Oslava Mikuláše po česku a „náš“ Ježíšek mají k jádru Kristova vykupitelského příběhu právě tak daleko jako mínění, že všechna ostatní náboženství mimo křesťanství stojí za starou bačkoru. Nejde o to účastnit se všech možných rituálů a pseudorituálů. Jde o to být člověkem dobrého srdce, člověkem milosrdenství.
Asi tak měsíc před Vánoci volá pestrá a zvláštní množina našich spoluobčanů po uzákonění Ježíška, který je oproti Santovi a mnoha jeho podobám přece „náš“. Ježíška nedáme! Make Ježíška great again!
Vzpomínám si na souseda lampasáka, který nedal dohromady souvislou větu, pro církve a Boha měl jen slova pohrdání, manželky měnil ve stejném intervalu jako auta a vůbec celý jeho přístup k životu nebyl příliš dialogický... I on dnes patří mezi každoroční petenty, požadující po státu uzákonění tradičního manželství, tradiční rodiny a hlavně Ježíška.
Je zvláštní, jak se v mé, a tedy římskokatolické církvi, která se prostřednictvím některých biskupů a exponovaných laiků snaží vrhnout místní církev o sto až dvě stě let zpátky, šíří pojetí křesťanství jako jednoho jediného a správného náboženství. Je to pochopitelně teologicky nesprávné a navíc to jde proti učení římskokatolické církve, která nejpozději od časů Druhého vatikánského koncilu zaujala k ostatním náboženstvím poněkud jiný vztah, než měla kdysi. Opravdu už nejméně šedesát let nemluví papežové a významní teologové o mimokřesťanských náboženstvích jako o pověrách a lživých vírách, jejichž vyznavači jsou v trvalém zajetí hříchu a poblouznění.
I na dohled Vánoc chápe církev ostatní náboženství, která vedou člověka k poznání pravdy a k životu v pravdě, jako klíčovou součást toho, co italský teolog českého původu Vladimír Boublík nazývá dějinami spásy. Každé náboženství lidských dějin, i to, které tak jako například náboženství antického světa úplně zaniklo, má v linii dějin spásy svou roli, kterou mu přisoudil všemohoucí Bůh. Dlouhou dobu po tom, co se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím Římské říše, se i velká monoteistická náboženství jako židovství a posléze islám, chápala jako překonaná, nesmyslná, někdy dokonce jako ďábelská. Tomu odpovídaly i misijní strategie, které měly daleko do toho, co se objevilo na Východě i na Západě později – teologicko-filosofické disputace o tom, co je v jednotlivých náboženstvích dobrého, správného, božského.
Uzákoňovat jedno náboženství nad ostatními a dělat z vánočního Ježíška něco, čím Boží Syn, Spasitel světa, vůbec není, je prapodivnou libůstkou těch, od nichž dost často slyším třeba takové perly: „Nejsme jako oni.“; „Ať si táhnou, odkud přišli.“; „My jsme tady doma.“ „Tohle je naše kultura a náš Ježíšek.“ Oslava Mikuláše po česku a „náš“ Ježíšek mají k jádru Kristova vykupitelského příběhu právě tak daleko jako mínění, že všechna ostatní náboženství mimo křesťanství stojí za starou bačkoru.
Někteří lidé bez ohledu na vyznání, kteří si učinili z Ježíška svatý grál, říkají, že děti mají zažít kus posvátna. Souhlasím. Ať je to ale kus posvátna, které je opravdu posvátné, které vychází z nadpřirozeného zdroje a které může lidský život v mnohém nést a proměnit. A mají-li tedy děti, ať už jsou jejich rodiče věřící, nebo míjejí církev obloukem, zažít kus posvátna, pak ať tři sta šedesát pět dní v roce zažívají ten nejintimnější dotek posvátna, chcete-li numen – lásku. Lásku rodičů k dětem a lásku rodičů mezi sebou.
Cítím to jako jedno z největších obdarování moci být nablízku svým přátelům, kteří vyznávají jinou víru než já a kteří v její síle mají jiné zvyky a jiné tradice. Římskokatolická církev stojí na jejich straně. Nikdo není pro církev člověkem druhé kategorie, a už vůbec ne ten, kdo vyznává jinou víru a praktikuje jiné náboženství.
Teolog Vladimír Boublík zasvětil poslední léta svého života, aby ukázal na těsný vztah mezi křesťanstvím a mimo-křesťanskými náboženstvími. Jejich úloha na trajektorii dějin spásy je dokladem Boží moudrosti a velkorysosti. Nemusíte nutně číst všechny ty dokumenty koncilu a další encykliky a deklarace: Nostra aetate, Ad gentes, Lumen gentium, Gaudium et spes, Dei verbum, Dignitatis humanae či Ecclesiam suam. Buďte nablízku lidem z celého světa a nepřesvědčujte je o výjimečnosti křesťanství a nutnosti slavit Mikuláše a Ježíška.
Je-li co ve vaší víře dobré, šlechetné a krásné, ukáže se to na vašem každodenním životě. Uzákoněním Ježíška neuděláme křesťanství dobrou službu, jako jsme ji neudělali uzákoněním Velkého pátku jako státního svátku. Nejde o to účastnit se všech možných rituálů a pseudorituálů. Jde o to být člověkem dobrého srdce, člověkem milosrdenství.