Papež František dospívá k výslovnému – a to vůbec není samozřejmé – ospravedlnění ukrajinského válečného úsilí. Tím vlastně opouští obvyklou standardní nadstranickost a vědomě riskuje obvinění z toho, že vlastně žehná válce, zbraním. Pro podobné prohlášení tedy musí mít silné důvody.
Součástí rané křesťanské tradice byla i silná tendence k pacifismu. Svatý Hippolyt Římský na přelomu 2. a 3. století ve své Traditio apostolica tvrdí, že pokud se vojáci – podobně jako kuplíři, herci nebo mágové – nezřeknou svého zaměstnání, nemohou se stát křesťany. Čili vojenské řemeslo bylo nepřijatelné.
Pak přichází ovšem změna perspektivy, která souvisí s tím, že v pozdní antice, během úpadku římské říše a nájezdů barbarů, se v křesťanské teologii vyskytne myšlenka
spravedlivé války ve smyslu obrany. Svatý Ambrož píše: „Odvaha, se kterou bráníme svou zemi proti barbarům, je skutečnou spravedlností.“ Na Ambrože pak navazuje jeho velký pokračovatel svatý Augustin, který jako první rozvíjí teorii spravedlivé války. Spravedlivá válka není pouze obranou vlasti, ale je to též obrana civilizace, samozřejmě v tom římském slova smyslu.
Na Augustina navazuje Tomáš Akvinský a stručně shrnuje teorii spravedlivé války. V 16. století pak v tomistické linii vytváří první samostatný spis o spravedlivé válce velký tomista a humanista Francisco de Vittoria. Ten na Tomášově teorii přirozeného zákona buduje základy mezinárodního práva, lidských práv, obhajobu tržní ekonomiky a také válečné právo.
Jako posledního z klasických autorů spravedlivé války jmenujme Huga Grotia. Tento Nizozemec a kalvinista měl blízko i ke katolické tradici a napsal pojednání o spravedlivé válce. Ideu válečného práva opět zakládá na přirozeném zákonu, který je podle něj „nezměnitelný do té míry, že jej nemůže změnit ani Bůh, stejně jako ani Bůh nemůže způsobit, aby dvakrát dvě nebyly čtyři“. Takto tedy chápe přirozený zákon jakožto morální zákon, který platí absolutně.
Podmínky spravedlivé války
V přímé návaznosti na Grotia se rozlišuje dvojí právo válečné: právo na válku (ius ad bellum) a právo ve válce (ius in bello). Právo na válku znamená oprávnění vůbec válčit, vůbec vést válku. Když už se válčí, pak právo ve válce, ius in bello, určuje, jak válčit, aby válečné úsilí bylo vedeno morálně přijatelným způsobem.
Tradice vyjmenovává tři podmínky spravedlivé války – zaprvé spravedlivý důvod války a její cíl, za druhé přítomnost kompetentního vyhlašovatele (válku nemůže vyhlásit soukromá osoba) a třetí podmínkou je, aby válka byla až tím posledním řešením (pokud se jiná než válečná řešení ukázala jako definitivně neschůdná). V moderní době samozřejmě přichází další normativita ohledně práva na válku – rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 1974 zakazuje agresi ve smyslu útoku vedeného na území jiného státu.
Spravedlivá válka je tedy v moderní době v zásadě pojímána jako ta obranná, což se tak v historii nechápalo. Také Katechismus katolické církve hovoří o spravedlivé válce jako o válce obranné a uvádí ještě další důležité podmínky: musí existovat odůvodněné vyhlídky na úspěch válečného snažení a z použití zbraní nesmí vzejít větší zla a zmatky, než je zlo, které má válka (použití zbraní) odstranit.
Právo ve válce opět formuluje tři základní kritéria. Za prvé je to přiměřenost válečných akcí, proporcionalita. Za druhé čestné vyjednávání (ačkoli válečná lest je samozřejmě dovolena), ve válce nelze klamat při vyjednávání, v tomto smyslu je také nutné dodržet při vyjednávání dané slovo. A za třetí je to ochrana nebojujících osob, to znamená civilistů a také zajatců. Od století pak vznikají další normy, takzvané ženevské úmluvy, ženevské konvence, včetně pozdějších dodatků ze sedmdesátých let, které se týkají např. zákazu chemických a biologických zbraní.
Ruská agrese na Ukrajině
V kontextu současné ruské agrese na Ukrajině je pro mě významným vodítkem papež František, u kterého vnímám velkou moudrost, schopnost sloužit Bohu a lidem. I kdybych nebyl katolík, jakože jsem, tak by pro mě byl morální autoritou. Papež František dospívá k výslovnému – a to vůbec není samozřejmé – ospravedlnění ukrajinského válečného úsilí. To je z úst papeže nesamozřejmé a velice závažné.
Papež tím vlastně opouští obvyklou standardní nadstranickost a vědomě riskuje, že může být obviňován z toho, že církev, když potvrzuje válečné úsilí jedné strany jako spravedlivé, vlastně žehná válce, žehná zbraním. Papež tedy musí mít silné důvody pro to, aby tu nadstranickost v tomto případě opustil.
Papež nicméně podpořil Ukrajinu i dříve: už 25. března zazněla jeho modlitba, ve
které říká „zastav Kainovu ruku“, čili přirovnává Rusko k situaci bratrovraha Kaina. Dne 30. srpna vydal Svatý stolec komuniké, ve kterém ruskou válečnou akci hodnotí jako „morálně nespravedlivou, nepřijatelnou, odpornou, nesmyslnou, barbarskou, svatokrádežnou“.
V září 2022 během kongresu leaderů světových a tradičních náboženství v Kazachstánu na setkání s jezuity působícími v postsovětském prostoru papež František tato silná tvrdá slova zopakoval a označil je za svá vlastní. Na tiskové konferenci pak řekl: „Bránit se je nejen dovolené, ale je to výraz lásky k vlasti. Kdo se nebrání, kdo nějakou skutečnost nebrání, nemiluje ji. Kdo naopak brání, ten miluje.“
V interview pro list Corierre della Sera ze dne 3. května papež František vypráví o svém rozhovoru s moskevským patriarchou Kirillem: „Hovořil jsem čtyřicet minut s Kirillem prostřednictvím zoomu. Prvních dvacet minut mi s papírem v ruce četl všechna ospravedlnění války. Vyslechl jsem jej a řekl jsem mu: ničemu z toho nerozumím. Bratře, my nejsme státními kleriky. Patriarcha se nesmí přeměnit v Putinova ministranta.“
Střet imperialismu?
V témže interview ovšem papež poprvé pronesl výrok, kterému bychom se neměli úplně vyhnout. Výrok, který dokládá, že ani František není žádným kaplanem Západu. Jedním z vysvětlení ruské agrese je podle Františka „štěkot Severoatlantické aliance u dveří Ruska“. To je příměr, který zazněl od nejmenované hlavy státu, a jeho zopakování způsobilo poprask, že papež podporuje Rusko.
Papež tuto myšlenku později na zmíněném setkání s jezuity působícími v postsovětském prostoru rozvinul: „Obětí tohoto konfliktu je Ukrajina. Chci se však zamyslet nad tím, proč k této válce došlo. Abychom to pochopili, musíme věnovat pozornost dynamice, jejíž vinou se konflikt rozvinul. Jsou zde mezinárodní faktory, které přispěly k vyprovokování války. Už jsem vzpomněl, jak mi jeden šéf státu v prosinci minulého roku přišel říci, že je velmi znepokojen, protože NATO se pustilo do štěkání u dveří Ruska, aniž by chápalo, že Rusové jsou imperiální a bojí se nejistoty na svých hranicích. Vyjádřil obavu, že to vyprovokuje válku, a ta o dva měsíce později vypukla. Nesmíme tedy zjednodušovat, když přemýšlíme o příčinách konfliktu. Já vidím střet imperialismu.“
Ospravedlňuje papež ruskou agresi, kterou sám popsal jako neospravedlnitelnou? Myslím, že klíčem k pochopení je jedno důležité rozlišení – rozlišení mezi vysvětlením a ospravedlněním. Je myšlenkový zkrat obojí ztotožňovat. Putin by nemohl vést válku, kdyby pro ni neměl nezbytnou podporu. Psychopatický autokrat se totiž bez jakéhosi dostatečného konsenzu lidu neobejde. Odkud se tedy daný konsenzus bere?
Do duše ruského národa se vrylo utrpení přinesené několika invazemi ze Západu. Když vynechám starší dějiny, jde o vpád Napoleona a později Hitlera. V Rusech je zakořeněná nedůvěra k západním vojenským silám. Navíc, popravdě řečeno, onen obranný charakter NATO je někdy zpochybnitelný – viz případ Libye roku 2011. Představa, že NATO by mělo své základny za Dněprem, na území kdysi patřícím carskému Rusku, je pro Rusy psychologicky nepřijatelná.
Spojené státy americké nicméně za prezidenta Bushe juniora tlačili alianci k přijetí Ukrajiny, která tehdy spíš váhala. Summity NATO 2006 a 2008 deklarovaly, cituji: „Znovu potvrzujeme, že Aliance bude pokračovat v zintenzivněném dialogu s Gruzií a Ukrajinou. Shodli jsme se nyní, že tyto země se stanou členy NATO.“ Začátkem roku 2022 Spojené státy tento záměr potvrdily.
Papež František ohledně této záležitosti zjevně váhá, zda to, co je dejme tomu legální, je vždy i moudré, dobré. Nehledá tak ospravedlnění současné ruské války, kterou prohlásil za nespravedlivou, odpornou, svatokrádežnou, ale nabízí dílčí vysvětlení, proč se velká část ruského národa nechala Putinem tak snadno pomýlit.
Vidím tedy tři příčiny ruské válečné agrese. První: nepopiratelná imperiální a násilnická mentalita části ruského národa (jsem hluboce přesvědčen o tom, že kulturní a intelektuální část duše ruského národa se už od prezidenta Putina definitivně odvrátila). Druhá: územní nároky Rusů na východní Ukrajinu jakožto historickou součást ruského impéria. A nakonec třetí příčina: za ochotou Rusů realizovat své územní ambice agresivní válkou stojí také v souvislosti se zmíněnou expanzí NATO i frustrace, pocit ohrožení, pocit křivdy, pocit, že Rusko je zaháněno do kouta.
To vše neznamená ospravedlnění ruské agrese, je to dílčí vysvětlení podpory, kterou přece jenom Putin měl a má. Kéž nám takové vysvětlení pomůže nezavrhnout všechny Rusy definitivně, úplně, absolutně, ale vztáhnout ten základní princip Fratelli tutti (Všichni jsou bratři) i na ně, a to dokonce i na tu část ruského národa, která se nechala očarovat démonickým lákadlem násilí. Protože myslím, že za mylným vnímáním, za tragickým nebo dokonce zločinným jednáním osob i národů je vždy někde v pozadí i nezpracované utrpení, případně také strach. Chápat tohle nám usnadní milovat nepřátele, jak doporučuje evangelium.
VIII. Fórum dialogu. „Příčiny a globální důsledky války na Ukrajině a politická odpovědnost křesťanů“. Emauzský klášter, 15. 10. 2022
Autor: David Peroutka
Zdroj: Universum
Ad HoK: Tvrzení, že vztah Rusů k NATO může být ovlivněn mj. i historickou pamětí týkající se mohutných invazí ze západu, je sice pouhá hypotéza, ale nikoli snad „úplný blábol“ „totálního blázna“. Dějinná paměť národa se ostatně mnohdy pojí spíše s emocemi než s racionalitou.
Jinak: článek je neautorizovaným přepisem mé mluvené přednášky (pořídila jej redakce Univerza, aniž se mě zeptala a aniž by mi dala šanci přepis zkontrolovat a upravit). Takže text obsahuje nepřesnosti a nezdařilé formulace.
„Utrpení přinesené několika invazemi ze Západu. Když vynechám starší dějiny, jde o vpád Napoleona a později Hitlera.“
To je ale úplný blábol. Řešit vpád Napoleona může jen totální blázen.
Největší škody způsobil Hitler navíc na východní frontě na Ukrajině (většina velkých bitev WWII) a v Polsku (Varšava srovnána se zemí, doslova).
Kdyby se s útokem Rusové na Ukrajině o 3 dny opozdili, co by vyhlašoval jezuita František potom ? Kritizoval by ukrajinský útok, na který se Ukrajinci 8 let připravovali ? Kdyby Rusko včas nepomohlo povstaleckým republikám, byly by zmasakrovány, jak uvedl představitel jedné z oněch dvou republik.