Kauza exposlance Dominika Feriho rozproudila v české společnosti debatu o sexuálním násilí, provázenou mnohdy falešnými stereotypy a mýty. Rozsudek v ní je ale důležitým signálem pro všechny oběti, že jejich trauma začíná být bráno vážně.
Za dvě dokonaná znásilnění a jeden pokus byl exposlanec Dominik Feri odsouzen dne 2. listopadu na tři roky vězení s ostrahou. Současně mu soud uložil zaplatit obětem nemajetkovou újmu v řádu statisíců korun. Feri se k těmto trestným činům nepřiznal, naopak prezentoval sám sebe jako oběť. Prohlašoval, že k ničemu takovému nedošlo, podle něj se jednalo o klasické tvrzení proti tvrzení. Poukazoval na údajné rozpory ve výpovědích s tím, že soud žádné skutečné důkazy nemá. Rozsudek chápal jako křivdu a na místě se okamžitě odvolal. Soudkyně naopak vyhodnotila důkazy jako dostatečné a přesvědčivé, oběti prokázaly svoji věrohodnost, která nebyla zpochybněna. Dívky od začátku vyjadřovaly nesouhlas se sexem, jedna z dívek prosila Feriho, aby toho nechal. On však na jejich odmítání nereagoval a dopustil se násilí.
Dívky prokázaly velkou odvahu a odhodlání. Populární politik vystupoval od začátku velmi sebejistě a spoléhal na širokou podporu, protože sázel na svoji oblíbenost. Ještě během soudního jednání se při výpovědi dívek ozýval z vedlejší místnosti, kde seděl Feri, hlasitý smích. Feri posléze zpochybňoval, že by byl jeho. Soudkyně však zastávala jiný názor a tuto arogantní přezíravost naopak zahrnula do svých úvah o výměře trestu. Trest i tak nebyl extrémně přísný, protože na druhou stranu soud vzal v úvahu, že se jedná o mladého, dosud bezúhonného pachatele a případ je projednáván s odstupem několika let. Vzhledem k tomu, že jedné z obětí bylo v době činu sedmnáct let, mohl být trest i vyšší. Zmocněnkyně obětí zdůraznila, že pro napadané dívky je prioritou pojmenování činu jako znásilnění.
Kauza Feri obnažila přetrvávající předsudky ohledně znásilnění. V době, kdy se kauza rozvířila, opět zaznívaly ve veřejném prostoru mýty spojené se sexuálním násilím. Všechny jsou společně založeny na obviňování oběti z nesprávného chování. Podle zakořeněných představ ke znásilnění dochází zpravidla tehdy, když se vyzývavě oblečená dívka producíruje v místě, kde se počestné dívky zpravidla nevyskytují, a svým chováním si o to „řekne“. A když se nechá pozvat k někomu domů, tak už předem dala souhlas ke všemu, co bude následovat. Fakt, že ke znásilnění dochází nejčastěji, až v 90 % případů, pachatelem, kterého žena zná, je touto mytologií zcela ignorován.
Mýtus „správné oběti“
I z těchto důvodů padaly poté, co dívky poprvé veřejně obvinily Feriho, dotazy typu „A proč to tedy neohlásily dříve?“ – v tomto případě i s podezíravým dovětkem, že kauza je účelově rozdýchaná kvůli nadcházejícím volbám. Vůbec nebraly v úvahu trauma a strach, které brání ženám, aby znásilnění ohlásily. Navíc čím známější je útočník, tím náročnější je pro oběti najít odvahu a vystoupit s obviněním. Musí čelit obviňování a podezírání, jsou vynášeny různé detaily z jejich osobního života, zvláště toho intimního. Hodnotí se, zda se chovají jako „správné oběti“, tedy podle tradovaných představ. Průzkumy ukazují, že je u nás stále ohlašováno naprosté minimum případů.
Rovněž bylo přetřásáno, zda a jak účinně se dívky Ferimu bránily. Na sociálních sítích jsem zaznamenala diskuse o tom, na kterou stranu se otvíraly dveře a zda bylo pro dívku složité odsunout stůl, který je blokoval. Efekt, odborně označovaný jako zamrznutí, tedy že oběť je v důsledku stresu paralyzována a nedokáže se aktivně bránit, nebyl diskutujícími vůbec brán v úvahu. Od žen opakovaně zaznívalo: „Stačí, že jsem mu dala facku, a byl klid.“ Jako by z toho vyplývalo, že povinností každé ženy je být dobře psychicky a fyzicky připravena ke zvládnutí útoku. Zcela se pomíjí, že kvůli výchově, osobnostnímu vybavení a též osobě útočníka nedokáže každá žena agresora zpacifikovat. Podle odborných studií až 70 procent obětí zamrzne, tedy jejich tělo „vypne“ a nedokážou se bránit. Útočník se chová podobně jako predátor v přírodě. Instinktivně pozná oběť a její slabá místa, která nemusí být vůbec na první pohled zjevná, a právě na ně se zaměřuje.
V současnosti se připravuje novela trestního zákoníku obsahující též redefinici znásilnění. Podle dosavadní úpravy se znásilnění dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy přiměje pohlavnímu styku anebo k tomu zneužije jeho bezbrannost. K významné změně legislativy došlo v roce 2010, kdy se pojem znásilnění rozšířil na jakýkoliv pohlavní styk, nikoliv jen soulož. Judikatura postupně také upřesňovala, co se rozumí donucením.
Zamrznutí jako legitimní známka nesouhlasu
Původní výklad byl restriktivní a soudy vyžadovaly, aby žena vyvíjela aktivní odpor. Posléze judikatura dovodila, že není nutné, aby poškozená kladla zřejmý fyzický odpor, postačí, pokud je zjevná nevole osoby s tímto jednáním. Pod případ donucení začal zařazovat i případy, kdy oběť seznala beznadějnost kladení odporu či kdy tzv. zamrzla v důsledku momentálního psychického bloku, tedy vyjádřila odpor neverbálním jednáním (např. stočením do klubíčka). Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že „pachatel musí v každém jednotlivém případě brát na zřetel přání osoby, s níž hodlá mít pohlavní styk, zda s ním souhlasí.“ Stavem bezbrannosti se pak myslel pouze stav fyzické či psychické bezbrannosti, přičemž ale v zákoně nebyl tento pojem definován. Nyní dochází k doplnění definice bezbrannosti s výslovným zněním, že se mimo další případy jedná o bezbrannost způsobenou vlivem silného ochromujícího stresu.
Soudní výklad tedy akceptuje poznatky psychologie, přesto je změna definice znásilnění důležitá. Judikatura u nás není formálním pramenem práva a také není vždy správně aplikována a respektována. Stále panuje řada mýtů, a to i mezi policisty či soudci. Obětem se ne vždy dostává adekvátního zacházení v případě, kdy znásilnění ohlásí. Právě proto je důležité, aby byla přijata novela, která výslovně zakotví to, co soudy dovodily při výkladu práva.
Změna náhledů na trauma způsobené znásilněním vyžaduje dlouhodobou trpělivou osvětu, neboť stereotypy a předsudky jsou v této oblasti zakotveny nesmírně hluboko. Stejně jako banalizace následků znásilnění. Advokát Daniel Bartoň, který se dlouhodobě věnuje obětem sexuálního násilí, vzpomíná v jednom rozhovoru na soudce, který se ve sporu o náhradu nemajetkové újmy vyjádřil, že mu není jasné, jaké následky může mít oběť znásilnění, protože na nich není trvale nic poškozeného, na rozdíl např. od zlomeniny ruky. Znásilnění přitom zanechává největší zranění právě na duši. Bez přehánění se znásilnění označuje jako vražda duše. Často trvá řadu let, než se podaří oběti vyrovnat se s tímto traumatem.
Zneužití moci
K stereotypům znesnadňujícím mechanismy znásilnění patří též představa, že pachatel měl takový neodolatelný sexuální apetit, že si lidově řečeno nedokázal pomoci. S tímto stereotypem souzní představa oběti, která způsobila pachatelovo vzrušení. Ve skutečnosti však jde o dominanci, potřebu ovládat. Znásilnění je tedy zneužitím moci. Sex je jen vedlejší produkt. Pachatel se prioritně uspokojuje tím, že oběť ovládá, že s ní může disponovat, a tím jí působí největší trauma. Zbavuje ji možnosti vyslovit dobrovolně souhlas. Znásilnění je především vážným zásahem do lidské důstojnosti. Oběti nejvíce trpí ponížením, ztrátou intimity, cítí úzkost, strach a bezmoc, trpí depresemi, mají problémy s navazováním vztahů. S těmito a dalšími psychickými následky se mnohdy vyrovnávají řadu let.
Sexuálního násilí se převážně dopouštějí muži na ženách, byť je pácháno i na mužích, dětech, seniorech a lidech s handicapem. Genderově podmíněné násilí je zakořeněno v mocenských nerovnostech mezi muži a ženami, což zmiňuje i papež František v exhortaci Amoris Laetitia: „Dějiny překypují stopami výstřelků patriarchálních kultur, kde byla žena považována za druhořadou,“ a dodává k tomu: „Někdo se domnívá, že mnohé aktuální problémy nastaly v důsledku emancipace ženy. Taková argumentace je falešná a nepravdivá. Je výrazem mužského šovinismu.“ Papež proto vybízí, aby byly odstraněny všechny formy špatného zacházení a násilí, které je pácháno na ženách. Přestože došlo k výraznému zlepšení v uznávání práv žen, stále zbývá v některých zemích ještě mnohé vykonat.
Právě i kauza Dominika Feriho ukázala, že ani u nás nebylo vše vykonáno. Ještě loni zaznělo z ministerstva spravedlnosti, že redefinici znásilnění nepotřebujeme. Posléze přece jen došlo ke změně tohoto postoje. Souvisí to nejen se zmiňovanou mediální kauzou, ale je patrné, jak se postupně proměňuje chápání znásilnění, kdy se jím začíná rozumět nekonsensuální pohlavní styk. Důstojnost lidské osoby je právě založena na respektu k její svobodě, v tomto případě tedy souhlasu s pohlavním stykem. Žena má prostě právo říct ne.