Marie Provazníková vede jako výpomocná kazatelka evangelické společenství v ukrajinské vesnici Veselynivka. O tom, jaké místo zaujímá víra v jejím životě a v současné válečné situaci, jsme hovořily u mě v kanceláři. Marie totiž už léta navštěvuje Prahu a cestu nevynechala ani letos, přestože oslaví osmdesátiny. A přestože ruská armáda již 12 měsíců drancuje Ukrajinu.
Malá ukrajinská vesnice Veselynivka leží 120 kilometrů severně od přístavního města Oděsa. Přesto ji obývají převážně Češi. Založili ji totiž před sto lety potomci českých pobělohorských exulantů. Mezi starousedlíky patří i výpomocná kazatelka Marie Provazníková, která zná dobře radosti i strasti svých sester a bratří. Spolu s nimi Marie právě prochází jednou z nejtěžších životních zkoušek – válkou. Přesto působí klidně, hovoří brilantní češtinou, otevřeně a s pokorou.
Jak prožíváte svoji víru v nesnadné každodennosti?
Děkováním. Za každé ráno. Za to, co jsem za celý den prožila, na co jsem dostala odvahu, sílu, někdy i moudrost a trpělivost.
Je pro Vás důležitější spíš osobní, niterná zbožnost, nebo prožívání víry ve společenství?
Hodně silně prožívám víru při bohoslužbách. Jsem ráda, že máme místo, kde se společně sejdeme. Kde se můžeme zasmát, poplakat si, sednout si společně ke kávě nebo čaji a mít prostor pro volný rozhovor. Víru cítím jako svobodu.
Důležitou součástí toho, čemu křesťané věří, je i naděje. Naděje v Boží království, ve věčný život, ale také v to, že dobro a láska zvítězí. Jak se tahle zvěst o naději propisuje do Vašeho života?
To je teď v naší situaci těžko říct. Žijeme v hrozné době. Ale pořád si říkáme, i při bohoslužbách, že máme naději, že Bůh sám zasáhne. Toho zla ve světě je strašně moc, ale dobro a láska mají být silnější. Láska přetrvá všechno. Takže máme naději, že přijdou lepší časy. Věříme Bohu, modlíme se k němu a prosíme, aby nás vyslyšel. Věříme, že Pán zasáhne, a že až válka skončí, bude to pro naši víru velká posila.
Mnozí lidé z vlastní zkušenosti tvrdí, že jim víra pomáhá v těžkostech, v životních zkouškách. Ukrajinu již rok svírá válka, jejíž hrůznost se asi ani nedá popsat. Pomáhá Vám víra? A může vůbec pomoct?
Já myslím, že ano. Ve zprávách vídáme, že i vojáci se ztišují k modlitbě. Myslím, že i jim víra pomáhá. Mají tam své kaplany, kteří se s nimi modlí a žehnají jim.
Jak to vlastně teď ve Veselynivce vypadá? Jak u vás válka zasáhla?
My jsme od fronty zaplaťpánbůh daleko. Nejblíž od nás je Mikolajiv, kam je to 120 km. Tam je to rozbité. U nás jsme za těch deset měsíců jen několikrát slyšeli letadla, která vystartovala proti dronům a raketám, ale u nás díkybohu nic. Žijeme v takové tiché zóně. Ale celý den koukáme na zprávy, tak vidíme, co se kde děje… Nejhorší je to teď v Bachmutu, kde umírá na obou stranách hodně lidí.
Ale i u Vás ve vesnici to určitě život změnilo.
Myslím, že lidi se dali víc dohromady. My ve Veselynivce jsme měli štěstí v neštěstí. Zažili jsme první světovou válku, hladomor, roky 1947 a 1948… Nějaké deportace byly, ale nikdo od nás nezahynul. Lidi drželi pohromadě. Já jsem ročník 1943, takže padesátá léta už pamatuju. Po válce se všechno těžce stavělo, moji rodiče třeba pracovali zadarmo. Celá Ukrajina se zkrátka semkla, aby se napravily škody. A já myslím, že teď je to stejné.
Moje prababička prožila obě světové války, hodně zblízka hlavně tu druhou. Vzpomínám si, že ale přes všechno, čím si prošla, působila klidně a vyrovnaně. Jeden z veršů, kterým se hodně řídila, byl: „Hospodin dal, Hospodin vzal, Hospodinovo jméno budiž požehnáno.“ (Jb 1,22). Máte to taky tak? Jste smířena s tím, co přijde?
Já ve svém životě Boží podporu osobně pociťuju. Když mi zemřela dcera, bylo to těžké, protože v té chvíli jsem ji jako člověka ztratila, ale věřím, že Hospodin mi byl nablízku. Tak, jak říkáte – Hospodin dal, Hospodin vzal. On mi taky pomohl, abych ho za to nezavrhla. Zůstala mi tři vnoučata. Ale nikdy jsme se necítili opuštěni. Vždycky jsem jim říkala: „Nemáte matku, nemáte otce, ale máme Pána Boha, který nás chrání.“ V takových osobních situacích mě víra vždycky držela.
Neříkáte si někdy naopak, jak je možné, že Pán Bůh může tolik zlého dopustit? Nevyčítáte mu něco?
Teď ve válce je to strašné. Když člověk slyší to bouchání a vidí zprávy, má právo chvílemi pochybovat. Máme právo si říct: „Pane Bože, kde jsi?“. Ale já Pánu Bohu nic nevyčítám a nikdy jsem nevyčítala. Ani když mi zemřela dcera, ani teď, když je válka. Myslím si, že my sami jsme mnohokrát Pána Boha zklamali. Myslím, že Pán Bůh dopouští, ale neopouští.
A jak si vysvětlujete to zlo, které se ve světě děje? To, co se děje na Ukrajině?
To jsou lidé, kterým není nic svaté. Ani rodina ani děti ani blízcí ani příroda. Vidí jen peníze a nevadí jim mít na rukou krev. Zlo se nezastaví před ničím.
Mám velký obdiv k tomu, jak jsou lidé na Ukrajině stateční, houževnatí, odhodlaní i semknutí. Čím si to vysvětlujete? Je to součást ukrajinské povahy?
Myslím, že je to tou situací. Lidi jsou hodně rozzlobení, protože se ničí všechno, do čeho vložili úsilí, co vybudovali. Víc drží pospolu, protože tam, kde je to rozbité, nemají vůbec nic. Odcházejí s prázdnýma rukama. Myslím, že hodně síly dodává lidem i vojákům taky to, když vidí, že prezident Zelenskij se nebojí.
Pomáhají Vám osobně ke zvládnutí dané situace nějaké rituály?
Já žádné rituály nemám. Myslím, že když je člověk v těžké situaci, potřebuje někoho vedle sebe. Potřebuje nějaké slovo, někdy možná naopak chvíli ticho, a vědomí, že za ním přišel člověk, který cítí, že mu není dobře. Můj jediný rituál spočívá v tom, že za někým jdu a prosím o pomoc, o radu, a ten člověk mě vyslyší. Jedna paní u nás ve vesnici byla teď v těžké situaci, tak jsem s ní mluvila. Ne přímo o té situaci, ale o všem možném. Postupně jsme se dostaly až do té hloubky. A jí se ulevilo.
V Česku se církev v pomoci Ukrajině hodně semkla. Jak tu podporu vnímáte, dostane se k vám?
Peníze se k nám dostávají, to je pro naši vesnici velká podpora. Vzkazy i modlitby si pravidelně čtu. Já s počítačem neumím, ale neteř mi to vždycky nachystá a čteme si to společně při bohoslužbách. Všichni jsou za to moc vděční a děkují. Říkají, že dokud žije sbor, žije i vesnice. Teď je bohužel taková situace, že k nám nikdo moc nejezdí. Rozumíme sice tomu, že je to složité, ale nám to nestačí.
Máte nějakou pasáž nebo verš z Bible, ke kterému se často vracíte?
Ve svém věku se ráda vracím k 90. žalmu. Bibli čtu ráda, Starý i Nový zákon. Dostala jsem ji jako dar při ordinaci. Mám ji za těch 24 let už poškrtanou a špinavou. Někdo tvrdí, že do knih se nemá psát, ale mně to pomáhá. Já si něco přečtu a pak to nemůžu najít, tak si to podtrhnu. Někdy červeně, někdy zas modře. Když připravuju bohoslužby, tak mám sice čtené kázání, ale přidám další čtení. Poslání a požehnání vybírám podle aktuální situace. Když náš sbor začínal, málokdo mohl číst Bibli, a tak jsme přidali jedno čtení navíc, aby ji lidi slyšeli. Tak se to zavedlo na začátku a teď už jsme na to tak zvyklí.
Co je pro Vás ve Vašem životě víry nejdůležitější?
Já pořád žiju s nadějí, že bude dobře. Díky víře jsem klidnější, mám takový lehký optimismus. Na bohoslužbách mám samé babičky a vždycky jim opakuju, že všechno bude dobré. Ony si někdy stěžují, jak jsou už staré, tak jim na to říkám: „Jsme nejpěknější ze všech!“ Jedna sousedka mi vždycky říkávala: „Tobě se dobře žije, protože nemáš trápení.“ A já jsem přitom měla trápení za trápením. Hodně mě v životě držela víra. A vlídné slovo. Myslím, že slovo pomáhá víru posilovat.
Autorka: Adéla Rozbořilová
Zdroj: Český Bratr - redakčně upraveno
V reále pohádky bohužel nefungují.