Narodil jsem se na Ukrajině ve městě Mariupol. Můj otec je Rus a matka Ukrajinka. Co si pamatuji, nikdy jsme neměli problémy s tím, že jsme mluvili rusky. Nikdo nikdy neporušil práva rusky mluvících Ukrajinců. Jsem si jist, že polarizace ukrajinské společnosti začala po zapojení Ruska do vnitřních záležitostí Ukrajiny. Před konfliktem na Ukrajině jsem moc nepřemýšlel o tom, kdo jsem – Rus, nebo Ukrajinec. Po ruské invazi se ale zformovala moje ukrajinská identita.
Ruská invaze na Ukrajinu 24. února 2022 v mnoha ohledech změnila životy milionů lidí. Mnozí přišli o své blízké a příbuzné, mnozí o své domovy a majetek, mnoho lidí bylo nuceno stát se uprchlíky. Moje rodné město Mariupol bylo téměř úplně zničeno. Když zjišťuji, že škola, do které jsem chodil, je úplně zničená, když se dívám na zničené ulice, kde jsem žil a vyrůstal, když se dozvídám o zabitých sousedech a lidech, které znám, velmi se mě to dotýká. Ale hlavně se neustále modlím a myslím na své rodiče, kteří zůstali v Mariupolu. Mým jediným přáním je setkat se nimi ještě na této zemi.
Když čelíme smutku a utrpení lidí postižených válkou, naší přirozenou reakcí je zmírnit jejich bolest, jak je to jen možné. Toho lze dosáhnout osobní praktickou účastí na potřebách trpících lidí. Za více než rok jsme na Ukrajinu vyslali asi 20 vozidel humanitární pomoci. Myslím, že to je správná reakce církve na utrpení lidí. Praktickým příkladem je v tom pro nás Ježíš Kristus. Uzdravoval lidi, i když věděl, že po nějaké době mnozí z nich znovu nějak onemocní, křísil mrtvé, ačkoli věděl, že znovu zemřou, krmil hladové, ačkoli věděl, že brzy budou mít zase hlad. Ale ve všech svých činech zjevoval lidem Boží podstatu a jeho povahu. Když se prakticky podílíme na potřebách trpících lidí, představujeme jim povahu církve a v konečnem důsledku povahu Ježíše Krista. Když lidé při pohledu na církev oslavují Boha, pak církev naplňuje jeden z nejdůležitějších účelů své existence na této zemi. A když lidé oslavují Boha v utrpení a těžkých válečných podmínkách díky působení církve, přináší nám to mnohem větší radost. To je naše hlavní motivace: zmírňovat utrpení lidí a skrze to oslavovat Kristovo jméno.
Jako ve všech těžkých dobách nebyl postoj církve k vojenským konfliktům stejný. Největší nebezpečí, které mě v této situaci znepokojuje, je problém konformity církve. Křesťané často ospravedlňují svou konformitu „kvůli dobrým vztahům“.
Raději nebudeme mluvit o válce na Ukrajině, o utrpení a smrti Ukrajinců, abychom nenarušili vztahy ve sborech a abychom nerozdělovali sbory. Paradoxně se jednota a klid ve sborech stávají důležitějšími než životy a utrpení tisíců lidí, důležitějšími než odsuzování nespravedlnosti a zla, které Rusko dělá. Válka na Ukrajině odhaluje naše skutečné hodnoty. A nás Boží slovo i dnes vrací zpět do reality, když nás vyzývá: „Otevři svá ústa za němého, za právo všech postižených, ústa otevři, suď spravedlivě a zastaň se utištěného a ubožáka.“ (Přís. 31,8–9).
Mnoho lidí si klade otázku: Jak to všechno skončí? Lidé si nejsou jisti, co jim budoucnost přinese. Nicméně, jak napsal můj přítel, jakkoli to může znít cynicky, válka je nástrojem změny. Svědčí o tom i dějiny dvacátého století. V letech 1917 až 1918, po první světové válce, došlo k rozpadu všech kontinentálních říší – Ruské, Rakousko-Uherské, Německé a Osmanské. Po druhé světové válce se zhroutilo nacistické Německo, Italské království a Japonská říše. Ruská válka proti Ukrajině není výjimkou. Svět stojí na prahu velkých geopolitických změn. Čekají nás velké změny i v duchovní oblasti. V souvislosti se svým druhým příchodem Ježíš říká: „Ať jsou vaše bedra přepásána a vaše lampy hoří.“ (Luk. 12,35) A v současném kontextu mohou tato slova znamenat „zapněte si bezpečnostní pásy“. Naší křesťanskou nadějí je to, že uprostřed globálních a osobních turbulencí, kterými procházíme, sám Pán Ježíš je naším bezpečnostním pásem. On je naší jistotou a poskytuje stabilitu v nestabilním světě.
Autor: Jehven Fursov
Zdroj: Časopis Brána
Děkuji. Přesně o to jde. Být v “klídečku”, nazvat tuto zasmrádlost pokojem nebo moudrostí, hlavně se emocionálně neangažovat. Vždyť se to děje za našimi humny, nepřímo v našich domech, že… ˇAt agresor lidi za humny zabije, hlavně když bude spokojen a nepůjde k nám. “Křesťanské” sobectví jdoucí napříč denominacemi. A pak mluvit o tom, že se Ježíš má narodit v nás… Nevěřící si alespoň na nic nehrají. Jsou proti Zlu, nebo ho podporují.
Je dosti troufalé hodnotit podle svých politických postojů jiné křesťany. J.Kristus ve své době nic takového nedělal, ani neučil. Popřemýšlejte o tom.
Škoda že národnostní problém se často přenáší z politické roviny i do křesťanských společenství, kde v době válečných konfliktů často nabírá obludných rozměrů. Jako kdybychom zapomněli na Ježíšová slova ” vy všichni jste bratři ” a najednou se z bratří stavají nepřátele. Proto je třeba už v době míru si uvědomit že národnostní otázka není tak důležitá, protože Kristus tyto hranice zbořil svou obětí za každého člověka
“najednou se z bratří stavají nepřátele” Jádro pudla je v tom, co dělat když se bratr prohlásí nepřítelem. Nastavit druhou tvář?
Jsou dvě možmosti, které praktikoval i Ježíš, a to buď nastavit druhou tvář anebo odejít z bratrského vztahu. K tomu je však třeba moudrost ke správnému zhodnocení situace a to můžeme najít jen ve vztahu s Bohem Ježíšem Kristem.