Častokrát slýchám na párové terapii od některého z partnerů větu: „Mám tě rád, ale už tě nemiluju.“ Nebo „Už to není jako na začátku…“ A v takových chvílích si vždycky říkám, že je tady něco špatně. Že je normální a obvyklé, že to není jako na začátku. A že možná takový člověk čeká od partnerského vztahu něco, co mu ani partnerský vztah poskytnout nemůže, a je víc v rovině fantazie než reality.
Možná je to něco podobného, jako naše očekávání, že bychom měli být v životě stále šťastní. Po štěstí toužíme, ale zároveň ho zažíváme jen jako prchavé okamžiky, které se sem tam objeví, ale jsou spíše výjimečné. Někdy tak toužíme po štěstí, že si ani nevšimneme, že žijeme vlastně docela spokojený život a že je nám v něm docela dobře. Jako by to bylo málo.
Média nám představují partnerské vztahy jako neustálou harmonii, absolutní naladění na sebe navzájem. Stačí otočit knoflíkem rádia a už slyšíme: „Ještě že tě lásko mám…“, nebo „Mám pro tebe postel s nebesy pořád schovanou…“, případně „Neviem byť sám…“ a podobně. Jsme tak konfrontováni s tím, že toto je správná forma partnerského vztahu, že takto by to mělo být a pokud ne, je to špatně, což samozřejmě mimo jiné vede k rozpadu vztahů a hledání nového partnera, který tyto ideály snad konečně naplní.
Když se na emoční prožívání partnerských vztahů podíváme z hlediska psychologické praxe, tak zamilovanost se objevuje na začátku vztahu, přináší silné emoční prožitky, pocity silné vazby, vzájemné naladěnosti a vysoké angažovanosti. Být zamilovaný je krásné a je určitě dobré to v životě zažít. Zároveň ale platí, že při zamilovanosti jde víc o naše touhy a očekávání, která si do druhého člověka promítáme. Nevidíme druhého člověka, jaký skutečně je, ale vidíme jenom svoji představu o něm. Proto je tento stav pro nás tak silný a lákavý.
Tato projekce ale netrvá dlouho a obvykle do roka a do dne se k nám skrze tuto naši projekci dostane i realita a začneme více vnímat druhého takového, jaký skutečně je. A v takové chvíli se řada vztahů rozpadá, protože zjišťujeme, že druhý je jiný, než jsme si ho v naší projekci-zamilovanosti představovali. Zamilovanost není špatně, jen to ještě není žádný skutečný vztah. Je to zatím pouze vztah mezi námi a naší představou.
Skutečný vztah začíná tehdy, kdy tato představa pomine. To, co označujeme jako láska, tedy silný a osobní mezilidský vztah, který probíhá na všech rovinách osobnosti člověka – emoční, rozumové, existenciální, duchovní i tělesné, má trochu jiné rysy, než s jakými se setkáváme u zamilovanosti. Zpravidla je daleko méně nápadná než zamilovanost, a to proto, že vychází více z reality života než z fantazie a snění.
Může se zdát fádnější a obyčejnější než zamilovanost, ale má tu výhodu, že je reálná a tím pádem i skutečnější a hlubší, i když se to na první pohled nezdá. Dalším rozdílem je, že zamilovanost je na začátku zpravidla největší a postupně ubývá, na rozdíl od lásky, která může s časem naopak růst a prohlubovat se. Bývá to nádherný pohled na starší manžele, kteří dokázali vzájemný vztah lásky a úcty rozvinout a jimž životní nesnáze vztah lásky nezahubily, ale naopak prohloubily.
Budiž ale řečeno, že láska jako vztah se nerozvíjí sama a má-li být opravdu živým vztahem, potřebuje péči, tak jako všechny ostatní vztahy. Nechci opakovat různé rady, jak pečovat o vztah, máme jich kolem sebe dost a dost. Spíš bych zmínil otázku, která tolik nezaznívá a pro prožitek vztahu je důležitá – jde totiž o vztah Já–Ty, kdy jsou důležité oba póly, nejde tedy jenom o péči o druhého, ale i o péči o sebe. Ta otázka zní: Co potřebuji proto, aby se mi ve vztahu dařilo dobře? Případně: Co tomu brání? A do třetice: A jak to můžu druhému člověku sdělit? Odpovědi mohou pak přinést chuť a motivaci pro rozvíjení a oživení partnerského vztahu.
Autor: Jakub Hučín
Zdroj: Časopis Brána
Foto: unsplash/Matthew Bennett