Evoluční vědci namítají, že některé orgány či struktury v živých organismech mají známky nedokonalého designu, což potvrzuje evoluci. Příkladem má být chybný design lidského oka, případně přítomnost rudimentárních orgánů. Nejnovější vědecké poznatky přitom takové vnímání vyvracejí.
Lidské oko od dávných doby bylo předmětem fascinace s ohledem na svou stavbu a mimořádnou funkci. Nicméně podle evolučních představ má tento lidský orgán i přes svou úchvatnost určité závady, které by si žádný inteligentní konstruktér nikdy nedovolil. Údajná závada oka všech obratlovců (tedy i člověka) měla spočívat v tom, že sítnice je na rozdíl od komorového oka chobotnic uspořádána obráceně.
Světločivé buňky (tyčinky a čípky) jsou umístěny v její nejhlubší vrstvě, a tudíž světlo k nim musí neefektivně pronikat přes vrstvu nervových vláken, nervových buněk, a ještě dalších elementů, které mu stojí v cestě.
Argument zněl, že kdyby oko obratlovců bylo vytvořeno inteligentním stvořitelem dokonale, pak by světločivé elementy měly být na povrchu sítnice, a ne v její hloubce. Navíc nervy vycházející z oka míří nepochopitelně nejprve vpřed, pak se sbíhají a v místě tzv. slepé skvrny proráží sítnici a míří dozadu do mozku.
Zastánce evoluce Douglas Futuyma prohlásil, že „žádný inteligentní inženýr by nenaplánoval funkčně nesmyslné uspořádání nervových buněk v lidské sítnici“. Evoluční biolog Jerry Coyne přirovnává celý systém ke kabině automobilu, ve kterém dráty k palubní desce jsou vedeny skrze oddíl pro řidiče, místo aby byly elegantně svedeny pod palubní deskou mimo jeho dosah. I teistický evolucionista Francis Collins sdílí tento názor a tvrdí, že nedokonalost lidského oka potvrzuje jeho evoluční původ.
Optická vlákna v sítnici
Podle evolučních teoretiků má tedy oko obratlovců závažné závady, které není schopna vyvážit ani skutečnost, že slepá skvrna při vidění nijak nevadí (protože je kompenzována viděním druhého oka) a že orel a další dravci jsou schopni i se slepou skvrnou spatřit svou oběť ze vzdálenosti několika kilometrů.
V této situaci bylo překvapivé, když tým fyziků a biologů v roce 2007 zjistil, že světlo na své cestě vůbec nemusí předchozí vrstvy v sítnici překonávat, protože je ke světločivým elementům přiváděno speciálními (tzv. Müllerovými) buňkami, které fungují jako živá optická vlákna. Donedávna se mělo za to, že funkce těchto buněk v sítnici je pouze podpůrná. Až nedávné výzkumy odhalily fascinující skutečnost, že výběžky Müllerových buněk fungují jako optická vlákna.
Další výzkum tohoto pozoruhodného jevu ukázal, že toto uspořádání sítnice kvalitu vidění nejenže nezhoršuje, ale dokonce zvyšuje. Ukazuje se, že každý čípek má svou vlastní buňku s optickými kabely, které převádějí právě tu část vlnových délek spektra denního světla, na niž jsou čípky nejvíce citlivé. K tyčinkám, které mají význam při nočním vidění, pronikají zase vlnové délky světla, na které jsou nejcitlivější tyto buňky.
Nejnovější poznatky ukazují, že sítnice obratlovců je uspořádána tím nejlepším možným způsobem z hlediska ostrosti vidění a fungování světločivých buněk. I přes tyto skutečnosti někteří evoluční teoretikové stále tento již zneplatněný argument používají.
Neinteligentní design apendixu?
V přírodě můžeme najít některé známky nedokonalého designu, které mohou být způsobené degradací v důsledku škodlivých mutací. Ale mnoho dalších příkladů neinteligentního designu používaných dodnes v učebnicích biologie je jednoduše zastaralých. Mimo jiné k nim patří tzv. rudimentární orgány, tedy takové, který již obvykle nejsou organismem používány, ale byly efektivní u předcházejícího vývojového stadia. Mají to být pozůstalosti pro proběhlém vývoji.
Jedním z takových rudimentárních orgánů podle evolučních představ má být lidský apendix, který už podle Darwina „není jenom nefunkční, ale někdy způsobuje smrt“. Mnoho důkazů ale svědčí o tom, že apendix není zbytečná a nefunkční struktura, která své nositele pouze ohrožuje na životě. Zaprvé se zde nachází velké množství buněk, plnících imunologické funkce, takže někteří anatomové jej dokonce označují za „břišní mandli“.
Apendix pomáhá formovat imunitu organismu a chrání nás tak před nepřátelskými vlivy zevního prostředí. Kromě toho jde o místo, kde přežívají pro člověka prospěšné bakterie. Zejména po průjmových onemocněních, kdy je prospěšné osídlení střeva narušeno choroboplodnými zárodky nebo antibiotiky, představuje apendix úkryt, kde tyto mikroorganismy přežívají jako v jakémsi útočišti a odkud pak znovu osidlují střevo.
Darwinovo tvrzení o nefunkčnosti apendixu, které je dodnes v různých obměnách opakováno, je tedy i v tomto případě beznadějně zastaralé a přežité.
Design je nepopiratelný
Účelné uspořádání v okolním světě je něco, co intuitivně vnímáme a silně na nás působí. Douglas Axe mluví v této souvislosti o všeobecné intuici designu, která je v nás hluboce zakořeněná a je nesnadné ji potlačit. Dokonce i někteří vědci, kteří byli ateisty, s tím měli problém, což nakonec vedlo ke změně jejich postojů. Nestali se sice křesťany, ale začali připouštět božskou existenci.
Mezi lidi, kteří této všeobecné intuici neodolali, patří anglický filozof, Anthony Flew, jeden z předních propagátorů ateismu ve dvacátém století. Ke konci svého života šokoval své následovníky tvrzením, že Bůh možná existuje. Flew neprožil žádnou mystickou zkušenost, ani nekonvertoval ke křesťanství, ale dospěl k vnitřnímu přesvědčení, že design, který ve věcech kolem nás pozorujeme, je skutečný a ukazuje na zapojení mimořádné inteligence. Příčinou této pozoruhodné názorové změny byla naše DNA.
Při jednom rozhovoru řekl: „Myslím si, že látka DNA ukázala, že do uspořádání těchto mimořádně různotvárných prvků musela být zapojena inteligence.“ Při jiné příležitosti poznamenal: „Zdá se mi, že výsledky více než padesátiletého výzkumu DNA poskytly materiál pro nesmírně silný argument pro design.“
Biochemik Michael Behe vysvětluje, že podstatou této intuice designu je pozorování účelného uspořádání a vzájemné součinnosti jednotlivých částí určitého systému. Právě tato vlastnost nás přesvědčuje o působení inteligence, rozumu, aniž bychom se s původcem tohoto účinku přímo setkali nebo četli jeho myšlenky. Účelně uspořádanými prvky přitom může být cokoliv – slova, akce, objekty, události a tak dále. Zkušenost navíc potvrzuje, že účinky inteligence, projevující se skrze účelné uspořádání součástí či prvků, jsou rozpoznatelné, i když inteligentní činitel, který uspořádání způsobil, zde již není přítomen.
Rozpoznání inteligence
V současnosti se inteligence projevuje sestrojováním složitých strojů plnících určitou funkci. Účelné uspořádání součástí pozorujeme jak u jednoduché pasti na myši, tak u nejsložitějších počítačových systémů. Tento princip platí i pro pozorovanou přírodu, zejména pro živé systémy. Molekulární strojní zařízení v živých systémech jsou natolik fantasticky složitá, že přítomnost designu (či alespoň jeho zdání) je připouštěna i nejzarputilejšími odpůrci, například Richardem Dawkinsem.
Jako křesťanovi se mi jako nejlepší vysvětlení jeví, že tato inteligence je projevem činnosti Stvořitele, kterého zjevuje Bible. V Bibli nacházíme argumenty ve prospěch hledání inteligentního designu v přírodě. Například v listu apoštola Pavla Římanům se píše: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“
Apoštol Pavel zde argumentuje, že design, který lze ve stvoření pozorovat, je natolik zjevný, že je pro pozorovatele jen obtížné „se vymluvit“, že jej neviděl. Pohled na strukturu lidského oka nebo i na „jednoduchou“ buňku ukazuje na Boží existenci natolik silně, že je jen obtížně zdůvodnitelné za těmito výtvory působení inteligentního Stvořitele nevidět.
