají lidé zájem o hlubší porozumění izraelsko-palestinskému konfliktu, mohu velmi doporučit knihu Z Izrastiny s láskou: Reportérem mezi dvěma zeměmi novináře Jakuba Szántó a také jeho profil na sociální síti X. Pana Jakuba Szántó, který v letech 2013–2018 působil jako zpravodaj České televize na Blízkém východě, si vážím za jeho objektivní a vybalancovaný postoj k celému konfliktu.

Dovolíte-li mi ještě malé self-promo: minulý rok vyšla v nakladatelství Práh má kniha Mazal tov s úžasnými ilustracemi Terezy Pisklákové. Tématem knihy je židovský životní cyklus a jeho tradice, zvyky a rituály. Čtenář se v ní například dozví, proč při židovské svatbě obchází nevěsta sedmkrát kolem ženicha, proč se na židovských hřbitovech nepokládají na náhrobky květiny, ale kamínky, a k čemu slouží jad. Od knihy si slibuji, že snad svým způsobem přispěje k nárůstu porozumění židovské tradici a boji proti předsudkům.