Útlá knížka profesora Zdeňka R. Nešpora Náboženství Dioskúrů. Česká a slovenská religiozita po rozpadu společného státu (Karolinum, 2020) představuje první ucelené odborné pojednání o shodách a rozdílech v religiozitě a spiritualitě české a slovenské společnosti. Badatelský tým pod vedením Barbory Spalové pak připravil doplňující práci Vize zdaru, vize zmaru: Proměny církví v Česku a na Slovensku v kontextu restitucí.
Autor knihy Náboženství Dioskúrů. Česká a slovenská religiozita po rozpadu společného státu, vybavený dvojí odbornou způsobilostí v historii a sociologii náboženství, v jednotlivých tematických kapitolách popisuje dějinné a společenské okolnosti, které vytvářely a vytvářejí svébytnou situaci dvou sousedních a mnohostranně vzájemně provázaných zemí, spojených v minulosti v jednu politickou entitu, která se však (opakovaně) ukázala jako neudržitelná.
I přes dvojí rozpad česko-slovenského soustátí zůstávají mezi Čechy a Slováky četné osobní, kulturní, ekonomické a další vazby. Naproti tomu typické a většinové postoje vůči víře, církvi, náboženství, spiritualitě a religiozitě jsou v obou zemích nápadně odlišné. A to nejen z hlediska aktuálního stavu, ale také z hlediska sledovatelných vývojových trendů. Je to zřejmé například z více méně opačného směřování české a slovenské společnosti ve vztahu k etablovaným církvím (a jejich místu ve veřejném prostoru) od sametové revoluce (respektive od rozpadu federace roku 1993) až po současnost.
V jednotlivých tematických kapitolách zaměřených například na přítomnost náboženství ve školství, na kaplanskou službu, na právní rámec působení církví a náboženských společností, na vliv církví ve sdělovacích prostředcích a také v politice, na způsoby financování provozu církví atd. Nešpor ukazuje pozoruhodné a nanejvýš poučné (a poprvé takto zevrubně a systematicky pojednané) shody a rozdíly mezi českou a slovenskou společností.
Nešporova srovnávací studie je první svého druhu a její přínos je nesporný a veliký. Práci navíc vhodně doplňuje ilustrativní výtah z více než dvaceti hloubkových rozhovorů s představiteli českých a slovenských církví, uvedený v příloze. Autor nabídl svým rozsahem ojedinělé porovnání velmi důležitého aspektu české a slovenské kultury.
Domnívám se, že většina čtenářů knihy Náboženství Dioskúrů bude stejně jako já od začátku do konce pronásledována otázkou „čím to je“. Tedy, proč je mezi českou a slovenskou společností tak velký rozdíl ve vztahu k víře, církvi, náboženství a tak dále. Zdeněk R. Nešpor ale zachovává vědeckou kázeň a žádnou jednoznačnou odpověď na tuto otázku nenabízí, jen naznačuje určité možnosti interpretace tohoto rozdílu.
I z tohoto důvodu velmi vítám skutečnost, že početný badatelský tým pod vedením Barbory Spalové připravil k vydání rozsáhlou práci nazvanou Vize zdaru, vize zmaru: Proměny církví v Česku a na Slovensku v kontextu restitucí, která na Nešporovu průkopnickou studii navazuje a v mnoha ohledech ji doplňuje.
Kniha Vize zdaru, vize zmaru, jejíž vydání se připravuje v nakladatelství Karolinum přináší výsledky několikaletého bádání týmu odborníků, specializovaných v několika vědních oborech (sociologie náboženství, sociální antropologie, teologie, religionistika, ekonomie atd.). Hlavním předmětem zájmu badatelského týmu byla otázka, jakými způsoby se církve v Čechách, na Moravě a na Slovensku vyrovnávají s restitucemi a finančním osamostatňováním od státu a také s výzvami a příležitostmi, které jsou s tím spojeny.
Členové badatelského týmu zaměřili pozornost na tři konfese, římskokatolickou, evangelickou (Českobratrskou církev evangelickou v České Republice a Evangelickou církev augšpurského vyznání na Slovensku) a baptistickou, jako příklady tří odlišných modelů přístupu ke sledované problematice. Ve všech třech případech sledovali situaci paralelně v Čechách i na Slovensku (ve vybraných sborech a farnostech).
Badatelský tým (Andrea Beláňová, Karel Čada, Veronika Frantová, Adam Gajdoš, Ivana Lukeš Rybanská, Vojtěch Müllner, Martin Nosál, Vilém Pařil, Vojtěch Pelikán, Barbora Spalová, Tereza Šlesingerová, Miroslav Tížik) byl rozmanitý nejenom odborným zaměřením jednotlivých členů a metodickými postupy bádání v rámci jednotlivých kapitol, ale také z hlediska jejich vztahu k církvi a z hlediska jejich působiště (někteří členové badatelského týmu dlouhodobě působí a bydlí na Slovensku, jiní v Česku).
V jednotlivých kapitolách zaměřují autoři pozornost na rozmanité aspekty života, zajišťování činnosti a fungování církví, zejména ve vztahu k restitucím a k odluce církve od státu. Sledují, jak o této problematice referují sdělovací prostředky, jakým způsobem církve v Čechách a na Slovensku promýšlejí svoji budoucnost, s jakými nadějemi a obavami hledí na přicházející desetiletí (z hlediska pastorační a misijní činnosti a z hlediska hospodářského zabezpečení vlastního provozu) a jaké konkrétní kroky podnikají, co se týče personálního a finančního zajištění své činnosti do budoucna.
Sondami do konkrétních sborů a farností dávají autoři nahlédnout zblízka do zcela konkrétních situací a do velmi rozmanitých podmínek v jednotlivých společenstvích věřících, v jednotlivých konfesních tradicích a v jednotlivých regionech České republiky a Slovenska. Zaměřují pozornost také na přístup církví k životnímu prostředí (ve vztahu hospodaření v krajině) a k zodpovědné správě restituovaných nemovitostí.
Věnují se i církevním školám, způsobu jejich fungování, financování, způsobu vnímání těchto institucí ze strany širší společnosti a působení školních kaplanů. Pojednávají také o právním rámci působení církví v Čechách a na Slovensku z hlediska jeho vývojové dynamiky. Zvláště se soustředí na otázku, jak církve nakládají s movitým a nemovitým majetkem a jak se do jejich způsobu hospodaření a správy majetku promítá stupnice jejich priorit.
Kniha Vize zdaru, vize zmaru nabízí opravdu plastický obraz života církví v Čechách a na Slovensku jak z hlediska jejich dosavadního fungování, tak i z hlediska alternativních scénářů vývoje do budoucna. Přestože nejen badatelský tým, ale i sledovaná problematika vykazují vysoký stupeň rozmanitosti, autorům se podařilo vytvořit celistvé, kompaktní dílo.
Jednotlivé kapitoly se vzájemně doplňují a průběžně na sebe odkazují, takže jsou propojeny sledovatelným předivem souvislostí jednoho a téhož „příběhu“. Nabízejí tedy celistvou výpověď, která není roztříštěna do dílčích podrobností, přestože je artikulována v celé řadě jednotlivých sond, vztažených k té či oné konkrétní otázce.
Autorskému týmu se také podařilo přesvědčivě uchopit komplexní problematiku podobnosti a rozdílnosti české a slovenské situace. Nevycházejí z apriorního předpokladu principiální odlišnosti těchto dvou prostředí a vedle nepopiratelných rozdílů dokážou zachytit také celou řadu obdobných trendů a procesů, byť mnohdy v dosti odlišných kontextech či stádiích vývoje.
Knihu považuji za velmi zdařilou. Její pozorování a závěry jsou cenné také proto, že rozptylují řadu rozšířených nedorozumění a vnášejí světlo vědecké věcnosti do oblasti zamořené nejrůznějšími intuitivními hypotézami a stanovisky, která často nemají oporu ve faktech. K Nešporově knize o podobnostech a rozdílech české a slovenské religiozity tak již brzy přibyde další kvalitní práce k této pozoruhodné problematice.
