Katolická církev pořád řeší, jestli se snažit dál zaujímat společensky autoritativní pozici a mluvit lidem do života, nebo spíš hledat příležitosti, jak moci být užitečná. Těm, kdo hledají Boha, ale třeba o tom vůbec nevědí, a kteří, když se na ně půjde autoritativně, se to ani nedovědí,” říká publicista Pavel Kosatík. Vyjadřuje se také k odkazu osobností z okruhu Akademické Ymky a Křesťanské revue.
Jste autorem knih, které popisují osudy a myšlenkový svět významných českých a slovenských osobností 19. a 20. století. Vnější podmínky se za tu dobu několikrát výrazně proměnily, zejména pokud jde o svobodu projevu a platformy veřejné diskuse. Míra svobody byla podmíněna specifickými politickými dějinami, střídala se období relativní svobody s jejím omezením a cenzurou a hrozbou perzekuce. Jakými proměnami za posledních sto let prošel u nás „odpovědný dialog“, o který Křesťanská revue s větším či menším úspěchem usilovala?
Nechci mít iluze o minulosti, ale považoval bych taky za bláhové plivat na současnost. Myslím si, že i při všech známých peripetiích jsme dnes schopni dialogu spíš než naši předkové. O mnoha tématech, která byla v minulosti tabu, nejenže je dnes možné mluvit, ale často se tak děje poměrně citlivým způsobem. Samozřejmě že všechno je vždycky v každé chvíli v sázce, to ani nemůže být jinak. Ale jedno podstatné jinak je: Komu dřív nezbývalo než tiše kňučet bolestí někde v koutě, stává se dnes rovnoprávným účastníkem onoho dialogu. Změní to svět, věřím, k lepšímu.
Jaký vliv na veřejnou diskusi měl technický vývoj, nástup rozhlasu, televize a internetu?
Samozřejmě nesmírný. Nová média zmnohonásobila množství informací, které se k nám dostávají, to vidíme všichni, tím vzrostly i nároky na jejich zpracování, zejména na zařazení do kontextů, bez kterých nic nemá smysl. Před sto lety, když chtěl člověk zjistit, co se za posledních čtyřiadvacet hodin stalo nového, stačilo mu, když si ráno u kafe přečetl noviny. Mělo to pochopitelně i své stinné stránky, ty informace, které se k němu tímto způsobem dostávaly, zaručeně nepokrývaly celou složitost světa. Takže když pak na lidi čas od času vyhřezla realita, byli tím hodně zaskočeni. Názorový svět čtenářů tehdy taky ovlivňoval relativně úzký okruh lidí (redaktorů a přispěvatelů těch novin, které četl), což býval někdy taky druh klapek na očích.
O sto let později jsme každý uprostřed křížové mediální palby ze všech stran, nad níž mnozí lamentují, že se v ní nedá vyznat. Já si to ale nemyslím. Nikdy v životě jsem neměl tolik možností prostřednictvím médií poznávat svět, jako jich mám dnes. Člověk jen musí být schopen volby. My doma to řešíme třeba tak, že nemáme televizi. Nechceme ji jako kulisu k životu, non-stop veletok, který dávkuje někdo jiný. Sociální sítě dnes už ta tradiční média v rychlosti informací předstihují. Když přesto potřebuju zjistit něco z televizního vysílání, vždycky si to z počítače vydoluju.
O sociálních sítích se často říká, že jsou zdrojem zla. To si také nemyslím. Každý to na nich má takové, jaké si to tam zařídí. Kdo si tam pozve lidi ze čtvrté cenové skupiny, dopadne podle toho. Já jsem takhle našel tisíce lidí, které bych jinak možná nepotkal a kteří dokážou spoustu věcí. Myslím si, že sociální sítě ani nemohou být dobré, nebo špatné, nemají lidské vlastnosti. Je to s nimi jako s ohněm: „Dobrý sluha, ale zlý pán.“ Dětem sirky do ruky nedáváme, dospělým, kteří zůstali dětmi, bohužel ano, to pak má své důsledky. Kdo ale chce poznávat, dozví se tímto způsobem o lidech a světě to, co by se v dalších médiích podle mě nedozvěděl.
Vraťme se na chvíli do první republiky. K jejímu intelektuálnímu kvasu přispěla také Akademická YMCA, jednak svými ve své době průkopnickými konferencemi a retreaty, jednak vydáváním tohoto časopisu. Otisklo se intelektuální zázemí Akademické Ymky do života první republiky, nebo mělo podle vás spíš jen marginální význam?
Ten vliv byl podstatný, a pokud je dnes pro někoho ne zcela viditelný, může to být i tím, že lidé, cepovaní Akademickou Ymkou k přijetí odpovědnosti za společnost, po roce 1938 automaticky nastoupili do odboje, a pokud se dožili roku 1948, udělali to znovu. Bylo mezi nimi hodně hrdinů, kteří ty doby nepřežili. Byli vedeni k nepragmatickému chování, de facto k altruismu. Když ale padne hrdina, hrozí, že po něm zbude ticho, lidi často zajímá jen to, co se děje jim samotným, a pak je taky spíš než hrdinové přitahují „záporáci“. Pořád ale tady máme tisíce lidí se smysluplnými osudy, o kterých by měly být napsány knihy, jenomže zatím nebyly. Někdo si místo toho radši pustí v televizi padesátý dokument o Hitlerovi.
Vůdčími osobnostmi a organizátory Ymky byli Josef Lukl Hromádka, Emanuel Rádl a Jaroslav Šimsa. Jak hodnotíte jejich význam? Rádl ani Šimsa válku nepřežili, jsou možná neprávem ve stínu Hromádkově...
Já věřím, že o všech těch lidech jde debatovat tak, aby to nebylo nutně v prospěch jednoho na úkor druhého. Potřebujeme je všechny. Rádl se podle mě od své smrti satisfakce vlastně dodnes nedočkal, ten člověk se protrápil opravdu k podstatným myšlenkám, o kterých se dnes nemluví komplexně, ale vždycky jenom chvilku dílčím způsobem, nejčastěji když se reedituje některá jeho kniha. Ale byl to velký muž, tvůrce vlastního myšlenkového světa. Takových je v každé generaci jen hrstka.
Jaroslav Šimsa byl z těch tří vámi jmenovaných nejblíž kategorii „národní hrdina“. Sledoval jsem ohlasy na knihu Svět Jaroslava Šimsy, kterou před deseti lety sestavila Milena Šimsová, a zdálo se mi, že převažovaly chladné reakce z odstupu. Je asi těžké se osobně vztahovat k hrdinovi, když nevíme, jak bychom se zachovali na jeho místě. Možná že obrazu Jaroslava Šimsy by u širší veřejnosti prospělo „polidštění“, které by nebylo nivelizací. Nevím. Mé zpočátku hodně kritické mínění o Hromádkovi se časem zmírnilo pod vlivem Jana Šimsy a pár dalších lidí. Myslím si pořád, že Hromádka se v řadě věcí zachoval způsobem, který se nedá akceptovat. Ale podle mě dnes už vůbec nejde o to v souvislosti s ním tasit zbraně. Z většího odstupu se zvětšuje možnost o jeho dilematech nepředpojatě přemýšlet. A materiálu k přemýšlení je u něj jako u málokoho jiného.
Lidé z okruhu Akademické Ymky se významně podíleli na protinacistickém odboji a mnozí položili za svobodu vlastní život. V poválečném období jejich hlas citelně chyběl. Přesto obnovení činnosti Ymky a její vydávání Křesťanské revue, byť na krátkou dobu, mělo velký význam. Ti, kdo nacistický teror přežili, jako profesorka Božena Komárková, byli klíčoví pro nastupující generaci, z níž se formovala kritická, svobodomyslná a nekonformní společenství v období komunismu.
O tom není pochyb a existuje k tomu řada publikovaných a snadno dostupných svědectví. Vždycky se snažím představit si sebe sama v tom jejich strašlivém dilematu. Byli vychovateli mladých lidí, kteří se radovali z porážky nacismu. Jejich úkolem bylo vysvětlit jim, tak aby je to nezabilo, že jde o pouhý gambit, náhradu totality totalitou. Nezdá se, že lidé jako Božena Komárková v roce 1948 trpěli iluzemi o tom, co nastává. Přesto dokázali vyzářit do svých „dětí“ naději v takové intenzitě, že nastartovala jejich vlastní dospělý a svobodný život.
V šedesátých letech se stala Akademická Ymka jedním z orientačních bodů i pro některé hledající reformní komunisty. Není jistě náhodou, že se její historií zabývala ve své kandidátské disertační práci v roce 1965 Jiřina Šiklová.
Pro ni to bylo celý život velké a silné téma, ráda a často o něm mluvila i psala. Řekl bych, že byla ztělesněním ymkařské životní praktičnosti. Když Vilém Prečan v sedmdesátých letech odešel do exilu, převzala v Praze obsluhu tajné linky, kterou pendlovaly samizdaty ven a exilové knihy a časopisy sem. Vzala na sebe odpovědnost, které se chlapi tehdy báli, byla opravdu hodně odvážná. Vždycky udělala a řekla, co potřebovala a chtěla. Vyjadřovala se bez kompromisů, dokázala lidem říkat do očí neskutečné věci tak, že to od ní nakonec většinou vzali. I když ji někdo strašně naštval, třeba tím, že se zachoval hluboko pod vlastní možnosti, dokázala se hněvat tak, že na ní samé ten hněv neulpěl, neublížila si jím.
Vzpomínám si, jak jsem byl poprvé u ní doma v Klimentské ulici, měli jsme probrat něco relativně důležitého. Začalo to tím, že v kuchyni v obrovském hrnci vyvářela kosti, musel to být vývar pro armádu lidí. Do toho zvedala telefony a vyřizovala návštěvy, které si třeba přišly vyzvednout nějakou knížku. Pamatuju si, že mě to tenkrát dost štvalo, nedokázal jsem se soustředit. Ona ale uměla myslet najednou na pět věcí. I ty naše záležitosti jsme tenkrát díky ní probrali.
V tomto čísle se ohlížíme za některými osobnostmi, které působily v okruhu KR ať jako autoři, či členové redakční rady a každopádně výrazně ovlivnily zaměření a ducha tohoto časopisu. Tito lidé byli činní v dalších společenstvích, jejich záběr byl široký a otevřený. To byl patrně důvod, proč jste portréty některých z nich – Ladislava Hejdánka, Jana Šimsy a Milana Balabána – zařadil do seriálu Česká inteligence v Deníku N. Mohl byste stručně charakterizovat, čím vás právě oni zaujali?
Ten seriál se snaží o portréty vzdělaných českých lidí, kteří dávali společnosti víc, než bylo běžné. Z nějakého vnitřního důvodu jim to nedalo. Často třeba proto, že se jako nositelé onoho vzdělání cítili v nějakém smyslu dlužníky a snažili se to té společnosti vrátit. Takoví lidé podle mě tvoří skutečnou elitu společnosti, pomyslnou síť, v níž dotyční coby oka té sítě vědí jeden o druhém, každý rozumí své vlastní odpovědnosti. Když je potřeba, nepropásnou tu správnou chvíli a všichni společně zaberou. Kde taková síť není, neexistuje ani strukturovaná společnost, zbývá jen dav.
Ladislav Hejdánek se mi líbil jako zpochybňovatel myšlení v pojmech. Rád lidi provokoval, aby se projevili, což demonstroval třeba na pojmu Boha: Odkud víte, že je Bůh personální? A odkud víte, že pravda (podle Hejdánka ekvivalent stejného kalibru) personální není? Zaujalo mě taky, jak velmi skepticky se stavěl k mýtům, podle něho jsou pouhým vězením ducha, kde je člověk nucen donekonečna opakovat zděděné rituály. Protože minulost, která se mu drolí pod nohama, zůstává jedinou jistou, zatímco budoucnosti se bojí. Hejdánek nejenže se budoucnosti nebál, ale pro mě velmi přesvědčivě popsal víru jako takový stav člověka, kde „příčiny působí z budoucnosti“. Protože se jí člověk ve víře a naději otevřel.
Na Milanu Balabánovi jsem obdivoval jeho schopnost číst jazyk Bible jako metaforický až poetický, a zůstat přitom srozumitelný a přesný. Ne každá metafora funguje stejně u všech lidí, ale Balabán toto umění ovládal. Zajímalo mě taky, jak promýšlel příští, možná necírkevní formy křesťanství. Podobně jako Hejdánek napsal věty, ze kterých by se daly psát knihy, třeba: „Víra je vírou, věří-li člověk, i jako by Boha nebylo.“ Z mnoha věcí, které jsem obdivoval na Janu Šimsovi, pro mě bylo asi nejdůležitější to, jak na něm bylo vidět, že mu na všem záleží. Ta jeho starost o okolní svět jako by neznala odpočinku. Když jsem ho potkal poprvé, mluvil skoro hodinu jenom o woodcraftu. Od Setona jsem měl předtím přečteno něco málo, bavilo mě to, ale nalézt v tom životní filosofii, přes kterou lze rozpoznat v přírodě Boha? Jan Šimsa mimo jiné taky toto v sobě měl.
Které další inspirující osobnosti byste v této souvislosti jmenoval, i když se vám do seriálu nevešly?
V Deníku N má těch portrétů vyjít celkem stovka, teď se to blíží ke konci druhé třetiny, a protože je to řazeno podle letopočtů narození, blíží se to taky současnosti. Z osobností, o kterých se tady zhruba bavíme, tedy z křesťanů v širším smyslu, tam bude třeba Jan Sokol, Tomáš Halík nebo Václav Malý. Katolická církev, přesněji řečeno část její hierarchie, pořád řeší, jestli se snažit dál zaujímat společensky autoritativní pozici, a mluvit tedy lidem například do jejich sexuálního života, nebo spíš hledat situace, ve kterých bude moci být užitečná. Těm, kdo hledají Boha, ale třeba o tom vůbec nevědí, a kteří, když se do nich půjde jenom autoritativně, se to ani nedovědí. Tomáš Halík mně dlouhodobě a konzistentně zosobňuje to druhé hledisko. Jít blíž lidem. I po dvou tisících let existence té církve je pořád třeba toto řešit; to je zvláštní, ne?
Nepochybně i dnes jsou u nás lidé, kteří usilují o pravdivou a poctivou reflexi sou- časnosti a nadějný výhled. Uvědomuji se, že to podstatné pro budoucnost se často děje na okraji, bez velkého zájmu. Přesto – troufal byste odhadnout, o kom bude za padesát či sto let psát váš nástupce jako o formativních osobnostech dneška?
Domnívám se, že do velké části současných problémů, včetně klimatické krize, jsme se dostali descartesovskou fragmentarizací vnímání reality a absolutizací jen těch jejích částí, které ovládá věda a technika. Ti, kdo v tom chtějí pokračovat, tvrdí, že táž věda a technika, která to způsobila, nás z nich opět vyvede. Mně se to nezdá pravděpodobné, myslím, že blíž budoucímu užitečnému řešení budou ti, kteří jsou schopni zřít svět zase vcelku, v jeho racionalitě i iracionalitě, víře i nevíře, subjektivitě i objektivitě. Cesta k budoucnosti tedy podle mě povede třeba přes poučené žáky Zdeňka Neubauera a lidi podobného typu. S Komenského celostním chápáním skutečnosti v hlavě i v srdci.
Ptal se: Jiří Schneider
