Před osmi lety ve věku 87 let opustil svět držitel Nobelovy ceny míru a jeden z mých oblíbených autorů, Elie Wiesel. Jeho odkaz pro mě představuje celoživotní výzvu. Často se vracím k jeho pronikavým myšlenkám, zejména k otázkám týkajícím se zla a Boha.
Ve Wieselovi se kloubil pronikavý intelekt, geniální schopnost psát a zároveň i autentická zkušenost se zlem v nezředěné podobě, které prožil v Osvětimi, Buchenwaldu a pochodu smrti. Nejznámější je zřejmě jeho kniha Noc, kde mj. popisuje i svoji hlubokou náboženskou krizi. Uvedu jeden odstavec z knihy: „Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře (v Osvětimi), jež proměnila můj život v jedinou dlouhou, nasedmkrát zamčenou temnotu. Nikdy nezapomenu na ten kouř. Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem. Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.“
Na jiném místě knihy Wiesel popisuje drastický výjev mladého chlapce, který se dlouhou dobu dusí na šibenici před zraky ostatních vězňů. Během popravy jeden z nich pronese slova: „Tady umírá Bůh“. Wiesel toto tvrzení dle svých slov nemohl zcela přijmout, snad i proto, že pocházel ze silně ortodoxně-náboženského prostředí. Uvedu pár vět, které jeho náboženské pozadí poodkrývají: „Nevím, co bych dal za to, kdybych mohl znovu prožít šabat v mém městečku kdesi v Karpatech. Bílé ubrusy, mihotavé plameny svícnů, zářící tváře kolem mne, melodický zpěv dědečka…tohle vše mi chybí ze všeho nejvíc, nenahraditelný pokoj, nezastupitelná zádumčivost, kterou Šabat v Sighetu dával svým dětem – velký i malým, mladým a starým, chudým i bohatým.“
(Z knihy Návrat do Signetu).
Vraťme se ale ke zkušenosti s umírajícím chlapcem. Když Wiesel slyšel spoluvězňovu otázku, kde je Bůh, uvnitř něj se ozval hlas: „Kde je? Tady, na této šibenici“. Nevíme, zda tato odpověď znamená, že Bůh nemá sílu zlo zastavit, nebo zda se jedná o koncept Boha, který trpí spolu s námi, se svým stvořením.
Přestože sám víru svých předků neopustil, připustil, že rozumí těm, kdo tvrdí, že po Osvětimi není možné již hovořit o Bohu. Na jednom místě v knize Noc popisuje svůj vnitřní boj s Bohem: Buď požehnané Boží jméno? Proč, ale proč bych mu měl žehnat? Vše se ve mně bouřilo, protože On zapříčinil, aby tisíce dětí bylo spáleno v masových hrobech. Protože on, aby šest krematorií pracovalo ve dne, v noci, včetně Šabatu a svátků? Proč bych měl vyslovit buď požehnaný všemohoucí, vládče vesmíru, který jsi nás vyvolil mezi všemi národy, abychom byli mučeni ve dne v noci, abychom viděli naše otce, matky, bratry končící v pecích? Buď požehnané tvoje svaté jméno proto, že jsi nás vyvolil, abychom byli poraženi na tvém oltáři?
Jinde kladl tvrdé otázky i samotné církvi: Jak se dá vysvětlit, že ani Hitler ani Himmler nebyli exkomunikováni z církve? Že Pius XII. nikdy nepovažoval za nutné, neřeknu-li nezbytné odsoudit to, co se dělo v Osvětimi a v Treblince? Že velká část příslušníků SS byli věřící, kteří byli svým církvím věrní až do konce? Že někteří zabijáci chodili ke zpovědi, když právě nemasakrovali? A že ti všichni pocházeli z křesťanských rodin a měli křesťanské vzdělání? (A Jew Today, Random House, New York) Nevím, zda se někdy od oficiálních církevních představitelů dočkal odpovědi.
Jednou z knih, v které se Wiesel pokoušel vyrovnat s vírou v Boha navzdory Osvětimi, je Šamgorodský proces. Autor v souvislosti s touto knihou napsal, že víru nikdy neztratil, protože by to pro něj bylo moc jednoduché. Zároveň ale, že jeho víra je zraněná. Šamhorodský proces odehrává ve vesnici, kterou postihl kozácký pogrom. O svátku Purim přijíždějí herci, aby sehráli tradiční purimovou hru. Najdou jediného Žida, který pogrom přežil, a ten jim povolí hrát pouze pod podmínkou, že sám určí, o čem hra bude. Díky své hrozné zkušenosti chce inscenovat soud nad Bohem. To se nakonec skutečně stane.
Výborně tuto hru komentuje V. Krůlová: Uprostřed království noci, tři rabíni, všichni dobří a zbožní mužové, se rozhodují jedné podzimní noci žalovat Boha za to, že dovolil, aby jeho (vyvolené) děti byly zmasakrovány. Na povrch se dostávají strašné vzpomínky, zrůdnosti, znásilnění, vyvraždění vesnic, rodin. Při diskuzi plné emocí, když už chtějí sehrát soud s Bohem, vyvstává otázka, kdo bude Božím obhájcem. Chybí jim však jeden do hry. Tu se z čista jasna objeví mladý muž Sam, jehož minulost je více než temná. Všichni jakoby ho už někde viděli. Začne soud. Sam svými jemnými až exaltovanými slovy snad i ve chvíli přesvědčí rabíny, jak silnou má víru, všichni na chvíli jako by chtěli být jako on, nepochybovat, mít na vše taková krásná vysvětlení ... Jaké je pak překvapení, když se ke konci odhalí jeho ďábelská tvář. Ano, mít vždy na všechno odpověď může být až ďábelské. Soud připomíná slova Joba: Volám k tobě o pomoc a ty mi neodpovídáš, naléhám a ty nemáš pro mne pochopení.“
Nejen tento Wieselův text připomíná Joba. Svým tázáním, svým prožitkem nepopsatelné bolesti, ale i tím, že se Boha nezřekne. Zároveň ale v některých jeho textech cítíme hluboce zraněnou víru… Wiesel neskončil pouze u popisu holokaustu (mimochodem byl to on, kdo s tímto termínem přišel). Celou svojí autoritou se stavěl na stranu utlačovaných a to zdaleka ne pouze Židů. Toto mj. popisuje slovy: Kdekoli jsou muž a žena perzekuování kvůli své rase, náboženství nebo politickému názoru, pak místo, kde se tak děje, se musí stát centrem světa.
Jako zásadní nebezpečí pro svět Wiesel vnímal lhostejnost: Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Opakem umění není hnus, ale lhostejnost. Opakem víry není hereze, ale lhostejnost. Opakem života není smrt, ale lhostejnost. (Jak nadčasové…)
Po Wieselově smrti vyšla řada komentářů o jeho životě a knihách. Nechtěl jsem vršit další. Stejně tak jsem nechtěl psát o problému utrpení. Jen jsem chtěl povzbudit ty z vás, kdo jste tohoto autora nečetli a zároveň kdo přemýšlíte, jak skloubit otázky ohledně Boží všemohoucnosti a lidského utrpení.
Pokud vám nestačí klišovité odpovědi typu „kdyby byl Bůh, nebylo by utrpení“, nebo „utrpení si dělají lidé sami“, otevřete knihy E. Wiesela. Jedná se o výborné a zároveň někdy nesnadné čtení, o jeden z dalších střípků do mozaiky při přemýšlení a vyrovnávání s problémem zla a tzv. teodicei.
Nejsem věřící a tak píši jen hypoteticky. Bůh prý není jen všemohoucí, ale on prý je i vševědoucí. To znamená, že již na začátku stvoření věděl, co vše bude následovat. On věděl vše od vyhnání z ráje a až po Putina. Proč to všechno? Poslal snad zlo, aby se mohlo projevit dobro? Zkouška lidí, zda obstojí? Jaká zkouška? Vždyť je vševědoucí! On dokonce musel vědět, že se mu ještě před člověkem vzbouří třetina andělů v čele se Satanem. Změnil snad člověka k lepšímu příchod Ježíše na zem? Vyvražďování miliónů v jeho jménu. A bůh lásky to vše věděl. Vždyť to vůbec nedává smysl.
Vaše úvaha má svou logiku, ale nevychází ze skutečných předpokladů. Bůh je skutečně všemohoucí a vševědoucí. Je schopen vědět všechno co chce, ale je také schopen nevědět to, co vědět nechce. Jestliže stvořil určité tvory se svobodnou vůlí, vzdal se tak možnosti v každém případě vědět, co takový tvor učiní. To pak celou Vaši úvahu boří. Přesto je všemohoucí a vševědoucí, aniž by porušil svou dokonalou spravedlnost a poctivost. A o tom je Bible, k čemu v Jeho stvoření došlo, jak to Bůh řeší a vyřeší. Stojí za to se tomu věnovat.
Bůh je schopen nevědět to, co vědět nechce a přitom zůstává vševědoucí? Zajímavé. Kde pak brali proroci inspiraci pro svá proroctví, když se bůh vzdal možnosti znát zlé věci v budoucnosti lidstva? Proč Ježíš mluvil o svém druhém příchodu v roli soudce? Mimochodem, podle svých vlastních tvrzení měl již dávno přijít. Ve kterých pasážích bible se píše o svobodné vůli určitých tvorů? A co to ta svobodná vůle vlastně je? Kde je má svobodná vůle, jakým rodičům se narodím a jaká výchova a geny budou určovat má rozhodnutí? Je svobodná vůle mrzáka se jako mrzák narodit? Tohle zase boří vaši úvahu.
Bible je kniha, která je nejrozšířenější knihou na naší zeměkouli, její nejmladší části jsou staré 2000 let, nejstarší jsou ještě o více než tisíc let starší. A je to kniha stále aktuální, stále čtená a studovaná. Je to proto, že dává odpovědi na základní otázky člověka týkající se spravedlnosti, původu zla, smyslu života, nápravy světa apod. Od člověka to ovšem vyžaduje hluboký zájem, vytrvalost, trpělivost, pokoru uznat, že existuje vyšší moudrost a spravedlnost než naše a nedělat ukvapené závěry. Např. proč by Bůh nemohl vědět, jaká bude budoucnost člověka, národa nebo lidstva, když jednají nerozumně, nespravedlivě, jsou nepoučitelní, zlí a domýšliví? A při tom to neznamená, že tak musí jednat každý člověk, že člověk nemá volbu se rozhodnout jakou cestu v životě si zvolí. Ani Bůh nemusí vždy vědět, jak se člověk rozhodne. Bůh používá svou neomezenou moc a schopnosti vždy v souladu se spravedlností a moudrostí. Proto je to Bůh. A tak se člověk v Bibli učí Boha poznávat a sám se tak učí spravedlnosti a moudrosti.
Děkuji. Položil jsem konkrétní otázky, které nejsou jednoduché, ale očekával jsem alespoň pokus o odpovědi. Například proč Ježíš nemluví pravdu o svém druhém příchodu (Matouš 16:27-28, Matouš 10:23, Marek 8:38, Lukáš 9:26-27 atd.). Napsal jste směs filozofických úvah, se kterými se ovšem neztotožňuje jiný křesťan, jak je patrné z reakce paní Ludmily. A co teprve já, ateista. Nebo spíše agnostik. Bible je možná nejrozšířenější kniha, ale zcela jistě není nejstarší. Starším náboženským textem je třeba Avesta, text íránského náboženství Zoroastrismus, jehož počátek sahá až 2 tisíce let př.n.l. a mělo vliv na vznik judaismu, křesťanství a islámu. Učení zoroastrismu je hodně podobné, jen s jinými božskými entitami. Homo sapiens (člověk moudrý) je na této planetě dle poznatků vědy cca 300 000 let. Jaký má váš bůh a celá Bible v kontextu toho význam?
Na závěr. Jak byste jako křesťan vysvětlil třeba toto. Citace z wikipedie: Kostrč či kost kostrční (os coccygis) je malá kost u člověka vzniklá srůstem posledních obratlů, která je pozůstatkem zakrnělého ocasu. Bůh stvořil Adama s ocasem a pak si to rozmyslel a odstranil ho? Také nevěřím, že se člověk vyvinul z opice. To jen člověk a opice mají společného předka. A to je rozdíl. Takovýchto zvláštností, které boří boží stvoření, má lidské tělo víc.
Dala jsem Vám plus, protože to, co píšete, je namístě. Podobné otázky si také kladu. Kdo si nepřipustí rozpory a pochybnosti i když je věřící, bojí se ve svém bunkru schován před světem. Prý si některé duše vybraly např. narodit se jako postižené, aby se zdokonalily. Prý máme svobodnou volbu pro dobro a zlo – psychopat nemá svědomí, tak co se naučí? A co se naučí těžce postižený člověk, který nekomunikuje, nedovede ani dát najevo co ho bolí nebo mučí a tluče hlavou do zdi? Prý Bůh ví o každém vypadnutém vlasu, ale koncentráky a genocidy jsou mu jedno, když je všemohoucí? Když sleduji dokumenty o vesmíru je zřejmé, že takových planet jako jsme my, musí být hodně, hvězdy vznikají a zanikají, že bychom my byli pupkem všeho a vše uměli vysvětlit svým systémem věrouk? Spíše jsme ve skříňce na zavazadla na nádraží (film Muži v černém). Spíše se domníváme, argumentujeme tak, aby nás to uklidnilo a netrpěli jsme úzkostí. Nemyslím si, že víme dost a nejistotu beru jako součást života.
A salesiánský kněz Ladislav Heryán (studoval biblistiku v Římě) v zamyšlení “Bible” píše:
“Jsem stále méně ochoten říkat, že Bůh může být i nebýt. Člověk ve jménu akademické poctivosti musí k Boží existenci stále dodávat druhou alternativu. Ani jednu však není možné dokázat.”
Dále:
“Jestli Bůh není, člověk se všemi svými vznešenými hodnotami a ideály není ničím jiným než produktem probíhajících chemických a energetických procesů. Bibli nelze chápat bez kontextu jejího vzniku. Je knihou, ve které se k člověku obrací Bůh skrz náboženskou zkušenost autorů. …”
Pokud je Bůh součást naší duše myslím si, že naše vnímání, myšlení, emoce jsou tím, co jeho představu deformuje – např. naše pojetí spravedlnosti vydáváme za Boží – Starý zákon měl obdobná pravidla chování jako zákoníky okolních zemí, vyjma monoteismu.
Děkuji vám za reakci. Jste snad první křesťan, na kterého jsem narazil, co přemýšlí stejně a má obdobné názory. Mezi námi je jen ten rozdíl, že zatímco vás všechny ty otázky podněcují k víře, u mě to má opačný efekt. Život je jen náhoda, říká text známé písničky, a o ničem jiném to není. Když máte nekonečné množství pokusů a nekonečné množství času, mohou vzniknou podmínky pro život. Bůh k tomu není potřeba. Podle křesťanů musí mít vše svojí příčinu. Bůh ji nepotřebuje? Dle mého názoru je bůh jen produkt lidské mysli, do kterého člověk promítá své touhy, potřeby a hledá oporu, ochranu a odpovědi. Co člověk, to jiná představa o bohu. Někteří lidé to potřebují, jiní se bez toho obejdou. Jak napsal ruský filozof Plechanov: „Lidé hledají cestu do nebe, protože zabloudili na zemi.“ Netýká se to samozřejmě každého. Ještě jednou děkuji.
Bolavé otázky mě nepodněcují k víře, ale k pochybnostem. Nejvíce mne štve ne to, že na ně není odpověď, ale zjednodušující odpovědi, které odsuzují některé lidi, nebo bezmyšlenkovitě třídí na ty, kteří Boha nakonec přijmou, nebo odmítnou. Podobně “přátelé” tak zraňovali svou bezcitností Jóba. A nejsem sama, je nás takových víc.
A počítám s tím, že Bůh může být produkt mé mysli, v každém etniku se to děje, máme potřebu přijetí, lásky, která je bezpodmínečná a přesahuje to, čeho jsme sami schopni.
Co se týká Bible, odborníci tvrdí, že je ovlivněná těmi, kdo ji psali, jejich myšlením a kulturou, ve které žili. Ježíš se tomu vymyká, jeho naplnění zákona je otočením předpisů k lásce a lidskosti a my mu nerozumíme, špiníme jej znovu zákonictvím. Nejsme jako děti. Je to jen můj názor, mám své slepé skvrny, přes které nevidím.
Zdravím. Díky.
Tento argument neznám z mé církve ani odjinud. Neobhajujte neobhajitelné, člověk musí přijmout že jeho i církevní dedukce se mohou mýlit, Bůh není ten, kdo se nechá vecpat do filosofických křečovitých vysvětlení, která namísto základních otázek vysvětlují narcisticky sama sebe. Člověk musí přijmou nejistotu, svůj hněv na nespravedlnost světa i to, že Bůh je lidská potřeba. To je součást víry, protože víra je ne definice, ale snad, doufám že…
Když čtu v Bibli dopisy Pavla, Petra, Jana a dalších, čtu o tom, že dobře vědí, v jakého Boha věří, mají o něm dostatečně přesné poznání, vědí proč mu mohou věřit, znají hebrejské svaté spisy, které obsahuje i Bible, mají s ním své zkušenosti a neprojevují žádnou nejistotu ohledně jeho vlastností a záměru jak jsou zaznamenané v Hebrejských písmech a v učení J.Krista. I my dnes máme v Božím slově všechny informace k tomu, abychom mohli mít dostatečně pevnou víru a porozumění k dosažení příznivého postavení před Bohem. Samozřejmě naše poznávání Boha tím nekončí, protože Bůh vychází takovému člověku vstříc svým duchem a jeho poznání a porozumění vzrůstá.
Umíte pochybovat sám o sobě? Já ano, protože přesně nevím, co udělám (i když vím, co udělat mám a co udělat chci) v krizové situaci – protože pud sebezáchovy člověk neovlivní. Pudy jsou silnější než naše ideály a vždy vítězí, v čase ohrožení dle odborníků totiž pudy naše vyšší schopnosti vypnou a přeberou vládu.
A tak je to i s ohrožením našich psychických jistot, prostě ohrožení jistot (včetně posmrtného života a odměny) nedopustíme a držíme se toho, co nás uklidní – proto lidé nechtějí přemýšlet a pochybovat, rozlišovat, dokonce volí demagogy nebo odsuzují lidi pro jejich odlišnost, proto potlačíme do nevědomí naše pochyby a strachy a držíme se toho, co nám dodá vnitřní klid. I modlitba je pro nás, uklidní nás, naladí, Bůh ji (žije v plnosti sám v sobě) nepotřebuje. Když je mi fajn nebo vnímám Boží blízkost, nestavím na tom, protože jsou to hezké emoce, které navodí také hudba nebo sport. Styděla bych se před Bohem, kdybych se snažila o zajištění jeho přízně. To je přece nedůstojné obchodování. Takovou mě stvořil a zná mě více, než já sebe. Víra stejně jako nevíra nestojí na faktech, ale na vztahu a touze. Pokud nemám vztah, nemám nic. Pokud se zlobím na Boha kvůli tomu, že nezasahuje do nesnesitelných utrpení světa, věřím v něj. Sice málo a musím pochybovat buď o jeho dobrotě nebo o jeho existenci, ale je to upřímné. Kdybych se držela pouček, lhala bych sobě i jemu. Jsem katolička, chodím ke svátostem, ale komedii hrát odmítám. Někdo to může brát jako namyšlenost nebo rebelství, ale dospěla jsem k tomu díky těžkým zkušenostem, pro mne je to tedy zralost. Jistá je jen smrt a člověk musí unést nezajištěnost života i smrti. A víte, že mnozí svatí umírali osamoceni, nevnímali boží existenci?
K Vašemu upřímnému komentáři si dovolím pár poznámek. Naznačujete, že člověk je bezmocný k tlaku svých pudů, bezmocný, když jsou ohroženy jeho jistoty. Je to do jisté míry pravda, ale historie ukazuje, že to neplatí pro všechny lidi. Je to, mimo jiné, právě křesťanství, tj. následování J.Krista, které, jak ukazuje Bible a zkušenosti, může dát a dává člověku sílu zvítězit nad těmito tlaky.
Píšete, že byste se styděla, kdybyste se snažila o zajištění Boží přízně. Tady jste se ukvapila, o Boží přízeň, o dobré postavení před Bohem usilovali všichni ctitelé Boha, především J.Kristus, který právě proto, že si toto dobré postavení u Boha v tomto světě zachoval ve všech zkouškách, se stal zachráncem všech potomků Adama a Evy, kteří toto postavení ztratili pro sebe i pro své potomky. Samozřejmě od člověka Bůh očekává, že o jeho přízeň člověk stojí, že usiluje o dobré postavení před Bohem. V takovém případě Kristova oběť překrývá neúmyslné hříchy takového člověka.
Je nanejvýše užitečné, když člověk věnuje pozornost Božímu slovu, Bibli, mnohé se mu objasní, zlepší se jeho porozumění. Spoléhat jen na své cítění a zkušenosti je zavádějící. Bůh nenechal
člověka bez vedení, Boží slovo je zde pro člověka. Vědomě ho pomíjet vlastně znamená odmítat Boží přízeň.
Ti, kteří sexuálně zneužívali děti i dospělé, prezentovali se jako vzor mravnosti. Platí to v civilním životě i v církvi. To, co sami dělali, v lepším případě na to stále mysleli, projektovali do druhých a hřímali o tom. To už není jen o pudech, ale o lži a manipulaci. Babičky říkávaly: Odříkaného největší krajíc. A to netušily, že se nemusí jednat o běžné hříchy. O tom mluvím.
Nevěřím zbožným, kteří se bičovali – i masochismus prý způsobuje rozkoš. Člověk je člověk a když se namísto života sebezdokonaluje, je v pasti. Život s druhými dává člověku dost přirozených příležitostí k proměně postojů budování vztahů.
Nemám ráda výraz ctitelé Boží. Vidím je jako modlící-se lidi odtržené od reality, dštící síru ohledně zkaženosti druhých, pro které je na prvním místě zákon a náboženství, ne cesta, kterou ukázal Ježíš. Právě proto, že jsem Bibli četla vím, že ne vše je sdělení Boží, lidského myšlení je v ní víc než dost. Pomíjím Starý zákon, to, co jsme udělali z Nového zákona je přesně to, co Ježíš odsuzoval jako zákonictví.
Kde Ježíš mluví o církevních trestech, kde mluví o tom, co je pravověří a co hereze, kde mluví o tom, že jeho následovníci mají používat šibenice (alibisticky předají provinilce proti víře světskému právu), kde mluví o tom, že jeho následovníci mají vést náboženské války, křížové výpravy (dokonce dětskou), kde mluví o tom, že mají ve svém učení sdělovat, co je podmínkou spásy, vylučovat od svátostí lidi, kteří nikomu neublížili, a ty, kteří ubližují omlouvat? Mluví o následování a o tom, že láska k Bohu a láska k bližnímu je spojená nádoba. Na fráze, které jsou v naší církvi běžné, jsem alergická.
L. Heryán:
Křesťanství v prvních stoletích bylo cestou, středověk z něj udělal víru a chtěl na víru obracet, v osvícenství se stalo náboženstvím. Pak se stačilo naučit “pravdy k věření”. žít podle Desatera a plnit “církevní přikázání”, případně usilovat o ctnosti a varovat se něřestí.
Bible nepodporuje zneužívání dětí ani dospělých, ani masochistické bičování. Nemáte ráda výraz „ctitelé Boží“ ale Bůh je zosobněná pravda, láska a spravedlnost a jeho ctitelé jsou ti, kteří milují pravdu, spravedlnost a jeho lásku. Vypočítáváte čeho všeho se dopouští ti, kteří se považují za křesťany, ale právě Bible a J.Kristus takové jednání odsuzují, nebo vůbec neučí. Nemohu naši diskusi ukončit jinak, než Vás poprosit, seznamte se důkladněji s Božím slovem, Biblí.
Tak Bible.
5 kniha Mojžíšova, 21,18:
“Má-li kdo syna nepoddajného a vzpurného, který neposlouchá otce ani matku, a když ho kárají neposlechne je, ať ho jeho otec i matka uchopí a vyvedou ke starším jeho města, k bráně jeho místa a řeknou starším jeho města: Tento náš syn je nepoddajný a vzpurný, neposlouchá nás, je to modlářský žrout a pijan. Ať ho všichni muži jeho města uházejí kamením a zemře. Tak odstraníš zlo ze svého středu. Ať to slyší celý Izrael a bojí se.”
Rodičovská láska jak vyšitá, nehledě na to, že je jedno, jak se k synovi chovali rodiče, zda nebyl v dětství týrán.
Římanům 13,1.
Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci leč od Boha…. Kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.
Takže Hitler, Stalin, Putin i jiní krvaví diktátoři jsou zde z Boží vůle pro naše dobro?
Je toto i jiná slova Boží přání nebo lidská doporučení?
Petr, Ježíše třikrát zapřel a on se jej tázal, má-li ho rád. Odpustil mu a pověřil jej vedením církve. A Petr zabil (proklel) Ananiáše a Zafiru jen kvůli tomu, že lhali, nevěřili v komunismus první církve. A vykládá se to tak, že Bohu se nesmí lhát. Petr se považoval za Boha?
Horské kázání i hymnus na lásku jsou nádherná poselství. Ale v Bibli narazíte často na lidské myšlení, lidské skutky, které odporují dobrotě Boží. A Bohu jsou vkládána do úst slova, která odporují Novému Zákonu. To by nemohl být Bůh jeden, ale minimálně dva. Hněvající-se a mstící Bůh Starého zákona se proměnil v milujícího Otce? Nedokážeme ani to, že Adam byl jeden, ne skupina prvních lidí.
Nebudu Vás unavovat, nečekám odpověď. Jen prosím o nezjednodušující komentáře pro nevěřící, či hledající. A to přesto, že se vyjadřujete velmi uctivě. Lidé hledající, nebo zranění věřícími také znají Bibli a vnímají ji nezaujatě a může to urážet jejich logiku a zraňovat touhu po dobru a pravdě. Já jsem jako katolička zvyklá i na názory tradicionalistů, o mě tu nejde.
Děkuji, zdravím.
Ani Hitler a Himler nebyli exkomunikováni z církve – to je hrozné. A Pius o vyhlazování židů věděl…
O vyhlazování Židů Pius nevěděl a nevěděl to ani Hitler,který o tom uvažoval jako o jedné z možností,ale rozkaz k tomu nedal.(viz Monology).Nicméně Hitler byl křesťanem jen formálně,církví hluboce opovrhoval a vyjadřoval se o ní tím nejhorším způsobem a hned zpočátku přikázal aby do strany kněží nepřijímali.Domnívám se,že Hitlerovi kněží ublížili když byl dítě,přesněji v 7-mi létech jeho věku a stalo se tak v Linci.Vědělo se to a jeho jinak rázný otec pak už nevyžadoval aby s ním Adolf chodil do kostela.V Pasově však Adolf do kostela chodil sám od sebe aby vykládal ve zpovědnici oplzlosti.
Esesáci byli v poměru k víře jako komunisti- zřekli se jí a nehlásili se k ní.Možná některý ,pokud ho jiný neviděl,možná se i nějak křesťansky zachoval,ale je známo,že mezi sebou se báli. Obecný cíl bylo Německo bez Židů s tím,že Židé odejdou/budou vyhnáni a nějakou dobu před pádem Francie se uvažovalo o židovské rezervacui na Madagaskaru,s čímž franc. vláda souhlasila,jenže pak už nebylo s kým jednat.
Pius tehdy exkomunikoval jediného nacistu-Quislinga.Nikoli Hitlera a to proto,že by tím podpořil Stalina v jednání kterého se na věřících dopouštěl.Uvědomme si,že to o čem Hitler snil,to Stalin dělal.Pius ovšem slyšel jen to,že kdesi v Polsku se Němci chovají k Židům nadmíru zle.O rozsahu věci se svět dozvěděl až v 60.-tých létech.
Nenávistné fantazírování o Židech patří k Himmlerovi .Ten o tom všem věděl ze všech nejvíc-protože to prováděl,ale nerozhodoval to.Rozhodovali dva profesoři genetiky-Fritz Lenz a Eugen Fischer.Po válce obhájili profesury a přednášeli až do důchodu.Před soud se nedostali a Himmler katolík ani křesťan nebyl,takže ho exkomunikovat nešlo.
Zde nejde ani tak o věděl – nebo nevěděl. I kdyby o koncentračních táborech nevěděl, věděl základní věc – kdo rozpoutal světovou válku, kdo je agresor. Poslední důkazy ukazují, že o holokaustu věděl. Dokonce papež František nevyzval jasně a důrazně Putina, aby ukonči agresi na Ukrajině. Plácal něco o míru, který by znamenal vyhlazení Ukrajinců a příchod Ruska k nám. Bylo mu jedno, že Ukrajina chce žít a že lidé chtějí za svobodu a existenci bojovat. Opakování stejného postoje. Neutralita v případech evidentního agresora a evidentních obětí je neomluvitelná. A pravoslavná církev agresi dokonce podporuje.
Je to církevní neomluvitelné farizejství a ustrašenost.
Ale k sexualitě manželů, ke všemu, co se týká sexuality se píše dokola bez znalosti věci (co může muž v celibátu vědět o bolestech manželství, o ženské psychice? Ale mluví a mluví a diktují. Církevní zneužívání, domácí násilí, znásilňování, vraždění obyvatel, to jsou vedlejší věci…
Je těžké být a zůstat katolíkem.
Citace:
“Dopis Piově sekretáři Robertu Leiberovi ze 14. prosince 1942 pochází z pera německého pátera Lothara Königa. Je psaný německy a mimo jiné uvádí, že nacisté v plynových komorách denně vraždí až 6000 lidí, zejména Židů a Poláků. Popsány v něm jsou také transporty z dnešního ukrajinského města Rava-Ruska do vyhlazovacího tábora Belžec.
Dopis „představuje jediný důkaz dlouhodobé korespondence“ o nacistickém vyhlazování Židů od informovaného a důvěryhodného zdroje v Německu, který byl součástí katolického protihitlerovského odboje, řekl italskému listu Corriere della Sera vatikánský archivář Giovanni Coco – autor připravované knihy o nově dostupných spisech z doby Piova pontifikátu.
Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/papez-pius-xii-mel-prodrobne-informace-o-holokaustu.A230916_115223_zahranicni_maku
itace z Irozhlasu:
“Dopis Piově sekretáři Robertu Leiberovi ze 14. prosince 1942 pochází z pera německého pátera Lothara Königa. Je psaný německy a mimo jiné uvádí, že nacisté v plynových komorách denně vraždí až 6 tisíc lidí, zejména Židů a Poláků. Popsány v něm jsou také transporty z dnešního ukrajinského města Rava-Ruska do vyhlazovacího tábora Belžec.
Dopis „představuje jediný důkaz dlouhodobé korespondence“ o nacistickém vyhlazování Židů od informovaného a důvěryhodného zdroje v Německu, který byl součástí katolického protihitlerovského odboje, řekl italskému listu vatikánský archivář Giovanni Coco – autor připravované knihy o nově dostupných spisech z doby Piova pontifikátu.”
Co z toho vyplývá? Největší (těžký hřích) a zlo je intimní život manželů, který nepodřídí encyklice Humanae vitae a to, když se opuštěný manžel, manželka znovu civilně ožení, vdá. A také když člověk jiné orientace nechce žít v celibátu. Do řádu by jej také nechtěli, tak musí zůstat sám, jinak také nesmí ke svátostem.
Zatímco domácí násilí nic není (odmítání istanbulské úmluvy), sexuální zneužívání v církvi také ne – církevní moc je kryla, napadení a okupace cizích zemí také ne, genocida také není závažný problém, jinak by církevní moc následovala svého zakladatele a řekla vrahům jasné slovo. Byla jsem v Osvětimi.
Situace se opakuje, i papež František, kterého jsem si vážila, neřekl Putinovi to, co měl a obětoval by Ukrajinu kvůli dobrému pocitu míru proti jejich vůli. Oni se rozhodli pro přežití a svobodu i pro své děti, ne pro přežívání pod okupantem.
Něco je hodně špatně, když ty nejtěžší hříchy a největší zlo nestojí církvi za rázný postoj a rachňají se v intimitě dospělých lidí, kteří se milují.
Dobře napsáno.