Kampaň před slovenskými prezidentskými volbami provázela podobně jako tu českou ostrá názorová polarizace. Mnozí Češi jsou teď výsledkem zklamaní a mají tendenci se na své sousedy dívat trochu blahosklonně. Jak ale jako křesťan žít v polarizovaném světě, který jej nutí vybrat si „svou“ stranu?
Slovensko si zvolilo nového prezidenta. Reakce Čechů na sebe nenechala dlouho čekat a byla jakousi reminiscencí událostí z předloňského roku, kdy si Česko volilo prezidenta svého. Názorová polarizace ohledně volby se vyhranila rovněž na Slovensku, kde se o post prezidenta ucházel prozápadní kandidát Ivan Korčok a populista s vazbami na Rusko Peter Pellegrini.
Volba skočila drtivým vítězstvím Pellegriniho, a Slovensko tak posunula zase kousek dál od západního směřování. Ze strany prozápadních Čechů tak hlesl povzdech a neskrývané zklamání.
Vazbu mezi Slovenskem a Českem lze přirovnat ke vztahu mezi mladším a starším bratrem – je to vztah plný výzev, vzájemného učení a pochopení. Od doby vzniku Československa byl tento vztah dynamický a často komplikovaný, ale z české strany se v něm více či méně odrážela představa kárajícího staršího bratra, který má neustále potřebu mladšího brášku korigovat a směřovat do těch správných kolejí. Slovensko se však jako dospělý suverénní stát rozhodlo jít svým vlastním směrem a je třeba tuto cestu akceptovat – včetně výsledků prezidentských voleb.
Respekt k názorovým protivníkům
V Bibli se píše, že máme milovat i své nepřátele. Jsem si jistý, že totéž platí pro ty, kteří mají jiný názor. Nemyslím tím, že bychom měli akceptovat něčí falešná přesvědčení nebo dokonce lži, ale i v takovém případě si musíme zachovat respekt k samotnému člověku.
V dnešní polarizované společnosti je snadné uvíznout v propasti mnoha našich rozdílů. To platí i v církvi. Často se dohadujeme, ať už jde o politiku, stravovací preference nebo dokonce oblíbené sportovní týmy. S každou on-line interakcí, ale i v reálném světě se zdá, že jsme obklopeni konflikty, a cítíme se vystresovaní a osamocení. Ale jsme opravdu tak odlišní, jak si myslíme? Musíme být lapeni do pasti přesvědčení, že svět je rozdělen (jen) na dva tábory?
Jaký je tedy úkol církve v době rozdělení společnosti? Které duchovní zdroje může víra poskytnout k zahojení vášnivé polarizace naší doby? Jak se vyvarovat dualismu „my“ versus „oni“? Jak by křesťané mohli uniknout pasti dalšího štěpení a stát se kvasem pro svět, který touží po vzájemném porozumění a společenství?
Polarizace je dynamika, která zhoršuje mnoho dalších oblastí lidského soužití. Stáváme se například více nedůvěřiví vůči institucím a veřejnoprávním médiím. Polarizace narušuje komunikaci, která je klíčová pro zdravou diskusi. Když se totiž uplatňuje polarizované myšlení, snaha pochopit druhou stranu může být vnímána jako zrada. Cítíme silnou sounáležitost s těmi, kdo myslí jako my, a stejně silnou odmítavost vůči těm, kdo nejsou s námi. Bezpečí hledáme v upřímném rozhořčení, s jistotou, že naše strana je ta spravedlivá, zatímco existence našich protivníků je hrozbou pro naši vlastní identitu.
My versus oni
Tendence k identifikaci s vlastní skupinou na úkor „jiných“ – cizinců, rivalů, nepřátel – je zakořeněná v naší DNA. Není tak překvapením, že se setkáváme s konflikty i v Bibli: rivalita mezi bratry, kmeny a národy; dobytí, otroctví a trauma exilu; služba Božího království, která často končí ukřižováním; raná křesťanská komunita, jež se potýkala s vnitřními rozbroji. Bez ohledu na to, jak interpretujeme biblické poselství, je zřejmé, že jeho součástí je lidská tendence k soupeření a konfliktům, vedle nichž se uplatňuje Boží usmiřující dílo.
Východisko ukazuje Nový zákon. Jádrem evangelia je ukřižování. Ne proto, že by oslavovalo násilí, ale proto, že hlásá Boží lásku a odpuštění uprostřed lidských konfliktů. Ježíš zasvětil svůj život ukazování cesty, jak vítat cizince, společenské vyvrhele a zvát soupeře ke společnému stolu. Toto zahrnovalo lásku k nepřátelům, modlitbu za ně a hledání jejich přátelství.
To však neznamená, že se Ježíš za každou cenu vyhýbal konfliktu. Často svými prorockými slovy a činy vyzýval k rozhodnutím a sám vědomě překračoval společenské konvence, lze jej tak vlastně považovat za „polarizující“ postavu. Avšak zde je zásadní rozdíl: zatímco destruktivní polarizace staví na protikladu „my“ versus „oni“, Ježíšova výzva byla vždy o pozvání druhých k láskyplné solidaritě. Byl to právě on, kdo byl ochoten položit svůj život za druhé, a dokonce se modlit na kříži: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23,34).
Rané křesťanské hnutí nakonec vychází ze setkání se vzkříšeným Kristem, který je ztělesněním Boží usmiřující lásky. Vzkříšení není pouze šťastným koncem děsivého příběhu; představuje konkrétní Boží nabídku společenství tam, kde dříve bylo rozdělení, a povzbuzující výzvu k následování Ježíše skrze proměnu našich tužeb.
Základem křesťanského povolání je milosrdenství a smíření, proto křesťanská identita nemůže být redukována na dualismus „my“ versus „oni“. Musí být všezahrnující „my“ v Duchu. Teprve tehdy, když je církev zakotvena v této základní zkušenosti objetí Boží lásky, může začít nabízet zdroje k uzdravení polarizace naší doby.
