Ty jeden pokřivenej neomarxisto, fundamentalisto, sluníčkáři, omezenče, xenofobe…
Blogy jsem začal psát před zhruba osmi lety. Nikde si nevystavuji počet shlédnutí (a i kdybych chtěl, neumím to nastavit), ale čtenářů mám celkem dost. Stejně tak mám dost komentářů pod některými svými články. Někdy mi lidé napíší i osobní maily. O tom ale psát nechci. Chci komentovat posun, kterého jsem si v posledních letech všiml a to nejen já.
Onen posun je v tom, že narostla agresivita diskutujících a to jak ze strany konzervativních tak liberálních čtenářů. Ano, nálepkuji a už to je pro některé červeným hadrem, klidně najděte lepší výraz.
Dám několik příkladů. Pokud zpochybníte tezi o mírumilovnosti Islámu, jste nařčen z nesnášenlivosti. Pokud tvrdíte, že někteří muslimové vnímají džihád pouze jako boj proti hříchu, nikoli jako výzvu k zabíjení, jste mutli-kulti. Pokud povzbuzujete muže, aby se nebáli vést, jste nařčen z genderových stereotypů. Pokud povzbuzujete ženy, aby se zapojili do vedení, jste liberál. Pokud připustíte, že Bůh stvořil svět v šesti dnech, jste beznadějný fundamentalista. Pokud nechápete stvoření jako doslovný záznam, jste beznadějný liberál a nevěříte v Bibli. Pokud se obáváte přílivu uprchlíků, jste xenofob, pokud byste hledal způsoby, jak uprchlíky přijmout, jste sluníčkář a neomarxista. Gender, roušky, volby atd.
Mohl bych pokračovat, témat, která rozdělují a rozpalují diskutující do běla, je celá řada. Je jasné, že na leckterá témata jiný názor mít musíme. Co je ale zajímavé, je jakási „zaťatost“, která se vyznačuje pocitem, že lidé na druhé straně spektra prostě nemohou být křesťané, nemohou být slušní, vzdělaní, chytří atd. Závěr pak je, že s nimi prostě nechci nic mít. Kdo by se bavil s naomarxistou, fundamentalistou, liberálem, vítačem, kavárenským povalečem, voličem toho či onoho atd.? Jaký je výsledek? Jednak urážky, ale pak i uzavření se do své sociální bubliny, do své jeskyně ozvěn, kde si se svými kamarády jen a pouze potvrzuji naše názory…
Tím co píšu, neobhajuji rozplizlost, dokonce si myslím, že v určitých momentech není jiné cesty, než se rozejít. Jen se mi zdá, že nám stále více chybí smysl pro rozpoznání, co je skutečně podstatné, přes co už nejede vlak a proto spolu nemůžeme jít dál a co zas až tak podstatné není a co nám nestojí za to, aby nám to rozbilo vztahy a společenství.
Mám za to, že jednou z velikých výzev pro sbory, ale i celé denominace bude dokázat se mít rádi i navzdory jiným názorům na… sami si některé oblasti doplňte. Anebo si alespoň v lásce povědět, že už spolu nemůžeme jít dál, ale respekt a úcta trvá.
Autor: David Novák
