Jak se dnes Češi vztahují k tomu, co je přesahuje? Lze skrze pohled na české dějiny toto vztahování přiblížit, případně vysvětlit? O to se pokouší kniha rozhovorů Český bůh: hovory o historii, víře a ateismu. Poodhaluje odpor Čechů k institucionalizované víře, provokuje nepotvrzováním představy „nejateističtějšího národa“ a rozebírá pojmy jako „něcismus“, lhostejnost či náboženský analfabetismus.
Trojrozhovor publicisty a katolického kněze Zdeňka Jančaříka s historikem a politologem Stanislavem Balíkem a historikem Jaroslavem Šebkem dává neotřele nahlédnout na české dějiny, a to z perspektivy křesťanské víry, zejména její katolické podoby. S impozantní svižností a současně přehledností se během necelých tří set stránek čtenáři promítají celé dějiny – od polomytické Velké Moravy a sv. Václava až po sametovou revoluci – a dějinný i současný vztah Čechů k víře.
Trojice autorů se shoduje, že pro pochopení současné české víry je třeba sáhnout do minulosti, a to nejen útržkovitě a nahodile, ale cele a za pochopení vítězných interpretací dějin v tom kterém období historie. Skrze trojinterview se jeho účastníci snaží přiblížit pojetí „českého boha“ – tedy způsoby, jak se konkrétně a zároveň zevšeobecnitelně vztahuje český člověk k tomu, co jej přesahuje. Dávají čtenáři skrze dějiny nahlédnout pluralitní a proměňující se podoby boha (i proto volí v názvu malé „b“), poukazují na kořeny jednotlivých a dodnes živých podob vztahování se k němu a poodhalují podstatu dle nich dnes dominujícího „něcismu“ a apatie v poměru k víře a náboženství.
Katolický bůh
Při zpracování takto ambiciózní látky se kniha nevyhnula řadě úskalí. V první řadě nakonec nenabízí v titulu slibovanou analýzu rozličných podob „českého boha“ a národní spirituality, ale spíše Boha katolického či přesněji „katolických bohů“. Například husitství je zmíněno nikoli pro své duchovní novum, ale především pro jeho pozdější interpretace i dezinterpretace během 19. století, za první republiky a za komunismu.
Takové tematické zúžení je dáno limity protagonistů rozhovorů – všichni tři jsou katolíci a tuto orientaci promítají i do svých profesí a akademických drah. Tohoto limitu si je Jančařík vědom, proto zpravuje čtenáře o zapojení Filipa Outraty, ekumenicky zaměřeného katolíka, jenž knihu redigoval a měl tím odlehčit její přílišnou „katoličnost“. Jeho zapojení ovšem příliš přesvědčivé není. Působí sice coby katolík na Evangelické fakultě UK, čímž vstupuje do dialogu a získává jistý vhled do evangelické spirituality, ovšem všichni tři aktéři rozhovorů jsou rovněž neskrytě ekumenicky zaměření. Výrazně více však omezenou perspektivu obohatily čtyři vložené exkurzy, které výrazně napomohly rozšíření záběru knihy.
Jako další nedostatek vysvítá poněkud těsná odbornost zpovídaných. Balík i Šebek jsou historici (Balík, pravda, i politolog), navíc se názorově velmi často shodují, a tudíž nabízejí poměrně úzce profilované nahlížení „českého boha“, ať už v historické či současné poloze. Knize by velmi prospělo, kdyby byl do rozhovoru zahrnutý sociolog, kulturolog či antropolog – nebo úplně ideálně žalostně chybějící religionista. Tyto limity zčásti kompenzuje začlenění již zmíněných exkurzů, neboť jejich účastníci výrazně rozšiřují odbornost hlavních aktérů.
Rovněž může čtenář nabýt podezření z neobjektivity kvůli již zmíněnému přílišnému souznění protagonistů rozhovorů. Jančařík jim tyká, čímž předesílá vzájemnou známost, což nepředstavuje nutně problém. Zpovídající i zpovídaní totiž opakovaně dokazují svou odbornou kompetenci. Přesto taková familiárnost nese řadu rizik a může určité čtenáře (byť neprávem) zneklidnit či přímo odradit.
V neposlední řadě rozhovory nedotahují spíše nadnesené než řádně zpracované klíčové pojmy vztahující se k linii Čechů a jejich boha. Opakovaně je zmiňován „něcismus“ či lhostejnost coby dominující jevy v české společnosti. Jejich vymezení i jisté důsledky jsou sice vyřčeny, ale ne zcela – zdá se, že nedošlo k úplnému dovození, doklenutí. Autoři sice poukazují na možné „něcistické“ kořeny a pokoušejí se „něcismus“ vymezit, ale nechávají pootevřenou odpověď, jak tento význačný fenomén dnes Čechy ovlivňuje v individuálním i společenském prožívání víry. Druhý stěžejní a dominující vztah k víře je také pojmenován – lhostejnost – a v exkurzech je hned nadvakrát potvrzen spolu s nezanedbatelnou nevzdělaností ve věcech víry a církevních dějin (J. Peňásem a T. Matějčkovou). Ovšem opět nedochází k výslovnému domyšlení jejích důsledků.
Ateismus zůstal stranou
Naopak převládající představa Česka jako „nejateističtější země“ není výslovně vyvrácena (ateismus není aktéry rozhovorů příliš zkoumán), spíše k jejímu vyvrácení musí čtenář dospět mezi řádky. Obdobně se autoři pouze zmiňují o klíčovém pojmu „české plebejství“, ovšem dále jej nerozpracovávají a zcela stranou pozornosti zůstává fenomén „plaché zbožnosti“, čímž dochází k jejímu poněkud nešťastnému sloučení s „něcismem“. Podobně nedochází k ukončení některých zajisté pozoruhodných myšlenek zpovídaných. Namátkou – Stanislav Balík se zmiňuje o veliké proměně české církve v uplynulých dekádách, neboť podle něj dochází k útlumu lidové zbožnosti a katolická církev se stává církví města a elit.
Při vědomí těchto nedostatků je možné hlouběji ocenit klady a vklady tohoto knižního rozhovoru. Předně kultivuje. Aktéři nechávají vyvstat četné a mnohdy protichůdné odrůdy české spirituality, poukazují na jejich historické pády, vzedmutí a promýšlí, jak ta či ona ovlivnila společnost a dnešní vztah k „českému bohu“. Dekonstruují dodnes zažité omyly, polopravdy a lži vztahující se (nejen) ke katolické církvi, aniž by zakrývali její skutečné černé skvrny. S historií pracují všichni tři věrohodně a přesvědčivě – odkrývají její jednotlivé nátěry a upozorňují v kontextu vnímání spirituality společností na důležitost nikoli pravdy, ale státotvorných příběhů a převládajících interpretací dějin. V tomto ohledu rozhovory vystihuje Jančaříkova věta z úvodu: „Knižní rozhovor ostatně přímo vybízí k hledačství…“
Třebaže, jak už bylo zmíněno, výklad dějin je spíše úžeji katolický než křesťanský (natož obecně spirituální), autoři využívají konkrétnosti takového uchopení a dospívají alespoň k částečným závěrům. Dovozují slučitelnost českého „něcismu“ s (nejen lidovou) úctou ke sv. Anežce a její rolí při Sametu. Při dotazu na klady dnešního katolicismu vyzdvihují, že po sametové revoluci se církev zaskvěla v oblasti školství, charity a hospicové péče a všichni autoři se nakonec shodují na netečnosti české většiny k náboženství a ostražitosti k institucionalizované církvi.
Vedle formy knihy tvořící vydařený tvarový oblouk (rozhovory začínají i končí v konkrétní surové současnosti – válce na Ukrajině) patří k nejdůležitějším vkladům přičleněné exkurzy. Svou profesí i vírou všichni zúčastnění exkurzů – jezuita Miroslav Herold, publicista-spisovatel Jiří Peňás, filosofka Tereza Matějčková a vedoucí pohřební služby Pavel Cajzl – značně rozšiřují uplatnitelnost tematizovaného vztahování se k „českému bohu“ a přibližují se tak příslibu knihy. Vskutku odvážným a vysoce přínosným krokem bylo přizvat k hovorům vedoucího brněnské pohřební služby Pavla Cajzla. Ten tak jako jediný ne-teoretik a ne-akademik zastupuje praktické vztahování se k Bohu, navíc umocněné vykonávanou službou, při níž coby věřící přichází do kontaktu u v zásadě náboženské služby s mnoha nevěřícími.
Pokud by aktéři rozhovorů zvažovali knižní pokračování, rozhodně by stálo za to zamyslet se nad cestami, jak se lépe propracovat k „českému bohu“. Jedna z takových cest by mohla vést skrze kompilaci nižších desítek rozmanitých rozhovorů, s lidmi různého věku, pracovního zaměření a zkušeností, přičemž by neměl chybět zástupce žádné významnější české (anti-)spirituality (součástí by měl být „konzervativní“ i „liberální“ katolík, několikero protestantů z různých denominací, zástupce judaismu, islámu a především zástupce „něcismu“, agnosticismu a ateismu). Taková podoba knihy by mohla znatelně obohatit přemítání o „českém bohu“.
Rozhovory ukryté pod názvem Český bůh upozorňují na nevzdělanost Čechů ve spirituálních, náboženských a církevních otázkách. Tuto nevzdělanost však samotná kniha odbourává – každému, kdo se do ní s jistým úsilím a otevřeností začte, se nabízí revidování vlastních slepých skvrn ve vnímání českých náboženských dějin, tedy i současných podob náboženství. Současně hovory skrytě nabízejí jakýsi evangelizační náboj – upřímným otevřením se a přiznáním katolických dějinných provinění i vkladů se zpřístupňuje v české společnosti mezináboženský dialog v nejširším smyslu toho slova.
Díky za tip. Já si myslím, že kniha přesvědčivá bude. Udělám si vlastní úsudek. Rozhovory tří katolíků nepokládám za mínus. Pokud by spolu hovořili tři protestanti, také jim to nelze vyčítat. Ovšem širší záběr knihy s vícero vyznáními, světonázory by byl určitě zajímavý. Moc by toho však neřešil, protože dané rozhovory by představovaly jen nepatrný zlomek vyjádření daného světonázoru. To by tam těch příslušníků jednoho světonázoru muselo být víc. Jdu koupit, díky za tip i recenzi.
To jsem rád, že titul zaujal. Já děkuju za zpětnou vazbu.:)
Není zač. Možná to pro Vás bude ještě zajímavější, až si to přečtu -:).