Konspirační teorie jsou důležitou součástí veřejného života západních společností již od Velké francouzské revoluce. Jejich vliv na politické dění je ovšem v posledních desetiletích ohromný po celém světě. Staly se doslova globálním fenoménem. Jejich tvorba a sdílení má však také náboženský rozměr.
V české diskusi o tvorbě a sdílení konspiračních teorií dosud nejsou ustáleny termíny. Osobně se přimlouvám za používání termínu „konspiracismus“ jako obdoby běžného anglického „conspiracism“ a za odvozeniny „konspiracista“ a „konspiracistický“. Tyto pojmy jsou novotvary, jež umožňují významové odlišení od běžně užívaných výrazů „konspirace“ (spiknutí), „konspirační“ (týkající se skutečného či domnělého spiknutí) a „konspirátor“ (spiklenec).
Konspiracismem rozumím přesvědčení o záměrně skryté podstatě a souvislosti historických a společenských jevů. Tedy o existenci spiknutí (konspirace), které tuto podstatu a souvislosti udržuje v tajnosti před ostatními lidmi. Jako konspiracistu můžeme označit nositele tohoto přesvědčení. Ale obvykle nejde jen o přesvědčení: jeho důsledkem totiž bývá snaha tuto (údajnou) skrytou podstatu jevů a skryté souvislosti mezi nimi odhalovat. Do pojmu „konspiracismus“ proto navrhuji zahrnout také jednání, které z tohoto přesvědčení může vyplývat, především zápas proti (snad domnělému) konspirátorovi či konspirátorům prostřednictvím odhalování (údajných) konspirací.
Toto základní vymezení se zdržuje soudu ohledně reálné existence skryté podstaty a skrytých souvislostí jevů stejně jako reálné existence konspirátorů a platnosti konspiračních teorií. Když je tedy nadále řeč o „tvoření konspiračních teorií“, je třeba upozornit, že konspiracista by hovořil o tomtéž jako o „odhalování konspirací“, a zároveň připustit, že se o „odhalování konspirací“ může (alespoň v některých případech) skutečně jednat.
Konspiratisté vs. konspirátoři
Toto vymezení můžeme upřesnit v deseti navzájem propojených vysvětlujících bodech.
1. Psychologickým základem konspiracismu je přesvědčení, že – co se týče veřejného dění – skutečnost není taková, jak se jeví. Jinými slovy je konspiracista přesvědčen, že opravdu rozhodující síly a faktory působí za „kulisami jeviště tohoto světa“. Anebo: způsob, jímž „se odvíjejí“ veřejné dějiny, má jiné činitele, než jak se na veřejnosti zdá. Neboli vše je jinak a nic není, jak se zdá.
2. Konspiracisté mají potřebu „číst znamení času“, tedy odhalovat skryté skutečnosti a neobvyklé souvislosti a přinášet pro ně důkazy. Potřeba „číst mezi řádky“ možná vychází z jejich fundamentální nedůvěry ke společenskému řádu a k jeho vládnoucím, hospodářským a mediálním elitám, každopádně jim ale umožňuje, aby se sami stali elitami jiného typu.
3. Konspiracisté jsou „vidoucími“, vyvolenými či zasvěcenými do tajemství, každopádně oddělenými od většiny, již tvoří ti, kteří pravou skutečnost nevidí či před ní zavírají oči. Konspiracisté předpokládají, že tato většina si částečně sama zvolila cestu nevědomosti, částečně je ale v nevědomosti záměrně udržována, a to konspirátory, kteří chtějí své působení „za kulisami“ skrýt.
4. Vlastní postavení elity je patrné na zdůvodnění, proč zrovna oni (konspiracisté) se vyhnuli pastem konspirátorů. Odpovědi poukazují na píli konspiracistů, kteří se nespokojí s běžnými, lehce dostupnými informacemi a jejich obvyklými výklady, na přístup konspiracisty k tajné informaci, anebo na jeho schopnost odolat „vymývání mozků“, organizovanému konspirátorem. Z těchto dvou posledních bodů také vyplývá morální rozměr, který ke konspiracismu nevyhnutelně patří.
5. V obraze světa konspiracistů je přítomný zápas, v němž oni sami stojí proti konspirátorům. Podle konspiracistů mohou být záměry konspirátorů a důvody jejich konspirací různé (zbohatnout, ovládnout, vyhubit apod.), ale každopádně jsou morálně neospravedlnitelné. Naopak mravním jednáním je v očích konspiracistů odhalování konspirací jako základní a nejdůležitější, pokud ne jediný způsob, jak zabránit uskutečnění morálně pochybných cílů konspirátorů. Morální rozměr způsobuje, že konspiracisté spatřují v těch, kdo (údajně) konspirují, nepřítele. Jedná se tedy o zápas zvláštního druhu.
6. V očích konspiracistů tak mezi sebou bojují síly zla a dobra, bez možnosti uzavření příměří či dosažení kompromisu. Tento totální boj se zdá být obdobou mýtického zápasu Zla a Dobra. Konspirující nepřítel je tedy démonizován. Konspiracisté si tak osvojují dualistické vidění skutečnosti.
7. Kosmická povaha zápasu vzájemně propojuje různé události a nenechává prostor pro náhodu a různorodost příčin jednotlivých dějů. V obraze světa konspiracistů tedy mnohé vzájemně souvisí, možná dokonce vše souvisí se vším. Tím se naplňuje jeden z definujících znaků konspiracismu: předpoklad skrytých souvislostí mezi různými jevy. Jak napsal vlivný americký evangelikální konspiracista Pat Robertson, události veřejné politiky nejsou „žádnou nepředvídatelnou souhrou okolností nebo souhrou náhod, což je názor, který je nám obvykle vnucován. Všechno to je plán.“
8. Dualistické vidění a totální povaha zápasu Dobra se Zlem oslabuje možnost částečného angažmá a nutí konspiracisty, aby zápas vedli s plným nasazením. Konspiracismus tedy nebývá nezávaznou volnočasovou aktivitou, nýbrž posláním, k němuž je konspiracista zavázán svědomím. Z toho vyplývá jeho společenský aktivismus ve formě šíření konspiračních teorií.
9. Aktivismus pak přispívá k tomu, že falzifikace konspiračních teorií je v podstatě nemožná. O konspiracismu totiž můžeme hovořit jen tehdy, když konspirační teorie nelze vyvrátit, protože každý pokus o zpochybnění je považován za dílo konspirátorů. Navzdory tomu, že konspiracisté hovoří o důkazech a shánějí je, konspiracismus je spíše vírou. Konspiracista hledá důkazy k podepření své konspirační teorie a vyhýbá se těm, které by ji zpochybňovaly. „Konspirační teorie nejsou ze své podstaty vědecké teorie, spíše se jedná o určitý druh přesvědčení, spekulace či hypotézy.“
10. Práce s fakty je spíše náboženská než vědecká. Je těžké věřit konspiracistovi, že mu jde o zjištění skutečnosti; spíše se zdá, že motivem sběru faktů je potvrzení předem vytvořené teorie. Konspiracismus tak připomíná „lidovou vědu“ podobnou např. ufologii, záhadologii nebo kreacionismu, tedy aktivitám, které mívají náboženský charakter (ať už explicitní nebo implicitní).
Podobně jako „lidová věda“ napodobuje skutečnou vědu, stejně tak konspiracismus má vlastní poznámkový aparát. Často se ovšem odvolává na jiné konspiracisty, a pokud se odvolává i na vědecké autority, jedná se většinou o vědce v jiných oborech, než je ten, který hraje roli v konspirační teorii. Konspiracisté spolu také polemizují a vzájemně se odsuzují, ale obvykle jen tehdy, když některý z nich vytvoří velmi nepravděpodobnou teorii.
Konspiracismus z hlediska náboženství
Těmito deseti body vymezený pojem konspiracismus není daleko od pojetí, které nastiňuje americký akademik Michael Barkun zabývající se náboženským extremismem. Podle něj je konspiracismus vírou, že mocné, skryté a zlé síly ovládají lidské osudy. V každé konspirační teorii Barkun nachází tři principy: (1) nic se neděje náhodně; (2) nic není tak, jak se zdá; (3) všechno je spojeno se vším.
Ovšem mimo takto vymezený konspiracismus zůstávají i konspirační teorie, které se týkají jednoho jevu a postrádají předpoklad skrytých souvislostí mezi různými jevy. Za konspiracistu se tedy zdráhám označit člověka, který pochybuje o pravdivosti oficiálního zdůvodnění určité konkrétní události a kdo tyto své pochybnosti neučiní součástí všezahrnující a vševysvětlující teorie. Jinými slovy: mám za to, že osvojení prvního typu z Barkunovy typologie konspiračních teorií není dostatečným důvodem pro přiřazení ke konspiracismu.
Nehledě na to, zda se konspiracista hlásí k některé duchovní tradici či zda se konspirační teorie týká příslušníků některého náboženství, konspiracismus můžeme interpretovat jako fenomén náboženský. To i tehdy, pokud v chápání konspiracisty chybí úvaha o nadlidských aktérech kosmického zápasu, jehož se účastní. Zdá se, že konspiracismus naplňuje přinejmenším některé funkce náboženství, takže je možné uvažovat o něm jako o implicitním náboženství. Jak je uvedeno výše v bodech 9 a 10, Konspiracistický přístup ke světu je vlastně náboženský – jako by v konspiračních teoriích byli staří bohové nahrazeni mocnými lidmi či skupinami.
Konspiracisté ovšem nedávají svým teoriím status zjevení ani nechtějí, aby byly přijímány vírou, a sami své jednání nepovažují za náboženské. Pokud je tedy možné hovořit o náboženství, jedná se o náboženství implicitní. Konspiracistický obraz světa, jak je naznačen výše v bodech 1, 2, 5 a 7, je dualistický a apokalyptický, což ho (spolu s dalšími znaky) staví velmi blízko křesťanskému premilenialismu v jeho dispenzacionalistické (fundamentalistické) verzi.
Doslovné chápání některých textů křesťanského kánonu (především knihy Zjevení) totiž samo tvoří modelovou konspirační teorii. Barkun upozorňuje, že apokalyptický diskurs má k diskursu konspiracistickému velmi blízko a konspiracismus predisponuje k apokalyptickému milenialismu a naopak. Podobně to vidí i klasik studia milenialismu Norman Cohn: „Neustále narážíme na tutéž zvláštní apokalyptickou atmosféru s náznaky jakési gigantické poslední bitvy, v niž budou zničena démonická vojska, svět osvobozen od chobotnice, která jej rdousí, a po níž nastane počátek nového věku.“ Obzvlášť těsné je propojení konspiracismu a milenialismu v nacházení různých „znamení“.
Dualismus v obraze světa podněcuje náboženský étos. Ve světě rozděleném na „my“ a „oni“ bojujeme „my“ slabší proti „nim“, kteří jsou silnější; „my“ ovšem máme za mocného spojence pravdu. Zdá se, že pro (alespoň některé) konspiracisty je tato pravda vlastně transcendentní, absolutní Pravdou. Prožívání podobné náboženskému se někdy projevuje i na začátku působení jednotlivých konspiracistů, když procházejí zkušeností podobnou evangelikálnímu obrácení (konverzi).
Jak píše Pipes, většina z těch, kteří si osvojili konspiracistická přesvědčení, na to „vzpomínají jako na procitnutí, během něhož si uvědomili svou předchozí a beznadějnou naivitu. Konspiracismus je stejně jako náboženství schopen zaujmout „srdce i duši“ člověkaa konspirační teorie člověku poskytují odpovědi na otázky smyslu, utrpení či morálky. Snad je dokonce možné souhlasit i s Krenarem, že „aktivní vystupování proti konspirátorům můžeme [...] označit jako etické chování vedoucí ke spáse“.
Směry bádání
Domnívám se, že kromě historie, politologie a jistě i etnologie a dalších oborů má tedy k fenoménu konspiracismu co říci i religionistika, případně sociologie a psychologie náboženství. Religionistické bádání by mělo především prokázat, zda a nakolik je adekvátní řadit konspiracismus mezi takzvaná implicitní náboženství. Pomoci by mohla i srovnávání explicitně a (možná) implicitně náboženských konspiračních teorií vztahujících se k jednotlivým událostem, např. k teroristickým útokům v New Yorku roku 2011.
Konspiracismus by také neměl nadále zůstávat na okraji rychle se rozvíjejícího oboru mileniálních studií. Při zpracování konkrétních příkladů konspiracismu je třeba odlišovat alespoň tři typy účasti náboženských společenství v konspiračních teoriích: (1) náboženské společnosti jsou aktéry v konspiračních teoriích (například když jsou společenství svobodných zednářů, iluminátů, Opus Dei apod. podezírána ze spiknutí); (2) náboženské společnosti jsou konspiracistické, tedy vytvářejí a šíří konspirační teorie (například některá islámská nová náboženská hnutí proti údajným konspiracím Západu, část hnutí New Age proti Novému světovému řádu, Národ islámu proti údajnému spiknutí Židů apod.); (3) konspirační teorie vytvářené a šířené v náboženském prostředí, jejichž aktéry jsou jiné náboženské útvary (údajné konspirace Židů nebo svobodných zednářů proti římsko- katolické církvi, údajné konspirace satanistů nebo hnutí New Age proti křesťanům apod.).
Zdá se, že význam konspiracismu v současném světě spíše roste. Zaslouží si nejen odbornou pozornost, a to už jenom kvůli svému potenciálu podporovat násilí. Historická zkušenost totiž prokazuje jeho schopnost stát se – slovy Normana Cohna – „dekretem pro genocidu“.
Zdroj: Podle článku Zdeňka Vojtíška v Dingiru 2/2016
Škoda že nám pan bijec konspirátorů nesdělil, co s oficiálními konspiracemi jako je covid a následná fakenews vlád, které konspirace, které ještě před pár měsíci popíraly, uvádějí v život, nebo třeba konspirace o 9/11 a o pastevcích koz, kteří v sandálech a s kobercovými noži pilotují boeingy za hranicí jejich technických možností, a se dvěma letadly zboří stylem volného pádu tři mrakodrapy, které se poslušně sesunou do svého půdorysu… 😀 Ale to bude na pana Experta asi příliš složité.