Intervence sochaře Jana Kováříka v pražském dominikánském klášteře otevřena vernisáží 27. března navazuje na autorovu postní intervenci Soustředění v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora.
Přes veškerou tvarovou, polohovou i rozměrovou rozdílnost spojuje obě díla jeden podstatný, na první pohled nápadný aspekt. Jako byste u obou intervencí stáli ne před hotovým, do všech detailů dopilovaným a promyšleným dílem, ale před bující hmotou, která právě nabírá svůj budoucí tvar, o kterém toho ještě nedokážeme mnoho říci. Jako by byl divák svědkem zrodu, prvního chvění, počátečních chvil existence něčeho zcela nového, co se právě dere na svět.
Dílo Jana Kováříka na rok obohatí právě prostor, kde se každý týden pořádá v rámci platformy Dominikánská 8 nová debata, společné přemýšlení nad celou plejádou aktuálních témat. Lze si jako umělecké dílo pro takové místo přát vůbec něco lepšího? Bujarost současné formy vstupuje do tvořivého dialogu plného napětí jak s historickým barokním interiérem, který je charakterizován podobnou výtvarnou výbušností, tak s tím, co se v sále pravidelně koná.
Rozpínání Jana Kováříka v nice barokního refektáře je dalším počinem v rámci projektu NIKA 7a, který vznikl na prahu dokončení architektonické rekonstrukce této části kláštera. Nejdříve se jednalo jen o niku v přilehlém novém foyeru. Proběhly tu výstavy jednoho díla Jana Merty, Moniky Immrové, Magdaleny Bartákové a Patrika Pelikána.
Christian Helwing expandoval do barokního refektáře a ve zpola zazděném, poškozeném traktu vytvořil druhou ČERNOU NIKU. Tohoto místa, včetně Helwingovy konstrukce, se pak následně ujal Martin Skalický. Jeho díla ale obsadila i další prostory dominikánského kláštera a nabídla až jakousi novou kontextuální výstavu, která tu díky pandemii přetrvávala déle, než jsme původně plánovali.
Princip střídání uměleckých děl tak v Dominikánské 8 neplánovaně začalo doplňovat i určité organické vrstvení, přelévání, vyrůstání a navazování. Začali jsme zkrátka i zkoušet, kolik toho kulturní platforma s přilehlými prostory unese, aniž bychom ji přehltili, ale naopak posílili jiskření volných meziprostorů. Dokonce i starý výkladec do ulice Jalovcová na čas obsadil Tadeáš Kotrba svým Požárem.
Vedle konfrontace s barokní i současnou architekturou zde najednou umělecká díla vstupují i do dialogu mezi sebou navzájem. V Dominikánské 8 najdete aktuálně kříž Josefa Pleskota, madonu s Jezulátkem od Martina Skalického a stále ještě i White Star Christiana Helwinga. A nově přibude právě barevný akord Rozpínání Jana Kováříka.
Jan Kovářík (* 1980) je český sochař. Studia absolvoval u Jindřicha Zeithammla na pražském AVU. V roce 2020 realizoval Pomník Marie Terezie v Praze, a vstoupil tak do povědomí i širší veřejnosti. Ze samostatných výstav poslední doby jsou důležité například: 2022 Deforma 08, (A)VOID Floating Gallery Praha; Zneklidněná substance, Galerie Morzin, Vrchlabí; 2021 CAST OFF, Galerie 50°47’55.9”N 14°57’22.6”E, Andělská Hora u Chrastavy; 2020 COLORBOND, GHMP – Trojský zámek, Praha. U Nejsvětějšího Salvátora nevystavuje Jan Kovářík poprvé, účastnil se zde už skupinové výstavy SVOZ 12 v roce 2010. Další informace najdete na jankovarik.art.
Autorka: Norbert Schmidt a Klára Jirsová
