Poté, co se filosofka Julia de Funès zabývala iluzemi o osobním rozvoji a kvalitě života, se nyní ve své nové knize věnuje pojmu identity. Mimo jiné navrhuje způsob, jak se vypořádat s paradoxem lidské potřeby „stát se sami sebou“ a současně nebýt posedlí hledáním vlastní identity. „Jedinou cestou vpřed je rozvíjet vědomí odlišností a obdiv k tomu, co je větší než my sami,“ myslí si.
Julia de Funès je jednou z těch filosofek a filosofů nových médií, kteří zkoumají zvyky našich společností, snaží se zabránit jejich excesům a probudit našeho kritického ducha.
Jaké bylo vaše první setkání s filosofií?
Před posledním ročníkem střední školy jsem neměla ponětí o tom, co je to filosofie, a nebyla jsem ani příliš velký čtenář. Ale způsob uvažování mé profesorky, její slovník a argumenty mě okamžitě zaujaly. Byl to oslnivý zážitek. Začali jsme Platónovým spisem Gorgias. Tento text, napsaný před pětadvaceti stoletími, byl zřetelně aktuální. Na úsvitu roku dva tisíce kolovalo mnoho milenaristických mytologií a mluvilo se o kultech, scientologii, Tomu Cruisovi... Díky tomuto textu, který se dal použít proti sofistům, kultům a guruům, jsem objevila, do jaké míry může být filosofie nadčasová a univerzální. Na univerzitě v Nanterre jsem se setkala s několika opravdu skvělými učiteli. A tak jsem si řekla: Chci být jako oni. Tak se chci umět dívat na svět!
Kde je hranice mezi filosofií, láskou k moudrosti a osobním rozvojem? V mainstreamové literatuře se někdy zdá, že je to hranice tenká...
Žádná dělicí čára neexistuje, tyto dvě oblasti spolu nemají absolutně nic společného. V jednom případě jde o recepty na chování, které tvoří podstatnou část byznysu a které čerpají ze všech oborů (filosofie, neurovědy, náboženství, kvantové fyziky...) a vytvářejí kouzelný koktejl, který však nemá žádnou konzistenci. V druhém případě jde o disciplínu starou více než pětadvacet století, postavenou na přísné argumentaci, přesnosti vyjadřování a solidnosti myšlenek, která je nesmírně náročná! Ukázala jsem to ve své předchozí knize Le Développement (im) personnel. Osobní rozvoj jistě vychází ze základních, existenciálních témat filosofie – co je štěstí, jak můžeme najít smysl života –, a způsoby jejich řešení a nároky těchto dvou oblastí jsou od sebe vzdáleny na světelné roky.
Váš dědeček byl známý herec Louis de Funès, jak na tento odkaz navazujete?
Víte, své jméno nosím od narození a mediální scéna mi otevřela dveře až po úspěchu jedné z mých knih před pěti lety, a to je mi čtyřicet tři let! Jméno nikdy nestačí k tomu, aby ospravedlnilo život nebo kariéru... V naší rodině – a o tom je celé věnování mé poslední knihy Le Siècle des égarés – nám nikdy nebylo dovoleno udělat ze jména identitu, ale byli jsme důrazně nabádáni, aby se stalo podmínkou. Nepřivlastňuji si žádné zásluhy za své jméno a nikdy z něj nebudu dělat důvod nadřazenosti nebo domýšlivé pýchy. Je to požehnání, že jsem se narodila do této rodiny, ale ne osvědčení o hodnotě nebo úspěchu.
Jaký k němu máte vztah?
Dědeček zemřel, když mi byly čtyři roky, takže můj vztah k němu je samozřejmě dost omezený. Je to směsice skutečných vzpomínek a příběhů, které si vyprávíme v průběhu let. Ale stále si ho pamatuji jako zábavného dědečka – na rozdíl od toho, co říkají životopisci –, který byl pozorný, přítomný a velmi milující.
Ve své knize hovoříte ve vztahu k identitě také o důležitosti těla. Jaká je mezi tím souvislost?
Myslím, že díky exterioritě těla mnohem lépe pochopíme jedince než díky racionální objektivitě. Nekontrolovaná řeč těla někdy mluví hlasitěji než význam zamýšlený myslí. Můžeme mluvit a teoretizovat, abychom skryli, co si myslíme, ale gesto, náklon hlasu, energie, způsob držení těla, dikce jsou někdy mnohem výmluvnější. Můj dědeček to dokázal pochopit a proměnit v komedii. Proust, na kterého se ve své knize opakovaně odvolávám, je knížetem analýzy zevnějšku. Subjektivizuje ji. Ze svébytné exteriority vyvodil interioritu. Módní introspektivní přístupy však dělají pravý opak, objektivizují individualitu. A tím, že každého redukujeme na vzorek určité kategorie, se s jednotlivcem míjíme.
Prousta citujete ve všech svých knihách. Proč ho máte tak ráda?
Hledání ztraceného času jsem začala číst nikoliv tak, že bych se pustila do prvního dílu, ale začala jsem dílem pátým: Uvězněná. Při jeho čtení jsem měla pocit, že čtu samu sebe. Fascinuje mě na něm psychologická analýza bez psychoanalytické teorie.
Jak jste vlastně dospěla k tomu, že se tématem vaší diplomové práce stane autenticita?
Myslím, že diplomová práce je vždy velmi osobní téma. Někdy se věnujete psychoanalýze, jindy děláte diplomovou práci! (smích) Po letech filosofie na univerzitě v Nanterre jsem získala postgraduální diplom z personalistiky, protože jsem nechtěla být učitelkou filosofie. Tento diplom mi umožnil deset let pracovat v oblasti náboru zaměstnanců. A po deseti letech jsem pocítila, že mi život uniká. Navenek bylo všechno „dokonalé“, měla jsem dobrý plat a uspořádaný život, ale byla jsem nešťastná, že nejsem svobodná – práce pro firmu mi nikdy nevyhovovala – a že se nemohu věnovat tomu, co jsem tak milovala. Ve srovnání s filosofií mi všechno připadalo příliš jednoduché a povrchní.
Proč jste tedy nepokračovala v akademické roli?
Z pohodlnosti a společenského komfortu. Z pohodlnosti, protože bylo jednodušší udělat postgraduální kurz personalistiky než doktorát z filosofie! A sociální pohodlí, protože pracovat na Champs-Élysées a vydělávat v pětadvaceti letech značný plat bylo uklidňující. Ale v práci jsem vůbec nebyla šťastná. Tehdy jsem si řekla, že mám problém zvaný autenticita, došlo mi, že jsem měla ohromný talent vzdálit se sama od sebe. Všechno jsem radikálně opustila a vrátila se k filosofii, a v tomto oboru jsem napsala diplomovou práci o... autenticitě.
Často se vzdalujeme od toho, co chceme dělat, a někdy máme talent dělat právě to, o čem jsme si mysleli, že bychom nikdy dělat nechtěli... Proč tomu tak je?
Myslím, že je to strach z nelibosti. Raději se přizpůsobíme obrazu, který o sobě předpokládáme nebo který se od nás skutečně očekává, než abychom následovali své vlastní tužby. Chce to odvahu odvážit se dobrodružství být sám sebou. Tento strach v kombinaci se silou určitých společenských a rodinných zákazů způsobuje, že už nemůžeme být sami sebou.
Tichá rezignace, ztráta smyslu, vyhoření... Práce se zdá být v krizi. Jak tuto situaci analyzujete po třech letech pandemie?
Děje se něco strukturálního a hlubokého. Covid vyostřil otázky o místě a smyslu práce, ale tyto otázky byly ve více či méně latentní podobě přítomny již řadu let. Moje generace a generace předchozí měly silnou tendenci učinit z práce cíl sám o sobě, znak identity. Tohle už práce neztělesňuje. Je vnímána jako prostředek k dosažení cíle. Život není jen to, co zůstane po odchodu z kanceláře v sedm večer – a tím lépe! Má-li mít práce smysl, musí se nyní vnímat jako prostředek k dosažení cíle. Pokud o ní budeme vytrvale uvažovat jako o cíli samém, jako o něčem, co má a musí mít smysl, paradoxně ztratí veškerý smysl. Mladí lidé nejsou o nic línější nebo méně angažovaní než my. Propadnout tomuto snadnému moralizování znamená nepochopit měnící se místo práce v našem životě.
Dříve velké značky a fajnové firmy ospravedlňovaly kariéru a neměly problém přilákat lidi, ale to už vůbec neplatí! Všechny společnosti trpí nedostatkem vhodných uchazečů o práci. To je jasným znamením, že firmy již nejsou vyhledávány pro ně samotné, nejsou žádané jako takové, ale jsou vnímány z toho hlediska, co mohou jednotlivci nabídnout. Platí stejná úvaha: firma má smysl pouze tehdy, pokud firemní kultura respektuje, že je firma pouze prostředkem k dosažení cíle nebo smyslem existence, který v jednotlivci posiluje povědomí, že přispívá k projektu širšího významu.
Tato krize smyslu přichází po období, kdy se hodně mluvilo o štěstí v práci. Skončilo to teď?
V době, kdy si mnohé firmy uvědomily, že jejich zaměstnanci jsou nešťastní a že na tom závisí výkonnost skupiny, staraly se o jejich štěstí tím, že zaváděly různé „obšťastňující“ pomůcky: stolní fotbal, posilovny, minibary, eko-botanickou zelenou střechu, funkci manažera pro štěstí... Byla to manažerská móda. Ale nikdy nebylo tolik deziluze. Je zřejmé, že došlo ke špatnému nasměrování. Místo abychom se zabývali základními otázkami – samostatností, osvobozením, smyslem, uznáním a důvěrou, díky nimž se lidé cítí v práci lépe –, zaměřili jsme se na módní realitní schémata, cool barvy, zábavní místnosti s designovým myšlením... Zatímco mít příjemné pracovní prostředí je jedna věc, kterou je třeba obhajovat, myslet si, že tento druh umělotin učiní zaměstnance šťastnými, je věc druhá. Věřit tomu znamená mít lidi za (ne)šťastné blázny!
Vaše nová kniha Le Siècle des égarés se věnuje posedlosti identitou v naší době. Píšete, že je to „hrozivá past“. Jak to funguje?
Identita je pastí ve třech směrech. Na individuální úrovni nás identita může nutit, abychom se vtělili do očekávaných rolí a postojů, které nás formují a vzdalují nám samým. Žijeme na povrchu sebe sama, hrajeme si na bytí. Je to loupež nás samých za bílého dne, zmanipulovaný život. Na kolektivní úrovni můžeme pozorovat, do jaké míry sílí napětí založené na identitě a zesiluje se komunitarismus, až se ze sebemenších rozdílů stávají miniimperialismy, někdy až do té míry, že podkopávají republikánský univerzalismus. Identita je tedy využívána libertariánským způsobem.
A konečně, pojmově zůstává identita nedefinovatelná. Pokud si myslíte, že identita spočívá v kořenech, v kultuře, v těle, v mysli, ve formě soudržnosti, v autenticitě... ukážu vám logické slepé uličky spojené s tímto nemožným přiřazením identity. Pojmově riskantní, umělá ve své rádoby individuálnosti a kolektivně nebezpečná identita nás spíše svádí na scestí, než aby nám pomáhala nalézt směr.
Vezměme si například „wokismus“. V jakém smyslu se jedná o scestnost?
Neodmítám celý wokismus. Kauzy, které toto hnutí hájí, mohou být legitimní, například boj proti diskriminaci žen nebo menšin. Kritizuji však jeho nekompromisnost. Když zakážete některým lidem mluvit, když vytvoříte setkání, která nejsou přístupná mužům a ženám, tak to není právo, to je neústupnost. Když se převychovává svědomí lidí, aby se přizpůsobili určitým očekáváním, pak už to není právo, ale ideologie. Když neustále zaměňujete útok za odhalování předsudků, není to už spravedlivá obrana, ale zhoršená vnímavost. Moje kniha se pokouší rozlišovat mezi loajální obhajobou určitých kauz a nesmiřitelnou ideologií.
Je hnutí „woke“ důsledkem Francouzské teorie a chybnou interpretací toho, co bylo nazváno dekonstruktivistickým myšlením?
Dekonstruktivistické myšlení předpokládá, že existují struktury – netušené systémy moci, které jsou vlastní naší společnosti –, které je třeba dekonstruovat, aby bylo možné znovu docenit jednotlivce. Pokud se woke prohlašuje za dekonstrukci, nezdá se mi, že by byl věrný. Zdaleka nedekonstruuje tradiční identity, ale pouze posiluje a upevňuje různé partikularismy. Není to dekonstrukce, je to radikální rekonstrukce!
Podívejte se na zkratku LGBTQIA+, k níž se pravidelně přidává další písmeno. Podívejte se na stále rostoucí počet „studií“, nové kategorie identity, inkluzivní psaní... to vše nedělá nic jiného, než že vytváří nové nálepky identity. Je tedy trochu snadné udělat z myslitelů Francouzské teorie, jako je Michel Foucault, viníky wokismu. Složitější je vidět a připustit, že toto hnutí je specifické pro naši dobu, má svou jedinečnost a nebývalé nedostatky. Ti, kdo obviňují myslitele minulých století z našich moderních pošetilostí, rychle zapomínají, že když jsou po dešti kolem žáby, neznamená, že pršely žáby!
Jak je však kritizovat, aniž bychom se dostali do pasti jedné či druhé krajnosti?
Potíž je v tom, že všechny tyto pokrokové myšlenky se těší morální převaze a rychle způsobí, že ti, kdo je kritizují, vypadají jako „reakcionáři“. Myslím, že musíme být intelektuálně co nejpoctivější a nejspravedlivější a velmi jemně rozlišovat, abychom se tomuto hnutí slepě nepodřizovali. Říci, že ve Francii existuje rasismus, neznamená říci, že v naší zemi existuje systémový rasismus! Bránit ženy není totéž co nenávidět muže. Bojovat proti stejnému zneužívání není totéž jako vidět stejné věci. Bojovat proti rasismu není totéž jako vidět rasistu v každém bělochovi! Celá moje kniha rozlišuje a zabývá se kořenem zla: identitou, aby pomohla univerzalismu překonat identitářství, které působí v každé kolektivní tragédii a individuálním ztroskotání.
A když vám někdo odpoví, že každý člověk má více identit? Není problém spíše v tom, že se definujeme jedinou identitou, která vylučuje všechny ostatní?
To mne také nepřesvědčuje. Je to obcházení problému, aniž by se vyřešil. Je to dokonce rozporuplné, protože se to rovná tvrzení, že identita neexistuje, protože jich je několik! Ne, jsem přímočařejší a upřímnější, identitu dekonstruuji: Nejde o odmítnutí pojmu samého, ale o rozlišení mezi pocitem sebe sama a posedlostí identitou. Jak můžeme dosáhnout pocitu vlastního já, ať už v individuálním nebo kolektivním měřítku, aniž bychom upadli do pasti identity? To je otázka, na kterou se moje kniha snaží odpovědět.
Stavíte do kontrastu pojem identity a ideu „stát se sám sebou“?
Spíše prožitek sebe sama. Zatímco identita zmrazuje, znehybňuje, činí trvalým to, co je pouze pomíjivé, pocit, prožití sebe sama zahrnuje pohyb bytí, života a nikdy nekategorizuje. Integruje naše touhy, pocity, intuice; je blízký tělesnosti, zatímco identita je jen konstruktem mysli. Zdá se mi, že prožitek sebe sama vychází spíše ze svobody než z identity! To je ten paradox. Kdy se skutečně cítíme sami sebou? Když jednáme svobodně, ze svého nitra, a ne když se chceme přizpůsobit nějakému obrazu. V knize uvádím řadu příkladů a zkušeností, které odhalují, jak se cítíme sami, jak vnímáme druhé a jak kolektiv.
Mluvíte o filosofii jako o jediné laické spiritualitě. Je to způsob, jak z debaty vyloučit náboženskou spiritualitu?
To jistě ne. Filosofie a náboženství byly vždy úzce propojeny. Víra a rozum, to je téma antické debaty. Jen říkám, že odstranění identitárního poslání z náboženství pomáhá omezit radikalismus. Náboženství poskytuje odpověď na existenciální otázku smyslu života. Najdou se však tací, kteří když naleznou smysl života, získají pocit, že jsou konečně někým, a pak jsou schopni toho nejhoršího. Pocit identity, který náboženství poskytuje obzvláště dobře, může někdy vést k nejhorším zneužitím. To, co zpochybňuji, ovšem není touha po víře a religiozitě, ale touha po identifikaci s náboženstvím. Odstranění funkce náboženství jakožto výzvy k identitě mi připadá spásné.
Není ve světě konzumu, který vše nivelizuje, odkazování na náboženskou identitu přece jen přínosem pro předávání něčeho podstatného?
Náboženství není aktivum, není to majetek, náboženství má odrážet víru. Je lepší se nezaplétat do morální hierarchie dané náboženským přesvědčením, víme, kam to vede... Podle mého názoru nicméně náboženství poskytují dostatek inspirace k velkodušnosti, myšlenkového bohatství a korektivů, takže není třeba apelovat na identitu, která může náboženství rychle změnit ve fanatismus. Nejhorší činy jsou vždy páchány ve jménu božského poslání a především osobního naplnění...
Julia de Funès 1979 narodila se v Paříži, 1997 studovala filosofii v Nanterre, 2017 diplomová práce na téma „Od osobní identity k autenticitě“. Socrate au pays des process (éd. Flammarion) 2018 La Comédie (in)humaine, s Nicolasem Bouzou (éd. de l’Observatoire) 2019 Développement (im)personnel: le succès d’une imposture (éd. de l’Observatoire).
Ptali se: Stéphane Bataillon a Bernard Gorce
Překlad: Z týdeníku La Croix č. 42 460 Josef Beránek
Zdroj: Universum - redakčně upraveno
Velmi zajímavý rozhovor