Ve veřejné diskusi slýcháme tvrzení, že tradiční církve jsou homofobní. Musíme přiznat, že se i mezi křesťany najdou lidé, kteří mají silný vnitřní odpor a kopec předsudků vůči lidem, které souhrnně můžeme označit jako LGBT. Ale s nenávistnými či ponižujícími projevy vůči LGBT lidem se můžeme setkat i mezi ateisty, a vůbec mezi lidmi bez ohledu na jejich světonázor.
Jsou křesťané homofobní?
Ano, mezi křesťany jsou i homofobní lidé, podobně jako jsou mezi křesťany i alkoholici, lháři apod. Ale křesťanství ve své podstatě není homofobní. Podívejme se na Pána Ježíše, jak se On choval k těm, které sám dokonce i kritizoval. Na jedné straně byl velmi kritický (např. vůči farizeům), na druhé straně se k nim choval i přátelsky, povídal si s nimi (Nikodém, Jan kapitola 3), trávil čas v jejich společnosti (stolování u předního farizeje, Lukáš 14). Křesťanství jako takové není homofobní a když se nějaký křesťan chová homofobně, tak jde proti Ježíši, jde proti evangeliu.
Podívejme se však na otázku, která je za touto otázkou: Je možné vyjádřit nesouhlas, aniž by byl člověk nenávistný? Když člověk řekne, že nesouhlasí se sňatky partnerů stejného pohlaví, je to projev homofobie? Veřejný diskurs se to snaží tlačit tímto směrem, že jakýkoliv nesouhlasný projev je automaticky zároveň nenávistným projevem. Toto tvrdit je absurdní. Nesouhlas neznamená zároveň automaticky i nenávist.
Hodně diskusi a sporů se vede o známé fráze: „Miluj hříšníka, ale odmítněte hřích.“ Zajímavé, že tuto frázi kritizují jednak extrémní fundamentalisté, kteří argumentují tím, že taková věta není v Bibli, ale zároveň tuto tezi zpochybňují i liberálně progresivní, kteří tvrdí, že vyjádřením nesouhlasu se sňatky homosexuálů zároveň odmítáme i homosexuály jako takové. Taková argumentace je však nesprávná. Kdo má děti, tak s nimi určitě mnohokrát vyjadřuje různým způsobem nesouhlas, ať už s jejich názory, s jejich chováním, s jejich postoji, tvrzeními atd.
Jako křesťan mám akceptovat každého člověka, tak jak ho přijímá Ježíš. Ale to neznamená, že musím souhlasit s tím, co dělá, nebo jaké hodnoty vyznává.
To ale neznamená, že rodič své děti nenávidí. Naopak, jeho nesouhlas je často projevem jeho zájmu o dítě, protože pokud by byl lhostejný, tak je nechá tak. Ale tím, že jde do sporu se svým dítětem, tak mu dává najevo, že mu jeho život není lhostejný, že mu na něm záleží. Nebavíme se nyní o nějakých despotických rodičích, ale o rodičích, kteří mají se svými dětmi zdravé vztahy. Dobrý rodič jednak vyjadřuje nesouhlas se svými dětmi, na druhé straně jim však zároveň vyjadřuje svou lásku, zájem a podporu, přijímá je takové, jaké jsou.
Je rozdíl mezi souhlasem a akceptací (přijetím). Jako křesťan mám akceptovat každého člověka, tak jak ho přijímá Ježíš. Ale to neznamená, že musím souhlasit s tím, co dělá, nebo jaké hodnoty vyznává. Zároveň, pokud bychom použili stejnou logiku na opačnou stranu, tak potom progresivisti, kteří tak ostře nesouhlasí s tradičními církvemi, je také automaticky nenávidí? Jsou to pak z jejich strany také nenávistné projevy? Není to také nějaký druh nezdravé a nebezpečné fobie z církve? Je zřejmé, že tento způsob uvažování nevede k ničemu dobrému. Mezi souhlasem a akceptací je rozdíl. Jako křesťan nemusím souhlasit s tím, co dělá, nebo jaké hodnoty vyznává jiný člověk. Ale mám akceptovat každého člověka tak, jak ho přijímá Ježíš.
Může být homosexuál spasený?
Určitě ano. Každý člověk je bez Ježíše Krista ztracený, a každý člověk má naději na záchranu, spasení, věčný život skrze Ježíše Krista. Člověk není zatracen proto, že je homosexuál, ani nikdo není spasen díky tomu, že je heterosexuál. Za totu otázkou je pomýlené chápání jednak toho, co znamená být homosexuál, ale i toho, co znamená být spasen. Spasení nemáme díky tomu, kým jsme, co děláme nebo neděláme. Hlavní problém je náš vztah k Bohu. Tam bychom měli začít, když se bavíme o otázce spasení.
Rosaria Butterfield, která sama sebe identifikuje jako lesbu, říká o sobě, že jejím největším problémem a hříchem nebyl její lesbismus, ale její nevěra v Boha a to, že mu byla vzdálená. A toto je problém každého jednoho z nás. V tomto jsme všichni na jedné lodi, nebo na stejném břehu řeky. Při otázce, jaký je náš vztah k Bohu, máme všichni stejný problém – i když se může projevovat různým způsobem. A to je, že bez Krista jsme vzdáleni Bohu.
Být homosexuálům není prokletí. Není to zatracení. Stejně jako to, že někdo je heterosexuál, v tom není jeho záchrana. Zde na zemi má každý z nás různé zápasy s nezdravými projevy, či tendencemi své sexuality. Sexualita každého z nás je nějakým způsobem poškozena, nalomená, nezdravá, pokřivená nebo jakkoli to řekneme (hříšná) a bez Boží milosti a uzdravení taková i zůstane. Některé zápasy v této oblasti budeme prožívat celý život a konečné vykoupení naší sexuality bude až v Božím království na věčnosti. Jako křesťan mám akceptovat každého člověka tak, jak ho přijímá Ježíš. Ale to neznamená, že musím souhlasit s tím, co dělá, nebo jaké hodnoty vyznává.
Co se v Bibli píše o homosexualitě?
Ve vztahu církve a sexuality můžeme vidět takové dva extrémní předsudky. Na jedné straně, že sexualita je tabu, že o tom se nemluví, že je to něco neslušné nebo hříšné, a na druhé straně jakoby křesťané byli posedlí sexem a stále řeší pouze toto téma. Toto je nesprávný a zkreslený pohled. V Bibli se mluví poměrně hodně o sexualitě jako takové, sexualita není tabu. Ale přímo o homosexualitě toho není až tak mnoho. Je to celkově 7 textů, z toho dva jsou příběhy, které jsou si podobné a nejsou relevantní k diskusi, která v současnosti probíhá. Z těch 7 textů jsou 4 ve Staré smlouvě a 3 v Novém zákoně. O špatném vztahu k penězům a majetku, nevěře, alkoholismu se mluví v Bibli mnohem více. Pro Bibli homosexualita není důležitým tématem.
Na druhé straně, to, že Bible mluví o některých věcech málo neznamená, že v těch věcech není jednoznačná. Mnohé věci k otázkám sexuality se dají přirozeně odvodit od toho, co říká Bible o manželství a o vztazích obecně. Ve 20. století přišly nové interpretace těchto textů. Do té doby byl jejich výklad víceméně konzistentní. Tyto texty byly a jsou tradičně chápány jako odmítající homosexuální chování, které vymezuje jako hříšné, čili morálně špatné. Bible nemluví o homosexualitě jako identitě či orientaci ale jen o chování. Čili Bible vidí jako problematické v tomto smyslu ne to, co člověk prožívá, nebo cítí ve smyslu nějakého pokušení, ale to, jak se chová. Podrobnější rozbor jednotlivých textů Bible ve vztahu k homosexualitě rozebereme v jiném článku.
Co by mělo být ve společenské debatě úplně jinak, než je teď?
Celá tato debata je nešťastně nastavena. Nejvíce je slyšet ty, kteří nejhlasitěji křičí. A kdo křičí nejvíce? Extrémy. Jeden ten, který je homofobní a druhý ten, který prosazuje opačnou ideologickou agendu. Tak jako je nesprávné ztotožňovat lidi s konzervativním pohledem s homofobní, podobně neplatí rovnítko ani mezi tzv. LGBT politickými aktivisty a těmi, kteří se identifikují jako LGBT lidé.
V této kulturní válce se vede zápas o to, kdo vyhraje. To, jakým způsobem se vede veřejná diskuse nepomáhá tomu, abychom těmto lidem lépe porozuměli a akceptovali je. Pokud se i bojuje o změnu zákonů, které jedna skupina považuje za diskriminační, je třeba si uvědomit, že skutečné porozumění a akceptaci nelze vynutit zákonem. Zákonem je možné eliminovat některé extrémní projevy homofobie. I to je sice pokrok, ale křesťanům by mělo jít o více než jen o formální změnu. Tam, kde se bojuje, jsou i oběti. Mám obavu, aby se v konečném důsledku největší obětí nestaly právě ti lidé, o které se bojuje, LGBT lidé. Zesilují se vášně, i ty nenávistné, z jedné i druhé strany. To nastavení je špatné. A skutečné potřeby a problémy LGBT lidí se dostávají do pozadí.
Církev asi nemůže nějak zásadně změnit švihem kouzelného proutku celou společnost, ale určitě jako křesťané bychom měli být vyslyšeni ne ve smyslu, že se zapojíme do této kulturní války, ale v tom, že budeme jako Ježíš. Že budeme každému člověku projevovat, bez ohledu na to, kdo je, jaký je, a kde je, lásku, přijetí a zájem. Nejen deklarativně, ale reálně, skutečně. Ale zároveň bychom měli zůstat věrní pravdě. Tyto dvě věci se nevylučují, o to by se měli snažit.
Mít pravdu nestačí
Správnou formulací nějakého prohlášení věci nevyřešíme. Toto si musíme v církvi uvědomit. Nějak se tím sice nadefinujeme, ale nakolik jsme tím někomu reálně pomohli? Napsat nějaké prohlášení, stanovisko, je mnohem jednodušší než změnit chování. Jedna věc je mít vyargumentované stanovisko, ale něco jiného je pastorální rovina. Veřejné prohlášení je rovina zákona, pokud použijeme teologický pojem. Je to definování hranic, morálních požadavků apod. Pastorální rovina je evangelní rovina. Tím zákon není negovaný, ale do hry přichází milost. V našem jednání s druhým člověkem nestačí uplatňovat zákon. Potřebné je uplatňovat i milost.
Jsem heterosexuální – dokáži přijmout homosexuála takového jaký je? Jsem bílý, dokáži přijmout barevného člověka takového jaký je?
Prakticky řečeno: Jsme jako křesťané lidé, kteří dokáží opravdu reálné přijímat lidi, kteří jsou jiní než my? Jsem heterosexuální – dokáži přijmout homosexuála takového jaký je? Jsem bílý, dokáži přijmout barevného člověka takového jaký je? Jsem ze střední vrstvy, dokáži přijmout chudého nebo bohatého takového, jaký je? Dokáži přijmout cizince? Jsem muž – jak se chovám k ženám apod.?
Stojí před námi výzva, a ta tu byla vždy, zda jako křesťané budeme lidmi, při kterých se jiní lidé necítí odmítnutí ale přijímáni, a to i přesto, že vědí, že s nimi i nesouhlasíme.
Autor: Ondrej Kolárovský
Zdroj: idea-list.sk
