Demokracie je úrodnou zemí pluralismu, občanských svobod, svobody náboženského vyznání nebo přesvědčení, soudní nezávislosti a svobodného volebního procesu, který udržuje hodnotu respektu a důstojnosti pro všechny.
Jak bylo popsáno, demokracie jsou výhledy, kde jsou zaručena práva lidí bez ohledu na jejich náboženství, rasu nebo barvu pleti, nicméně stále se dozvídáme o nekonečném boji demokracií o jejich přežití. Strach z neschopných politiků z feudální třídy, odmítnutí svobody náboženského vyznání nebo přesvědčení a selhání soudní nezávislosti jistě ospravedlnily menopauzu demokracie v Pákistánu. Demokratický systém v Pákistánu je převážně odcizován zlomovými liniemi sociálních a ekonomických nerovností, náboženským sektářstvím a zneužitím moci.
Předně poznamenat, že Pákistán také prošel několika vojenskými převraty, které dále ničily demokratický systém a negativně ztišily hlas demokracie. Podle vojenských pravidel samozřejmě neexistuje svoboda projevu ani vývoj politického étosu; což jsou nepostradatelné faktory pro rozvoj demokracie. Ačkoli demokracie zajišťuje integritu svobody, spravedlnosti a občanských práv, lze ji dosáhnout pouze odvahou a obětavostí.
Demokratický index 2020 sestavený Economist Intelligence Unit (EIU) odhaluje, že pouze 22 zemí, které jsou domovem 430 milionů lidí, bylo považováno za „plné demokracie“. Na světě však existují i různé vládní systémy. Pro většinu z nás je demokracie pohřbena v učebnicích, uvězněna elitami v jejich jídelnách nebo pohlcena feudální třídou při jejich obědech.
Pákistán je v indexu globální demokracie umístěn jako hybridní režim s běžnými pravidly, která vyvíjejí tlak na politickou opozici, sdělovací prostředky. Je státem, kde se nepodařilo vypěstovat kulturu národní harmonie a inkluzivity. Výrazné mezery v potlačování práv voličů, hrůzostrašné posouvání hranic, volební manipulace a anemická vláda zákona podporovaná nedostatečnými právními předpisy předurčily Pákistán na bezútěšnou cestu hybridního režimu.
Na druhé straně staromódní vzdělávací systémy, rozšířená nezaměstnanost a narušené vztahy mezi provinciemi vedly k vypuštění četného sociálního zla, které sužuje veřejnou i občanskou byrokracii při řešení rozmanitých problémů. V současné době je Pákistán na prvním místě řebříčku států s omezeným přístupem k pitné vodě a znevýhodněnou klinickou zdravotní péčí, kde miliony lidí tyto výsady nemají. V naší společnosti je duch korupce hluboce zakořeněn a je akutní překážkou otáčení kola pečlivé veřejné politiky a dobré správy věcí veřejných.
Pákistánská postupná neschopnost poučit se z neúspěšného rovnostářství způsobila menopauzu demokracie. Kromě toho náš pobuřující postoj ke zneužití zákona o rouhání a neřešení učebnicových případů o nenávisti změnil světonázor demokracie v Pákistánu…
Navzdory západní paranoii se nám nejen nepodařilo chránit naše náboženské menšiny, ale také jsme byli neúčinní, abychom úplně zastavili financování terorismu v Pákistánu. Není to tak dávno – vyvrácení zákona o ochraně práv menšin z roku 2020, který minulý týden přijal senátní výbor pro náboženské záležitosti a mezináboženskou harmonii, potvrzuje skutečnost, že náš stát si stále neváží ochrany práva menšin, které si zaslouží.
Jeden ze zákonodárců dokonce přednesl, že menšiny již v Pákistánu velká práva mají a naopak je třeba je omezovat. Přednesl, že místo toho by měl existovat zákon o ochraně většiny. Tyto uštěpačné poznámky zákonodárců diagnostikují nemocný pákistánský režim a defektní demokratický systém zasažený krizí…Místo toho je to zrcadlový obraz hlubokého nesouladu mezi zájmy veřejnosti a jednáním těch, kdo mají pravomoc jednat.
Přestože premiér Imran Khan slíbil, že bude chránit náboženské menšiny a že bude u všech vyznání prosazovat hodnoty lidské úcty a důstojnosti – přesto vidíme případy nucených konverzí, znásilnění a únosů, které se za poslední roky výrazně zvýšily.
Pákistánští samozvaní strážci demokracie si nevšimli své vlastní sériové neschopnosti připravit opatření pro ekonomickou pomoc znevýhodněným, zlepšit politickou účast a reformovat odpovědnost a protikorupční opatření. Od základních lidských potřeb, svobody a rovnosti, spravedlnosti práva a od práv svobody tisku a projevu, to vše bylo za poslední vlády dlouhodobě pošlapáváno. Úrodná demokracie je samozřejmě základním kamenem civilizované společnosti. Náš průzkum historie Pákistánu však odhalil, že část společnosti ztratila trpělivost se současným stavem, špatnou funkcí vlád a papírovými sliby politiků.
Studiem o vzestupu a pádu demokracie, stav demokracie v Pákistánu dosáhl menopauzy. Všechny dosavadní režimy se místo hledání útočiště v liberálních a demokratických hodnotách rozhodly uchýlit do náboženského spektra. Zavedly zákony o znárodnění křesťanských institucí a zneužily výkonné pravomoci k politické marginalizaci.
Přestože je Pákistán označován za propagátora demokracie, nemůžeme přehlédnout skutečnost, že se nám jí výrazně nepodařilo dosáhnout. Po pravdě řečeno, demokracie v menopauze je impotentní k tomu, aby si mohla představit potomky tolerance, dobré správy věcí veřejných, vlády zákona, hospodářského růstu a podpory soudržnosti ve společnosti. Nejzávažnějším argumentem je to, že lidé začali mít pocit, že současný politický systém nedokáže nabídnout jakoukoliv změnu.
Ve středu zrady demokratických hodnot, rýsující se výzvy energetické krize, nezaměstnanosti a nárůstu chudoby je voličům hozeno záchranné lano. Před naším prahem nastal čas, abychom se rozhodli, zda vstoupit do progresivního světa, nebo zůstat uzamčeni středověkou ideologií, která slouží pouze feudální třídě a jejich obludným egům.
Redakčně zkráceno
Autor sídlí v Londýně. Získal titul MBA se specializací na vedení na Copenhagen Business School a studoval zdravotnickou informatiku na Univerzitě Johna Hopkinse. Je pravidelným přispěvatelem ohledně pronásledování křesťanů a menšin v Pákistánu.
Autor: Qamar Rafiq
Zdroj: Daily Times