V New Yorku, Washingtonu a Pensylvánii si útoky 11. září vyžádaly 2 977 lidských životů. Jak vypadá místo, kde stály ikonické věže WTC, po více než dvou dekádách? Ground Zero dnes nabízí architekturu absence: dva masivní bazény v základech budov, jména vytesaná do bronzu nebo surové artefakty vyproštěné z ruin.
Když člověk prochází hustou zástavbou dolního Manhattanu, kde se mrakodrapy finančního okrsku přetahují o každý metr čtvereční, první věc, která ho na Ground Zero zasáhne, je náhlá absence.
Na ploše, kde do září roku 2001 stály dvě 110 patrové věže Světového obchodního centra (WTC), tehdejší dominanty newyorské siluety, dnes v úrovni ulice nevystupuje do výšky žádná budova ani heroický pomník.
Vítězný architektonický návrh izraelsko-amerického architekta Michaela Arada a krajinářského architekta Petera Walkera dostal název Reflecting Absence (Zrcadlení nepřítomnosti).
Namísto snahy zaplnit prázdné místo novou hmotou, obeliskem nebo vítězným sousoším, zvolili tvůrci přesný opak: šli pod povrch. Místo zastavění vytvořili v terénu dva masivní čtvercové bazény, které kopírují přesné základy původní Severní a Jižní věže.
Bazény klesají devět metrů pod úroveň terénu. Po jejich černých žulových stěnách nepřetržitě stéká voda do prvního patra a odtud pokračuje do dalšího, menšího čtvercového otvoru uprostřed. Dno tohoto vnitřního kráteru není z hran chodníku vidět.
Zvuk stékající vody vytváří akustickou clonu, která výrazně tlumí běžný městský ruch – houkání sirén, zvuky stavby i hučení dopravy. Architektonické řešení tak nepotlačuje fakt, že v historii města zůstala nezhojitelná rána.
2 983 jmen bez abecedního pořadí
Po celém obvodu obou bazénů jsou na bronzových deskách vyryta jména obětí. Celkem jde o 2 983 jmen. Toto číslo zahrnuje 2 977 lidí, kteří zahynuli při útocích 11. září 2001 (v budovách Světového obchodního centra, na palubách čtyř unesených letadel i v budově Pentagonu ve Washingtonu), a 6 obětí prvního teroristického útoku na WTC z 26. února 1993, kdy v podzemních garážích explodovala dodávka naplněná výbušninami.
Způsob, jakým jsou jména na bronzových deskách uspořádána, se zcela vymyká běžným standardům veřejných pomníků. Tvůrci památníku použili koncept nazvaný meaningful adjacencies (smysluplná sousedství).
Na základě rozsáhlého sběru dat, rozhovorů s pozůstalými a žádostí rodin vytvořili počítačový algoritmický systém, který rozmístil jména podle toho, jak si lidé byli blízcí během svých životů.
Spolupracovníci z konkrétních kanceláří a firem (například ze společnosti Cantor Fitzgerald, která ztratila 658 zaměstnanců) jsou tak napsáni vedle sebe. Hasiči z jedné stanice, kteří společně vstupovali do hořících budov, jsou uvedeni v jednom bloku.
U devíti jmen na desce je výslovně uvedeno, že šlo o ženy a jejich nenarozené děti. Kdykoliv příbuzní k památníku přicházejí, nenalézají osamocené jméno, ale celou síť lidských vazeb, v níž daný člověk žil.
Surová architektura jako bod záchytu
V podzemních prostorech Národního muzea 11. září, které se zařezává hluboko pod úroveň terénu až k samotnému skalnímu podloží Manhattanu, leží tisíce artefaktů vyproštěných z ruin. Mezi zmačkanými hasičskými vozy, kusy fasády a osobními předměty obětí stojí objekt, který po katastrofě vyvolal značné emoce: takzvaný WTC Cross (Kříž ze Světového obchodního centra).
Jde o dva překřížené ocelové nosníky z konstrukce věže, které záchranáři našli v troskách několik dní po pádu budov. Je to surový kus stavebního kovu, zasažený požárem, tlakovou vlnou a korozí, na kterém jsou dodnes patrné svary a nýty.
Záchranáři a dělníci, kteří se po celé měsíce probíjeli doutnajícími troskami, kříž vyprostili a vztyčili na okraji staveniště jako orientační a záchytný bod. Následné zařazení kříže do oficiální expozice podzemního muzea vedlo ke sporným soudním debatám ohledně sekularismu veřejných institucí v USA.
Soudy však nakonec potvrdily jeho umístění jako autentického historického artefaktu, který dokládá, jakým způsobem lidé přímo na místě tragédie hledali oporu v krizových momentech.
Hrušeň, která přežila pády věží
V parku obklopujícím oba bazény, kde je vysázeno více než čtyři sta bílých dubů, stojí jeden strom, který se od ostatních významně liší. Je známý jako Survival Tree (Strom přežití). Jde o hrušeň, kterou záchranáři objevili v říjnu 2001 pod troskami zničených věží. Strom měl poškozené kořeny, polámané větve a ohořelý kmen.
Pracovníci newyorského oddělení parků strom z ruin vyprostili a převzali do péče v botanické školce v Bronxu. Po devíti letech rehabilitace a péče se hrušeň zotavila natolik, že mohla být v roce 2010 převezena zpět na dolní Manhattan a zasazena do areálu památníku.
Při pohledu na strom je jeho historie patrná na první pohled. Spodní část kmene je tmavá, zkroucená a nese viditelné jizvy po poškození, novější větve ale rostou rovně a zdravě. Strom dnes funguje jako živý prvek celého komplexu – lidé na plot kolem něj věsí své vzkazy.
Správa památníku z něj také každoročně odebírá sazenice a posílá je do komunit po celém světě, které prošly těžkým traumatem, teroristickými útoky nebo živelnými pohromami.
Památník na Ground Zero se vyhýbá prvoplánovým politickým gestům, výzvám k odvetám nebo triumfální architektuře. Staví na zdokumentovaných faktech či věcném architektonickém prostoru, který nabízí místo k zastavení uprostřed rušného finančního centra.
Připomíná zranitelnost moderního světa i to, že jedinou trvalou hodnotou po podobných událostech zůstávají konkrétní lidské osudy a jejich vzájemné vazby.
