Mojí životní náplní po celá léta bylo přivádět lidi do Božího království prostřednictvím pocitu viny. Pak jsem ale prožil duchovní obrat a uvědomil si, že Bůh nás nechce nijak ovládat ani manipulovat a že nečeká s bičem na každý náš hřích. Musel jsem tak nutně proměnit i svůj přístup k rodičovství.
Nastal den, kterého jsme se obávali. Naše nejstarší dcera Alex se odstěhovala do vlastního. Vždycky jsem čekal, že se mi uleví, až uvidím naše děti roztáhnout křídla a vyletět z hnízda. Není snad cílem každého rodiče vychovat zdravé, vyrovnané děti, které se dokážou samy prosadit? Nedávno jsem si však s tím, jak se moje víra vyvíjela, uvědomil, že jsme neodvedli dobrou práci při předávání duchovního a emocionálního zdraví našim dětem. Jak se měnil náš pohled na Boha, měnily se i naše rodičovské výchovné techniky. Obávám se ale, že u naší nejstarší dcery (a jejích dvou o něco mladších sourozenců) proběhla naše duchovní evoluce příliš pozdě.
Kdo se ztratil? My nebo oni?
Moje žena Brandi i já jsme vyrůstali v evangelických rodinách, které byly prosyceny eschatologickými prorockými varováními a kulturou čistoty. Oba jsme byli vychováváni v nezdravém strachu z Boha. Trauma z kříže bylo v mé psychice tak zakořeněné, že jsem se nedokázal podívat ani na obrázek Ježíše na kříži, aniž by mě přemohly pocity viny a hanby. Jako dítě jsem míval opakující se noční můry o ruce, která se natahuje zpod mé postele a táhne mě do pekelného ohně. Moje evangelická výchova mi říkala, že si to zasloužím, takže jsem sny interpretoval jako varování před nadcházejícími událostmi.
V dospělosti jsem „odpověděl na volání“ ke službě šíření evangelia, protože jsem byl přesvědčen, že to je to, co po mně Bůh chce. Boha jsem vnímal jako milujícího, ale tvrdého drába, který čeká, až na nás spustí bič, když vybočíme z jeho předepsaného morálního životního stylu.
Máte píchlou pneumatiku? Pravděpodobně jste nedávali desátky.
Jste nemocní? Asi nemáte dost víry.
Máte depresi? Potřebujete jen radost z Pána!
Jste osamělí? Měli byste více chodit do kostela!
Když dnes čtu ta směšná zjednodušení, zvedá se mi žaludek, ale byl jsem tehdy mistrem v používání „meče Ducha“ jako svého osobního nástroje k sebemrskačství. Během svých šokujících a bouřlivých kázání jsem většinu hodiny brojil proti jednomu hříchu za druhým, dokud se všech v kostele nezmocnil pocit viny, který je nutil běžet k oltáři, aby se káli a „dali si to s Bohem do pořádku“.
Vyhořelý moralista
To byla moje životní náplň po celá léta – přivádět lidi do Božího království prostřednictvím pocitu viny. Takové výzvy k pokání samozřejmě málokdy zakoření a lidé se ve sborech, kde jsem byl pastorem, obvykle dlouho nezdrželi. Dnes jsem za to vděčný. Tehdy to však pro mě bylo zdrojem velké frustrace a zlomeného srdce. Během několika let jsem byl úplně vyhořelý.
Když se stres zhoršil, zhroutilo se spolu se službou i mé nešťastné první manželství. Jakmile jsem se ocitl na dně, vzhlédl jsem a začal prožívat a oceňovat Boží milost a soucit. Cítil jsem, že mě Bůh stále miluje a že má pro můj život nějaký záměr, ale stále jsem bojoval se záškodnictvím a hluboce zakořeněným vědomím hříchu.
Tento zmatený proud lásky a lpění na pravidlech zkazil všechny mé vztahy. Dokonce i poté, co jsem se oženil s láskou svého života Brandi a vychovali jsme spolu čtyři děti, jsem stále jednal jak ze soucitu, tak z pocitu viny, což vedlo k mé poněkud rozpolcené existenci.
„Bůh tě miluje. Teď se chovej správně.“
„Ne, tuhle aplikaci nemůžeš používat, protože se v ní dějí špatné věci.“
„Ne, nemůžeš chodit na rande. Kluci chtějí od holek jen jednu věc.“
„Je mi jedno, že dnes nechceš jít do kostela. To je přece to, co děláme v neděli!“
Jak si jistě dokážete představit, nebyla to žádná zábava pro nikoho ze zúčastněných. Brandi byla ve svém duchovním vývoji dál než já a často se bránila mým tvrdým pravidlům. To mezi námi vyvolávalo třecí plochy. Bohužel pro naše tři nejstarší děti proběhla většina jejich dětství v tomto napětí.
Led začíná tát
O více než deset let později jsem jednoho dne chodil na běžícím pásu v místní tělocvičně a poslouchal rozhovor spisovatele Jonathana Martina s jeho kolegou Bradem Jersakem. Když mluvili o Boží lásce, zažil jsem něco neuvěřitelného. To, co se toho dne stalo, mohu popsat jen jako vlny tekuté lásky, které se na mě valily. Všechny mé pocity viny, studu a strachu byly toho dne smyty. Poprvé jsem uviděl Boha, který nás všechny miluje takové, jací jsme. Setkal jsem se s Ježíšem, jehož stůl byl dost velký pro každého člena lidské rodiny bez výjimky. V následujících letech jsem poznal Boha, který mě nechce nijak ovládat. To je velký obrat od víry v Boha, kterému záleželo na tom, jestli nosím pruhované, nebo jednobarevné ponožky!
Věděl jsem, že se mé vztahy s rodinou musí ve světle tohoto osvobozujícího chápání Boha změnit, ale jak? Vychovávali jsme své děti podle přísných pravidel, protože jsme si mysleli, že tak s námi jedná Bůh. Když jsme teď pochopili, že Bůh takový není, co to znamená pro náš vztah k dětem?
Ten den jsem seděl na křesle naproti naší nejstarší dceři a se slzami v očích jsem jí řekl, jak moc mě mrzí, že jsem nebyl lepší rodič. Řekli jsme jí, že u nás je vždycky doma a že nikdy nebude bez místa, kam by mohla jít, kdyby to potřebovala. Ale věděl jsem, že šance, že by se k nám někdy vrátila na déle než na pár týdnů mezi semestry na vysoké škole, je téměř nulová. Je to chytrá, krásná dívka s nezávislým duchem a my jsme jí už dost dlouho přistřihovali křídla.
Chtěli jsme to s našimi staršími dětmi udělat lépe. Ale jak?
Všude jsem hledal knihu na toto téma. Nakonec jsem narazil na knihu Pokrokové rodičovství: Jak vychovávat děti spravedlivě, soucitně a vlídně od Cindy Wang Brandtové, která mi pomohla, ale potřeboval jsem víc. Stále jsem hledal zdroje a přicházel jsem s prázdnou.
Neodchýlit se ze správné cesty
Tak vznikla naše nová kniha Dekonstruované rodičovství (v originále Parenting Deconstructed). Oslovili jsme spisovatele, učitele a poradce, které známe a kterým důvěřujeme, a vyzvali je, aby nám zaslali své post-dekonstrukční názory na výchovu. Naši spoluautoři této knihy pocházejí z širokého spektra prostředí a přesvědčení, ale mají přinejmenším jednu věc společnou: chtějí, abyste své děti milovali a poskytli jim co nejlepší start do života. Všimnete si některých společných témat – většina z nás se potýkala s myšlenkou, že kdybychom jen „vychovávali děti tak, aby šly správnou cestou, a až vyrostou, aby se od ní neodchýlily,“ ale co to vlastně znamená a má to vůbec v dnešní době nějaký význam?
Líbí se mi různé pohledy a poznání, které jsou v této knize zastoupeny, a doufám, že se vám budou líbit také. Někteří z nás se stále aktivně snaží následovat Ježíše. Jiní ne. Někteří z nás ani nedokážou popsat, kde se duchovně právě nacházejí – a to je v pořádku. Každý z přispěvatelů přináší těžce vybojovanou moudrost a nové poznatky, které vám pomohou být tím nejlepším rodičem, jakým můžete být.
Toto není kniha o tom, jak být dokonalým rodičem. Taková kniha neexistuje. Pokud hledáte právě tohle, měli byste jít a tuto knihu vrátit tam, kde jste si ji koupili/vypůjčili.
Tato kniha představuje cestu k lepšímu pochopení našich dětí a našich vztahů s nimi ve světle našich měnících se duchovních přesvědčení.
A to je velmi dobrý začátek.
Autor: Jason Elam
Zdroj: Patheos
Překlad: Lucie Hornová