Občas poskytujeme s manželem předmanželské poradenství. Možná je to proto, že jsme spolu už dlouho a vypadáme asi šťastně. Je to hezké. My se fakt šťastně cítíme. (Aspoň většinou.) Nicméně o naší svatbě to nic neříká. My bychom o ní ovšem mluvili rádi.
Naše svatba, to byla z určitého hlediska katastrofa. Je to už fakt dávno. Vy si to dneska po těch strašných mnoha letech nemůžete vůbec představit. Když přemýšlím, jak vám přiblížit tu dobu a naši situaci v ní, potřebuju se zmiňovat o spoustě dnes ke svatbě nezbytných ingrediencí. Většina z nich se nás tehdy opravdu vůbec netýkala. Například jsme vůbec neřešili, jestli barevně ladí odstín, v němž jsou vybrány ubrousky, svíčky, mašličky na autech či květinová výzdoba. Jednak nic z toho nebylo běžně k dostání a přiznávám, že nás to vlastně vůbec nezajímalo. Brali jsme se proto, že jsme se milovali, a chtěli jsme mít oficiální sňatek. Jím jsme se hodlali cítit bezpečni před každým útokem na nevhodnost společného soužití z jakéhokoli důvodu.
Dnes vidím spoustu podobných obav. Co když pozveme na svatbu naši tetu Bertu? Budeme muset pozvat i vaši tetu? Kolik vašich příbuzných vyváží moje tety, strýce, bratrance, sestřenice a další přízeň? Oba spolu nenávidíme hloupé tradiční zvyky. Musíme zametat střepy talířů a navzájem se krmit svatební polévkou ovinuti prostěradlem jako obranou proti pokecání? Kolik vůbec příbuzných nezbytně musíme pozvat, aby to ještě bylo zdvořilé? A přátel? Kolik to bude stát? Můžeme si to dovolit? Jak esteticky celou záležitost koncipovat, abychom se neztrapnili? Co z toho všeho smíme rozhodovat sami a co musíme postoupit rodičům? Tomuhle všemu já říkám kulturní nános. Není to podstatné. Ačkoli na všech svatbách přesně tyto věci v první řadě vidět jsou, nejsou podstatné. Je to jen kulturní nános. Vůbec o to nejde.
Podstatou svatby je slib dvou lidí před Bohem. Chtějí spolu žít věrně až do smrti. Slibují si lásku, úctu a věrnost. Teta Berta, střepy z talířů a společná polévka nic neznamenají. Je to jen kulturní nános. Stejně jako hosté z vaší či naší strany. Stejně jako graficky dokonale vyvedená oznámení o sňatku, fotky ze svatebního obřadu nebo půvabné krabičky s výslužkou. Vůbec o to nejde.
Svatý Valentýn oddával páry, aby nehřešily. Aby spolu dva lidi nespali, ačkoli se tak moc milují, ale mohli se vzít, a pak spolu jako manželé spát, protože se tak moc milují. Jenže tehdy to nešlo. Císař táhl do války a svobodní bojovali líp – a navíc nebylo třeba vyplácet renty vdovám. Valentýn to věděl. Oddával páry, aby spolu nespali neoddáni. Bránil jejich hříchu. Proto ho popravili, proto je mučedníkem. Věřil, že manželství je vzácným darem. My mučedníky být nemusíme. Nicméně náš boj s kulturním nánosem se té historii podobá. Co myslíte?