Neměli bychom zapomínat na smutnou skutečnost, že jedno ze základních lidských práv – svoboda vyznání – není v jiných zemích tak samozřejmé, jak by se nám mohlo zdát. Dostupné údaje o počtech novodobých mučedníků a pronásledovaných jsou děsivé.
Pronásledování pro víru se – naštěstí pro nás – dnes většinou děje mimo Evropu. Přesto např. v roce 2021 rakouská nevládní organizace Observatoř pro netoleranci a diskriminaci křesťanů v Evropě (OIDAC, Vídeň) zaznamenala přes 500 zločinů z nenávisti proti křesťanům, zejména v Německu a Francii (včetně 4 vražd a 14 jiných fyzických útoků). Ještě výraznější jsou projevy antisemitismu, ani islám však není ušetřen útoků (mj. proto, že je zjednodušujícím způsobem spojován s islamistickým terorismem).
Zmínit situaci v Evropě, kde sice nedochází k systematickému pronásledování či genocidě pro víru, ale „jen“ k netoleranci či diskriminaci, má přesto velký význam. Chceme-li se účinně zastávat těch, kdo ve třetích zemích trpí pro svoji víru, měli bychom mít pořádek doma. Jen tak můžeme vytvářet široce podporované programy pomoci pro svobodu vyznání na zbytku planety.
Sledování osob pronásledovaných pro své vyznání a pomoci těmto lidem se věnuje řada nevládních i vládních organizací. Mezi nejvýznamnější nevládní organizace patří již zmíněná ACN, dále Christian Solidarity International (USA), International Religious Freedom (USA), Pew Institute (USA) či Open Doors / Portes Ouvertes (Nizozemsko).
Této problematice se věnuje i celá řada států. Mají pro tuto oblast často specializované vládní zmocněnce či tematické velvyslance, zejména USA, Slovensko, Německo, Nizozemsko, Spojené království, Dánsko, Maďarsko či Polsko. V Česku se této problematice věnuje zvláštní zmocněnec pro holocaust, mezináboženský dialog a svobodu vyznání na Ministerstvu zahraničních věcí ČR.
Zhruba 40 zemí světa se navíc začíná spojovat do Mezinárodní aliance pro svobodu náboženství nebo vyznání (International Religious Freedom or Belief Alliance, IRFBA), která propojuje do jedné platformy neziskový sektor a výše uvedené specializované představitele státu. Obdobný úřad mají z mezinárodních organizací např. OSN a EU.
Porušování svobody vyznání
Porušování svobody vyznání má několik stupňů. Lze rozlišit intoleranci, diskriminaci, pronásledování a genocidu, přičemž jejich rozlišování je důležité pro klasifikaci stavu svobody vyznání v jednotlivých státech. Informace o stavu svobody vyznání ve světě nám poskytují zprávy výše uvedených státních i nestátních institucí. (Zprávy se liší používanou metodologií, ale celkový výsledek je shodný.)
Porušování svobody vyznání narůstá po celém světě. Podle dostupných údajů za rok 2021 je svoboda vyznání porušována v 31,6 % zemí, v nichž žijí dvě třetiny světové populace (5,2 mld. lidí). V 62 státech z celkových 196 dochází k velmi silnému porušování této svobody. Ke druhé nejvážnější formě po genocidě – pronásledování pro vyznání – dochází ve 26 zemích, zahrnujících 3,9 mld. obyvatel, tedy polovinu světové populace.
Ke třetí nejzávažnější formě – diskriminaci kvůli vyznání – dochází v 36 státech, zahrnujících 1,24 mld. lidí. Pokud jde o formu nejzávažnější, podle některých odhadů zemře kvůli svému vyznání až 100 tisíc lidí ročně; zdokumentovat se jich však daří „jen“ přes 4 %. K závěru, že pronásledování pro víru má dimenzi genocidy, dospěl nejen papež František, ale například i představitelé USA či Kanady.
Mezi hlavní příčiny porušování tohoto práva patří autoritářské režimy (KLDR, Čína, Myanmar), etnicko-náboženský nacionalismus v demokratických či polodemokratických státech (Pákistán, Indie, Nepál, Thajsko, Bhútán) či pouhá neschopnost nebo neochota státu zajistit náboženskou svobodu (např. Nigérie).
Podle zprávy Rady OSN pro lidská práva 21 % států uznává jediné náboženství, 21 % více náboženství, 53 % států je nábožensky neutrálních a 5 % je protináboženských. K pronásledování dochází v 1., 2. a 4. skupině. Všechna náboženství jsou v různé míře postižena autoritářskou politikou, zákony proti konverzím a rouhání a extremistickými hnutími.

Nejpronásledovanější skupinou na světě jsou křesťané. Devět z deseti států, kde nejvíc trpí křesťané, je muslimských. Například severokorejský komunistický režim trestá smrtí i pouhé vlastnictví Bible, za tento „prohřešek“ veřejně popravuje desítky lidí. Podle odhadů je až třetina všech zhruba 100 000 severokorejských křesťanů vězněna v táborech nucených prací.
Pro křesťany představují největší nebezpečí některé muslimské státy (zejména Somálsko, Sýrie, Irák, Afghánistán, Maledivy, Eritrea), kde pronásledování křesťanů není nutně součástí státní politiky, ale důsledkem válek a násilí islamistických fanatiků. To platí i pro Nigérii, kde křesťané tvoří polovinu obyvatel, ale jsou neustálým terčem útoků islamistické sekty Boko Haram.
Na seznamu zemí, kde jsou lidé pro svou víru napadáni i zabíjeni, se ocitlo celkem čtrnáct afrických států, včetně například Keni a Etiopie, kde křesťané tvoří většinu. V Uzbekistánu je potlačování svobody vyznání státní strategií. Pravoslavní křesťané se sice určité míře svobody těší, ale protestanti jsou oficiálně považováni za „extremisty“, které je třeba v krajním případě i likvidovat. K uvěznění v pracovním táboře stačí i půjčování filmů o Ježíšovi.
Státní orgány potlačují křesťany i ve Vietnamu, který je označuje za „západní agenty“. V zemi byl přijat zákon o registraci křesťanských církví, známy jsou i případy mučení a k zatčení stačí rozdávání vánočních dárků sirotkům. Na seznamu stojí překvapivě i Kolumbie, protože zde dochází k násilí skrze drogové kartely a jejich bojůvky. Násilí však nejsou ušetřeni ani křesťanští věřící v převážně hinduistické Indii nebo většinově buddhistickém Bhútánu a Srí Lance.
Nezájem veřejnosti a médií
Z výše uvedeného vyplývá, že by to byl úspěch, kdybychom dokázali pronásledování pro víru zbavit alespoň násilné vrstvy – vrstvy zabíjení, mučení, znásilňování. Právnicky řečeno, byl by úspěch, kdybychom z pronásledování pro víru odstranili alespoň porušování práva na život a práva na tělesnou integritu. To jsou ostatně samostatně existující nejzákladnější lidská práva, která je potřeba dodržovat bez ohledu na cokoliv. Zejména bez ohledu na to, zda souběžně s nimi dochází i k porušování jiných základních lidských práv, jakým je i svoboda vyznání.
O to překvapivější je nezájem médií, která mají k dispozici vše, co by potřebovala. Vzniká proto dojem, že právě přítomnost náboženského prvku ve zvěrstvech páchaných na lidech způsobuje i v západní společnosti nezájem o pronásledování pro víru. Naše západní civilizace, která se jinak pyšní svým důrazem na lidská práva, se tak k této genocidě staví lhostejně. Zdá se mi, že je tu snaha redukovat pronásledování pro víru na jakousi abstraktní svobodu vyznání, jejíž dodržování představuje problém vhodný pouze pro akademické debaty intelektuálů.
Jedno vysvětlení se nabízí: v televizi a na internetu je tolik filmového násilí, že pouhé tragické statistiky zabíjení kvůli víře a zhoršující se trendy tohoto pronásledování nechávají průměrného diváka chladným. Měli bychom proto přijmout skutečnost, že po době průmyslové přišla doba zábavní a že je třeba ne mluvit o statistikách, ale vyprávět individuální příběhy lidí, a to skrze filmy či seriály.
Dlužno podotknout, že ani uvnitř církví a náboženských společností není pronásledování pro víru věnována odpovídající pozornost. Apoštol Pavel píše ve vztahu k církvi, že „trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny“ (1 Kor 12,26). U bolesti zubů jistě dáme Pavlovi za pravdu, nejsem si ale jist, zda jako členové církve skutečně trpíme s pronásledovanými bratry a sestrami. Zda tedy jsme údy stejného těla církve jako oni, nebo jsme nakaženi obecným nezájmem o toto téma.
Naše možnosti
I když se můžeme cítit maličcí a slabí proti obřímu rozměru pronásledování pro víru, možností, jak se zapojit, je celá řada. Především bychom si měli sami získat základní informace. K tomu se výborně hodí online aktualizované informace na portálu cirkev.cz. Můžeme se také zapojit do modlitebních aktivit a zasazovat se o to, abychom se v našich farnostech a modlitebních společenstvích na tento úmysl modlili více a častěji. Můžeme pomáhat také finančně; Charita, Adra či jiné organizace mají rozvinuté programy pomoci.
Téma pronásledování pro víru je třeba dostat do škol, minimálně těch křesťanských. Existují celé vzdělávací programy o pronásledování křesťanů (například britský program bude prezentován na příští konferenci Červené středy 29. 11. 2023). Dopisy a jinými intervencemi lze dále podněcovat vznik nových filmů o této problematice. Máme totiž filmy z minulosti nacistické (Sabina, 2021), komunistické (Mučen pro Krista, 2018) či ze 17. století (Mlčení, 2016), ale o současném pronásledování je to s filmy slabší. Zabývají se tím jen dokumenty zainteresovaných neziskových organizací, bez zvláštního dopadu na veřejné mínění.
Představte si jen, jakou práci by mohl vykonat kvalitní film o případech, které skončily happyendem. Například o pákistánské Asie Bibi, odsouzené k smrti podle zákona o rouhání za to, že nabrala vodu ze studny údajně určené jen muslimům. Nebo o Mariam Ibrahim, súdánské křesťance, odsouzené na smrt pro trestný čin odpadlictví podle súdánského práva šaría, protože se provdala za křesťana (ve vězení porodila, než byla na nátlak světové veřejnosti a Evropského parlamentu osvobozena). Nebo o českém Petru Jaškovi, cca 15 měsíců vězněném v Súdánu za dokumentaci pronásledování tamních křesťanů.
Jako členové Evropské unie navíc můžeme iniciovat použití těchto možností tak, že využijeme petičního práva a obrátíme se na Evropský parlament. Dále zapojením vhodných europoslanců (zejm. z pracovní skupiny pro mezináboženský a mezikulturní dialog) k tomu, aby vyvíjeli nátlak na Evropskou komisi. Případně se na ni můžeme obrátit vlastními dopisy, zejména na jejího zvláštního vyslance Frans van Daele.
K těmto možnostem patří i unijní financování vhodných projektů, sankcionování porušujících států, entit a osob a poskytování rozvojové pomoci podmínění dodržováním svobody vyznání. Česká republiky má navíc – vedle možnosti zapojení celé EU – i vlastní sankční a finanční nástroje, jež může použít způsobem obdobným EU. Zde je třeba se obracet na premiéra či ministra zahraničí.
Říká se, že existují tři přátelé zla: neznalost, lhostejnost a strach. V našich zeměpisných šířkách problémem není ani tak střet náboženství, resp. střet náboženství s militantním sekularismem, jako spíše střet s ignorancí a nezájmem. Chceme-li – kromě modlitby – efektivně pomáhat lidem pronásledovaným pro víru, musíme prolomit hradby neznalosti a nezájmu a učinit z tohoto pronásledování téma veřejné diskuse.
Pomáhat by nám v tom mělo vědomí toho, jak obrovského počtu osob se toto pronásledování týká a kolik jednotlivých lidských osudů můžeme změnit k lepšímu. Mohu totiž potvrdit, že stačí relativně málo, když se to dělá systematicky. Nakonec můžeme mít daleko větší vliv, než se nám z pohodlí našich domovů, tak vzdálených realitě pronásledování pro víru, může zdát.
Autor působí na Právnické fakultě UK, je iniciátorem konání akce Červená středa v České republice.
Autor: Pavel Svoboda
Zdroj: Universum - redakčně upraveno