Statistiky a příběhy vyvolávají otázky pro rodiče i pro vedoucí dorostů. Proč za posledních patnáct let deprese mezi teenagery tak prudce narostla? Co můžeme udělat, abychom zabránili tomu, aby děti skrývaly svoji depresi? Co bych měl dělat, když zjistím, že si mé dítě ubližuje?
V roce 2016 publikovala Susanna Schrobsdorff oči-otevírající článek v časopise Time. Popisovala v něm, že mladí lidé v předteenagerském a teenagerském věku jsou více úzkostliví, přetížení a depresivní, než byly generace před nimi. V době zveřejnění jejího článku, bylo ve Spojených státech diagnostikováno až šest milionů teenagerů s úzkostnou poruchou – tedy 25 % populace teenagerů.
Schrobsdorff psala, že po několika letech stability začala deprese u středoškoláků narůstat. Podle údajů Ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí v roce 2006 mělo 4.6 % adolescentů ve věku od 12 do 17 let alespoň jednu silnou depresivní epizodu. Toto číslo do roku 2015 stouplo na 12.5 %.
Taková čísla byla zaznamenána pět let před pandemií COVID-19. V novější studii Centra pro kontrolu nemocí se uvádí, že až 44 % dotázaných středoškoláků uvedlo, že „se cítili smutně nebo beznadějně téměř každý den alespoň dva týdny po sobě do takové míry, že přestali dělat některé běžné aktivity.“ Tato čísla jsou vyšší mezi dívkami a mezi teenagery, kteří se identifikují jako lesby, gayové či bisexuálové.
Schrobsdorff si všimla, že ačkoli mezi dětmi s depresí a úzkostí to není úplně univerzální, ale sebevražedné sebepoškozování „[se zdá být] typickým symptomem problémů v mentálním zdraví této generace“. Popsala příběh osmačky Faith-Ann, která se poprvé pořezala, když její rodiče spali. Doma si sedla na okraji vany a zařízla si do žeber kovovou sponkou z pera: „Tekla mi krev a cítila jsem pocit hluboké úlevy.“
Vedoucí dorostů v lokálních sborech velmi dobře tyto příběhy znají. Kendal Conner slouží ve sboru Redeemer Fellowship v Kansas City, Missouri. Říká: „Pracovala jsem s děvčaty na druhém stupni základní školy a na střední škole, které přežily pokus o sebevraždu, které se řezaly, procházely krizemi mentálního zdraví a paralyzující úzkostí. To, co bylo kdysi jen okrajovou částí služby teenagerům, je dnes v centru všeho, co děláme.“
Statistiky a příběhy vyvolávají otázky pro rodiče i pro vedoucí dorostů. Proč za posledních patnáct let deprese mezi teenagery tak prudce narostla? Co můžeme udělat, abychom zabránili tomu, aby děti skrývaly svoji depresi? Co bych měl dělat, když zjistím, že si mé dítě ubližuje?
Mentální zdraví a technologie
Schrobsdorffové článek se zaměřoval na potenciální důvody. Zajímaly ji zejména souvislosti mezi mentálním zdravím teenagerů a mírou používání technologií: „Konvenční moudrost říká, že dnešní děti jsou pod nadměrným dohledem... leč teenageři mohou být ve stejné místnosti jako jejich rodiče, ale mohou být, díky svým telefonům, ve stejnou chvíli ponořeni do emocionálních hádek s desítkami svých spolužáků.“
Když dítě dostane svůj první chytrý telefon, je to v naší kultuře něco jako rituál dospívání. Děti je však dostávají ve stále dřívějším a dřívějším věku. Experti varují, že děti se mohou stát závislými na rozptylování se od učení, a také hovoří o nebezpečí, že děti mohou být vystavovány online šikaně, dětským predátorům a sextingu. Takové skutečnosti vyžadují stejnou ostražitost v souvislosti s bezpečností na internetu, jakou jsme používali při zabezpečování našich domácností, aby se děti nezranily.
Rodiče by měli vědět, jak nastavit omezení telefonu a najít paušál, který jim dovolí monitorovat zprávy, které si jejich děti píší. A rodiče také musí naučit své děti dovednosti v oblasti orientování se ve světě sociálních médií a to tak, že nejprve omezí přístup na ně. Pak musí být i schopni dávat dětem stále větší svobodu, když prokáží, že přistupují k online světu s rostoucí odpovědností.
Ale i přes všechna tato opatření to, že dítě vlastní chytrý telefon, s sebou stále přináší nenápadné nebezpečí. To se skrývá v tom, že dítě díky němu prožívá své vlastní emoce hlouběji, než má schopnost je zpracovávat. Teenageři baží po stimulaci. Emoční reakce mozku teenagerů mohou být naléhavé a ohromující. S nárůstem hyperkonektivity je i mládež žijící na venkově stále více vystavena tomu, co Schrobsdorff popisuje jako „národní houštinu internetových dramat“.
Píše: „Být teenagerem je dnes vyčerpávající práce na plný úvazek, která zahrnuje plnění školních úkolů, správu identity na sociálních sítích a trápení se nad otázkami kariéry, klimatických změn, sexismu, rasismu – na co si jen vzpomenete.“ Conner pak říká: „Studenti ukazují ty nejhlubší části sebe – pocity, emoce, vášně, touhy, sny – tisícům lidí online, kteří jim toho na oplátku nabízejí velmi málo – pokud vůbec něco. Toto je zanechává zmatené, unavené a málo ochotné dávat energii do svých nejbližších vztahů.“
Pomozme teenagerům zpracovat pocity
Nemělo by nás překvapit, že děti, které jsou více sociálně propojené, získávají hlubší pochopení porušenosti tohoto světa a hluboce ji prociťují. Brent Bounds, klinický psycholog, který působil jako vedoucí práce s rodinami v Redeemer Presbyterian Church v New Yorku, říká, že je velmi důležité vytvořit kulturu, ve které je bezpečné mluvit o svých emocích, když přijdou. Rodiče a dorostenečtí vedoucí nemohou mladé lidi nutit ke zranitelnosti, ale mohou jim být příkladem. A mohou dětem ukázat, že je v pořádku prociťovat své emoce intenzivně.
Naším cílem by nemělo být změnit to, jak se cítí, ale jednoduše dát našim dětem vědět, že jejich emoce vidíme, a ujistit je o naší lásce. Bounds mi řekl: „Někdy se rodiče cítí, že musí mít všechny odpovědi na to, aby mohli svému dítěti dát pocit bezpečí. Ale jednou z nejosvobozujících odpovědí, jakou rodič dítěti může dát je: Já nevím. Ale miluji tě a chci tě podporovat a pomáhat ti nejlépe, jak to jen dokážu.“
Když je konverzace s teenagerem otevřená, rodič může jednoduše odrazit to, co možná jejich dítě cítí: „Zdá se mi, že jsi velmi rozzlobený. Zajímalo by mě, jestli jsi rozzlobený na mě a nevíš, jak o tom mluvit?“ nebo: „Fíha, to je opravdu náročná situace. Umím si představit, že musíš být velmi rozrušená.“ Používáním této techniky zrcadlení může rodič pomoci dítěti vybudovat si emocionální slovní zásobu již v nízkém věku. Toto děti připraví na to, aby byli schopni zpracovávat komplexnější pocity, když se ocitnou v teenagerském věku.
Pomáhat našim dětem růst v uvědomování si svých vlastních emocí je cestou k tomu, abychom jim pomohli růst i v oblasti péče o sebe sama. Teenager potřebuje zjistit, jakým způsobem sociální média vyvolávají jeho úzkost, a teprve potom pochopí svou potřebu pracovat s touto úzkostí zdravým způsobem – možná tak, že odloží telefon a půjde si zaběhat.
Co když si mé dítě ubližuje?
Když nám dítě řekne, že si ubližuje, jako rodiče a církevní pracovníci bychom si nejprve měli uvědomit riziko, jaké byl teenager ochoten podstoupit, když nám odkryl své nitro. Povzbuďte jeho odvahu a pak poslouchejte. Je to velmi obtížné. Bounds poznamenává: "Většina rodičů je samozřejmě velmi znepokojena, když zjistí, že jejich dítě se řeže, ale většinou reagují způsobem, který teenagerovi nepomůže otevřít se více, místo toho se spíše stáhne."
Vězte, že je poměrně normální, pokud si teenager v nějakém období své puberty takovýmto způsobem ubližuje. Důležité otázky, které je třeba položit, jsou: Kde se řeže? (Alarmující místa jsou vnitřní strany zápěstí, předloktí a stehen.) Co používá k tomu, aby se řezal? Jak často se to děje? Pokud se dozvíte, že si nějaké dítě takovýmto způsobem ubližuje, berte to vážně a okamžitě vyhledejte pomoc u místního lékaře či psychologa.
Někdy vychází sebepoškozování z pocitu bezmocnosti a z touhy mít nad něčím kontrolu. Teenageři jako jsou Faith-Ann říkají, že sebepoškozování odlehčuje vnitřní bolest tím, že „tyto pocity vypustí“. Tato touha může vycházet z hluboké víry daného dítěte, že není dostatečně velké na to, aby dokázalo zvládnout všechny emoce, které prožívá.
Touha řezat se může dokonce být i hlubokým emocionálním svědectvím o skutečnosti, že zvýšené povědomí o problémech světa ani sociální aktivismus nedokážou odčinit hříchy světa. Naše zlomenost může být zahojena pouze tekoucí krví (Židům 9:22); ale musí to být krev našeho Spasitele, ne naše vlastní.
Scott James, pediatr, vědec a starší sboru The Church at Brook Hills v Birminghamu v Alabamě, mi přízvukoval, že vůbec není důležité, abychom přišli na úplné vysvětlení toho, proč se tento problém u dítěte vyskytuje: "Jako lékař jsem se naučil, že když jde o mentální zdraví, potřebuji se osvobodit od myšlenky, že dokážu zvednout kapotu a přijít na kořen toho, proč se daný pacient cítí tak a tak a dělá to a to." Empatie je důležitá, ale je arogantní myslet si, že musíme být vždy schopni správně identifikovat a řešit přesné motivy každého člověka.
Namísto toho můžeme vyznat: „Nerozumím tomu, co mé dítě zažívá nebo proč vidí život tak, jak ho vidí. Budu tu pro něj bez ohledu na to.“ To je pozice soucitné přítomnosti, ve které se nestavíme do pozice hrdiny nebo spasitele. Z tohoto místa pokory můžeme ukazovat na Krista, který může skutečně utěšit a uzdravit. Ježíš rozumí. „Však nemáme velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, ale velekněze, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu. Přistupme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a našli milost a pomoc v pravý čas“ (Židům 4:15-16).
Autor: Jared Kennedy
Zdroj: Spoločenstvo evanjelia