Problém konspiračních teorií a podstata jejich existence spočívá podle názoru mnoha badatelů v obecné dynamice důvěry a nedůvěry ve společnosti, nikoli v jejich diskutabilní míře přesnosti.
Na úrovni běžného jazyka představuje pojem "konspirační teorie“ pro většinu lidí nějaké vágní a nepodložené tvrzení, „mýtus“, pohádku nebo prostě „nesmysl“, kterému jsou ochotni uvěřit jen „blázni“, extrémisté nebo důvěřiví lidé. Kromě toho jsme si zvykli uznávat konspirační teorie jako nástroj pro zvládání každodenního stresu nebo složitostí současného globalizovaného, technologicky vyspělého, pluralitního a postpravdivého světa. Jako něco, co nám pomáhá dát smysl chaotickým a jinak nepochopitelným událostem a jejich složitému pozadí.
Podíváme-li se na akademické definice tohoto pojmu, lze s využitím strukturalismu a kontextuální historie nabídnout dvojí definici konspirační teorie:
1) Pokud jde o formu, chápu konspirační teorie jako narativy s určitou (synchronní) strukturou, které fungují jako prostředek určitého typu poznání, ale jejichž konkrétní podoby je třeba vždy chápat v jejich historickém a kulturním kontextu (diachronně). Na synchronní úrovni tedy konspirační teorie představuje ideální typ výkladu, podle něhož je země či celý svět ovládán skupinou velmi mocných lidí (nebo v extrémních případech bytostí, jako jsou mimozemšťané, reptiliáni, démoni atd.), kteří mají tajný a obvykle morálně neospravedlnitelný plán. Podle konkrétních témat a motivů pak můžeme dále rozlišovat typy konspiračních teorií (např. sekulární, náboženské, událostní nebo tzv. superkonspirační, které spojují mnoho různých teorií dohromady) představující diachronní rovinu vyprávění.
2) Konspirační teorie však nelze definovat pouze podle jejich obsahu a struktury. Motiv „zlého spiknutí“ je sice klíčový, ale není výlučný pro konspirační teorie. Příběhy o Deep State nebo Novém světovém řádu sdílejí motiv zlovolného spiknutí s prokázanými aférami, jako je aféra Watergate nebo Írán-Contra, a dokonce i s oficiálními státními zprávami o spiknutí, například o spiknutí Al-Káidy vedoucím k událostem 11. září. Obvykle by však málokdo použil termín „konspirační teorie“ k označení myšlenky Nového světového řádu stejně jako teroristického spiknutí. Proto po vzoru jiných badatelů definuji konspirační teorie také z hlediska jejich diskurzivní pozice, která je určena opozičním vztahem k příslušným epistemickým autoritám.
Jinými slovy, konspirační teorie jsou definovány nejen svou narativní strukturou popisující nějaké ďábelské spiknutí, které se odehrává, ale také tím, že se vymezují vůči oficiálnímu vyprávění (nebo informacím), poskytovanému příslušnými epistemickými autoritami. (Relevantními epistemickými autoritami přitom rozumím autority, které mají pravomoc vytvářet a ověřovat epistemicky „oprávněná přesvědčení“ na základě své odbornosti a především důvěryhodnosti. Mohou to být politikové, média, náboženští vůdcové a vědci, vždy v závislosti na kulturním, sociologickém a historickém kontextu.)
V současné západní společnosti je to věda, která disponuje primární či nejvyšší epistemickou autoritou na základě odborných znalostí vědců (podložených tituly či certifikáty), jejich přístupu k vědění a finančních zdrojů. Avšak třebaže i vědci (a jiné epistemické autority) mohou vykazovat konspirativní myšlení, „oficiální narativ“ nebo „objektivní pravda“ je určována konsenzem příslušných epistemických autorit, který může mít například podobu oficiální zprávy nebo státem uznaného doporučení. Takový konsenzus však nemusí nutně znamenat věcnou správnost dané problematiky a nemusí nutně určovat, zda je daná konspirační teorie oprávněná, či nikoli. To ilustruje skutečnost, že epistemické autority v různých (sociálních, kulturních nebo časových) kontextech mohou tutéž informaci nebo vyprávění označit buď za konspirační teorii, nebo za oprávněné tvrzení.
Současné představy o konspiračních teoriích
Konspirační teorie či spíše vyprávění nebo představy o tajných spiknutích jsou velmi pravděpodobně staré jako lidská civilizace sama. V současné době podle průzkumů více než polovina obyvatel mnoha západních zemí věří alespoň v jednu konspirační teorii, která je jako taková obecně nebo oficiálně uznávána. Je také dobře známo, že přinejmenším do poloviny 19. století představovaly konspirační teorie legitimní a běžný způsob myšlení mnoha obyčejných lidí, vůdců a dalších významných osobností západního světa. Pokud jsou tedy představy o složitých spiknutích a hlubokých zápletkách mezi lidmi tak rozšířené a donedávna představovaly legitimní variantu obrazu světa, proč jsou pojmy „konspirační teorie“, „konspiracionista“ nebo „konspiracionismus“ tak silně normativní?
V současné západní společnosti jsou konspirační teorie obvykle považovány za kdysi okrajový fenomén, který mezi širokou veřejností neustále získává na popularitě. Zatímco populární kultura někdy konspirační myšlení romantizuje, z pohledu široké veřejnosti, mainstreamových médií nebo části akademického diskurzu jsou konspirátoři obvykle popisováni jako osamělí paranoidní ztroskotanci žijící ve sklepě své matky, kteří věří v konspiraci Nového světového řádu, kde ještěří lidé ovládají společnost z tajné vojenské základny v Antarktidě.
Konspirační teorie jsou považovány za znak problematického nebo iracionálního myšlení a špatného chápání světa, které je v rozporu s vědeckým poznáním a racionálním myšlením. Jsou také vnímány jako nebezpečné pro demokracii, protože jsou spojovány s nedůvěrou v instituce a vládní představitele, s manipulací a populismem, nebo dokonce násilím, a často jsou také spojovány s nízkou úrovní vzdělání nebo politickou marginalitou.
Jinými slovy, ve veřejné debatě konspirační teorie a související pojmy automaticky implikují nejen nevěrohodnost předkládaných tvrzení, ale mohou implikovat i představu o duševním stavu nebo sociálním postavení těch, kteří se jimi zabývají nebo jim „věří“. Základem takového odmítavého postoje ke konspiračním teoriím je rozšířený předpoklad, že konspirační teorie jsou a priori iracionální, epistemicky problematické a ze své podstaty nebezpečné, což činí iracionálními, problematickými a nebezpečnými i autory konspiračních výroků nebo ty, kteří jim věří.
I když to všechno může být do jisté míry pravda, skutečnost se zdá být, jak se pokusím ukázat, mnohem složitější a nejednoznačnější. A to natolik, že tyto předpoklady nelze považovat za jediný důvod vysoce normativního přístupu ke konspiračním teoriím, který stále dominuje akademickému i veřejnému diskurzu a formuje náš postoj ke konspiračním teoriím a konspirátorům.
Ve svém výzkumu jsem sledovala linii zkoumání některých současných vědců, kteří přehodnocují dosavadní zkoumání konspiračních teorií, zejména jejich psychopatologické paradigma, které bylo východiskem většiny výzkumných snah o konspirační teorie od první poloviny 20. století. Tito badatelé naopak berou v úvahu perspektivu, která dekonstruuje současný význam pojmu konspirační teorie a chápe konspirační teorie jako normální a přirozený, i když ne ideální či neproblematický způsob lidského myšlení.
Antikonspirační diskurz: jeho problémy a předsudky
Mnoho vědních oborů (včetně sociologie, psychologie, antropologie nebo dokonce filosofie) se snažilo najít odpověď na otázku, co lidi nutí věřit „šíleným“ nebo vysoce nepravděpodobným teoriím. Kladou si otázky typu: je víra v konspirační teorie případem lidí na okraji společnosti a politického disentu? Jsou konspirační teorie založeny na chybných a „zastaralých“ předpokladech, chybné logice, kognitivních chybách nebo duševních patologiích více než jiné způsoby uvažování o světě a společnosti?
Je víra v konspirační teorie předpokladem projevů netolerance, nenávisti, extremistického chování, antisemitismu a násilí? Mnoho studií nachází souvislost s těmito jevy. Korelace však nemusí nutně znamenat příčinnou souvislost, jak je často kritizováno v případě konspirátorství, které je třeba rozpoznat jako širokou škálu přesvědčení, sahající od vlažné nedůvěry v autority až po silnou víru v ještěří lidi ovládající svět.
Otázkou tedy zůstává: představují konspirační teorie obecně iracionálnější a epistemicky problematičtější způsob myšlení ve srovnání s jiným? Jak se liší od jiných typů vyprávění, mytologií nebo ideologií, pokud jde o jejich psychologickou nebo sociologickou funkci (kompenzace, útěcha, zprostředkování stresu a úzkosti atd.)? A jsou tedy všechny konspirační teorie špatné? Jak je můžeme rozlišit?
Začněme tím, že konspirační teorie jsou obecně považovány za apriorně nefalzifikovatelné, vysoce nepravděpodobné a jako takové za „iracionální“ formy poznání. Obhájci konspirací a sami konspirátoři velmi často používají argument „prokázaných konspirací“, jako je již zmíněná Watergate nebo Írán-Contra, které nutně vyvracejí jakékoli širší předpoklady o nepravdivosti každé konspirační teorie. Z tohoto důvodu někteří vědci odmítají tzv. obecný přístup, který považuje všechny takové teorie za nelegitimní tvrzení a iracionální způsob uvažování o světě a společnosti, a to bez ohledu na konkrétní případy včetně těch, které se nakonec ukážou jako pravdivé. Místo toho se pokusili vyvinout „spravedlivější“ metodiky, jejichž pomocí bychom mohli efektivně posoudit věrohodnost konspiračních teorií.
Zatímco však první přístup je objektivně reduktivní a z principu nevědecký, druhý přístup příliš nepomáhá ani při rozlišování mezi „pravdivými“ a „nepravdivými“ konspiračními teoriemi, protože vždy narazí na teorie, které nelze ani potvrdit, ani vyvrátit. Jejich hodnocení bude vždy záviset na množství dostupných informací a také na kulturním, historickém a sociálním kontextu a doprovodných nevědomých předsudcích a omezeních ve vnímání hodnotitele. Je nesporné, že v mnoha případech prostě nemáme dostatek údajů, abychom mohli danou konspirační teorii vyhodnotit jako (ne)pravdivou. Nakonec často dospějeme k tomu, že (ne)důvěra v konspirační teorie je často spojena s (ne)důvěrou v autority a instituce.
Problém konspiračních teorií a podstata jejich existence tedy podle mého názoru a názoru dalších badatelů spočívá v obecné dynamice důvěry a nedůvěry ve společnosti, nikoli v jejich přesnosti-nepřesnosti, neboť ta je na hlubší úrovni irelevantní z povahy omezenosti lidského poznání a možností výzkumu. Prozatím, jak říká americký filosof Brian L. Keeley: „Neexistuje nic přímočaře analytického, co by nám umožnilo rozlišit mezi dobrými a špatnými konspiračními teoriemi.“
Pokud tedy nemůžeme říci, která konspirační teorie je pravdivá a která ne, můžeme alespoň říci, zda víra v konspirační teorie odpovídá specifickým kognitivním chybám a epistemickým neřestem, které je činí problematickými, nebo je jejich důsledkem?
Podle výzkumů je pravda, že konspirační teorie jsou často doprovázeny epistemickými neřestmi, jako je konfirmační zkreslení, uzavřenost poznávání nebo patetismus. To jsou také standardní diagnózy, které se z akademického diskurzu přenesly do slovníku novinářů a široké veřejnosti, když se mluví o údajné povaze konspiračních teorií.
Někteří vědci tvrdí, že konspirační teorie jsou typické pro to, co nazývají „monologický systém přesvědčení“, který představuje uzavřený systém myšlení, jenž se v tomto případě vyznačuje nedůvěrou v oficiální autority a schopností vytvářet světonázor, v němž jsou všechny informace interpretovány tak, aby podporovaly stávající přesvědčení, což ztěžuje zvažování alternativních názorů. To posiluje obecně rozšířený předpoklad, že nefalzifikovatelné konspirační teorie jsou ze své podstaty také nevyvratitelné.
To sice může být v některých případech pravda, ale především to představuje extrémně rigidní světonázor, který není univerzální pro všechny zastánce konspiračních teorií v širokém spektru konspirátorství. Navíc podle jiných badatelů je pouze přirozenou tendencí lidského myšlení vyhledávat či interpretovat důkazy a informace způsobem, který je příznivý pro stávající přesvědčení, očekávání či danou hypotézu, nebo věnovat zvláštní pozornost pouze informacím, které souhlasí s tím, co již považujeme za pravdivé. Těžko existuje alternativa, i když jsme vycvičeni k tomu, abychom zpochybňovali svůj světonázor.
Samozřejmě je problém, když lidé provádějí výzkum nesprávným způsobem, ale to ve své podstatě neodlišuje konspirační teoretiky od široké veřejnosti nebo od lidí mimo určitou odbornou oblast. Z tohoto důvodu je myšlenka tohoto konspiračního „monologického systému přesvědčení“ kritizována s argumentem, že takový druh systému přesvědčení je běžný a nemusí být nutně problematický a může hrát ve společnosti pozitivní roli. Například posilováním vlastní či skupinové identity nebo identifikací skutečných spiknutí či korupce, k nimž zcela přirozeně dochází.
Klíčové je, že jak „konvenční“ či spíše „nekonspirační“, tak konspirační myšlení může být a obvykle je standardně chybné. Všichni se denně dopouštíme kognitivních zkreslení, i když nevěříme v konspirační teorie. A jak ukazují další studie, ani vědecký diskurz není imunní vůči kognitivním a jiným zkreslením. Samozřejmě, že někteří lidé jsou k nim náchylnější, zatímco jiní ne, ale nezdá se, že by v této „náchylnosti“ byl rozdíl mezi konspirátory a lidmi, kteří konspiračním teoriím nevěří. Jinak řečeno, různí lidé, včetně konspirátorů, vědců či ekologických aktivistů, mohou vykazovat epistemické neřesti bez ohledu na svůj světonázor.
Můžeme tedy shrnout, že intelektuální uzavřenost nebo konfirmační zkreslení jsou běžnými rysy lidského myšlení a nelze je použít konkrétně ke kritice konspiračních teorií, neboť studie, které zkoumají konspirační monologický systém víry, pouze ukazují, že nové informace jsou zpracovávány způsobem, který je v souladu s konspiračním světonázorem, jenž byl přijat v kontextu sociálního a kulturního prostředí a konkrétní zkušenosti jedince. I když jsou obavy z konspiračních teorií částečně oprávněné, zejména pokud propagují nenávist nebo násilí, je důležité vyvarovat se přílišného zobecňování.
Logika konspiračních teorií
Konspirační tvůrci jsou často kritizováni za to, že nedůvěřují odborníkům a spoléhají se na zdroje, které epistemické autority hodnotí jako nekvalifikované a zavádějící, což je vede k nepravděpodobným nebo neodůvodněným závěrům. Tato kritika vytváří představu, že konspirátoři a priori nevěří ve vědu.
Kvantitativní výzkumy však ukazují, že mnozí zastánci konspiračních teorií jsou velkými fanoušky vědy a často se snaží napodobovat vědecké metody, například citovat své zdroje. Zastánci konspiračních teorií se dokonce mohou považovat za součást „vědeckého disentu“, který zpochybňuje aroganci akademické obce a její domnělé umlčování alternativních názorů. Tímto způsobem si vytvářejí vlastní elitu, která se staví do pozice „probuzených“ jedinců v opozici vůči důvěřivým „ovčanům“. Na hlubší úrovni se konflikt velmi často netýká ani tak přesnosti vědeckých versus konspiračních teorií, ale spíše kritiky akademického diskurzu, který je vnímán jako chránící svou epistemickou autoritu prostřednictvím idealizovaného obrazu vědy a neustálým zostuzováním jakýchkoli alternativních teorií.
Konspirační teoretikové často kritizují současnou vědu za to, že se stává dogmatickou a že se odklání od svého původního poslání hledat pravdu. To se podle nich projevuje mimo jiné tím, že se věda vyhýbá seriózní veřejné diskusi včetně diskuse s příznivci konspiračních teorií. Někteří kritici mohou dokonce přirovnávat vědu k politické propagandě nebo paradoxně k novému druhu náboženství.
Podle této argumentace konspirační teoretikové neodmítají vědu jako takovou, ale spíše některé vědecké autority. Těmto autoritám nedůvěřují kvůli jejich vnímaným nedostatkům a korupci (projevující se skandály jako Big Tobacco nebo experiment Tuskegee), neschopnosti vědců vysvětlit nesrovnalosti v oficiálních zprávách nebo jejich teoriích a jednostrannému zpravodajství médií. Konspirátoři to vnímají jako nevědecké a pokrytecké, což vede k radikální skepsi, rezignaci a zásadní nedůvěře ve vědu jako nejvyšší epistemickou autoritu. Jakýkoli pokus o diskreditaci nebo odmítnutí konspirační teorie pomocí pejorativních a stigmatizujících nálepek a předpokladů může vést k prohloubení nedůvěry vůči autoritám a k posílení pozice konspirační teorie. Pokusy o agresivní vyvracení konspirační teorie mohou být interpretovány nejen jako pouhá nekompetentnost či krátkozrakost vědců, ale také jako snaha zakrýt skutečnou povahu věcí a možné spiknutí!
Tuto nedůvěru ve vědu je však třeba chápat v širším kontextu rostoucí nedůvěry nejen ve vědu, ale ve všechny relevantní epistemické autority obecně v současné západní společnosti. Tak, jak to popisuje Jaron Harambam, mohou konspirační teoretikové používat různé „epistemické strategie“, aby jejich teorie byly věrohodné a koherentní, přičemž často vykazují „epistemický eklekticismus“, který jim pomáhá zahrnout širokou škálu zdrojů poznání, včetně relevantních i kontroverzních vědeckých teorií, které spojují zdánlivě nesouvisející jevy, což často vede k tvrzením, která se zdají být iracionální. Příkladem toho je kritika vědy ze strany zastánců konspiračních teorií pro její nepružnost a přísný materialistický pohled na svět.
Závěr
Normativní postoj ke konspiračním teoriím v současné západní společnosti, stejně jako související nálepkování, delegitimizace a stigmatizace zastánců konspiračních teorií jako iracionálních „paranoiků“ se sklony k politickému a náboženskému extremismu, je do jisté míry oprávněnou reakcí na epistemické nešvary lidského myšlení, které jsou dnes s konspiračními teoriemi silně spojovány, ale je také úzce spjat s tím, jak se výzkum konspiračních teorií vyvíjel v posledních sedmdesáti letech.
Konspirační teorie nejsou nevinné. Kromě bezpečnostních rizik může nekritická důvěra v některé konspirační teorie vést k paradoxní situaci, kdy nás zdánlivě „osvobozující“ poznání uzavírá do světa promyšlené politické propagandy nebo konfirmačních předsudků, čímž se pravda stává ještě vzdálenější než dříve. Přesto se zdá, že standardní kritika konspiračních teorií je v mnoha případech podobně založena na zjednodušujících předpokladech, chybných závěrech a selektivních přístupech, které činí takovou kritiku neopodstatněnou. Zužují náš pohled na komplexní povahu problémů současné společnosti včetně každodenních neduhů našeho myšlení a kladou značné překážky nejen lepšímu pochopení konspiračních teorií, ale také, a možná především, jakýmkoli snahám o dialog s konspirátory.
Je tomu tak proto, že náš postoj, způsob konverzace a ochota či neochota k takovému dialogu je do značné míry formována moderním „patologizujícím paradigmatem“. Bez ohledu na pravdivost či nepravdivost konkrétního konspiračního tvrzení mohou konspirační teorie využívat populisté nebo nebezpečné a nenávistné ideologie a stejně tak se může označení „konspirační teorie“ stát nástrojem ideologické agendy, vedené snahou politicky nebo intelektuálně diskvalifikovat oponenta.
Chceme-li napomoci tomu, aby lidé důvěřovali autoritám, vládě a mainstreamovým médiím, musíme poskytnout bezpečný prostor pro různé názory a být ochotni diskutovat, bezpečný prostor pro různé názory a být ochotni diskutovat, a ne zlehčovat obavy či výhrady lidí vůči autoritám. Tím spíše, když se standardní techniky vyvracení informací neukázaly jako příliš úspěšné a naopak mohou často vést k dalšímu posílení perspektivy konspirátorů, kteří si tyto snahy mohou vykládat jako další důkaz vlivu konspirátorů, jimž se epistemické autority snaží zabránit v odhalení jejich zlovolného plánu nebo prostě potlačit alternativní názory.
Tímto přístupem nejenže zastrašujeme nemarginální skupinu lidí, která se dostává do intelektuální izolace, ale zároveň dáváme do rukou mocnou zbraň politickým agitátorům. Důslednou delegitimizací těchto osob riskujeme, že je zcela ztratíme ze společenské struktury a zároveň je zatlačíme do rukou extremistů, což by v konečném důsledku mohlo vést k širšímu přijetí radikálních a nenávistných myšlenek.
Mgr. Kateřina Hlaváčová, Ph.D., působí na Husitské teologické fakultě UK. Text je upravenou verzí přednášky, která zazněla na workshopu Dialog je jedinou odpovědí v časech nestability (Justitia et pax).
Zdroj: Universum
Myslím, že vývoj pokročil. Dříve si každý demagog musel své posluchače hledat. V současném kole, které teď probíhá, se pravdy vyrábějí tak, aby se co nejvíce uchytily a zasáhly co největší počet “obětí” v cílové skupině. Něco vzniká živelně, něco je důsledně vymyšleno. V dalším kole bude poskytována “pravda na míru”. Individualizovaně. Registrací a širokou informační stopou člověk poskytuje dost možností na to, aby z informací a diskuze viděl jen to, co bude pro něho “vhodné” a co ho posune “žádoucím” směrem. AI ve špatných rukou je jistota průšvihu. Jak se tomu bránit, netuším. Ověřovat každou polo-lež a skoro-pravdu je nad lidské síly. Osvědčilo se mi pokusit se přijít na to, jaký cíl daná informace sleduje. Kdo a proč mi něco říká nebo zveřejňuje. A nebrat bez rozmyslu to, co mi někdo vnucuje, ale hledat to, co považuji za správné. Prostě v regálu informací nebrat vše, co se podbízí ve výši očí, ale to, co bývá nahoře nebo dole, protože se na tom nedá vydělat.