Když se člověk blíží ke konci své životní dráhy, často se mu stává, že přehodnocuje. Události a skutky, které mu ve své době připadaly důležité, se najednou mohou jevit v jiném světle, v jiném stupni důležitosti. Stejně jako drobnosti, jež míjel cestou a nic pro něj neznamenaly, se mohou důrazně připomínat jako ty nejdůležitější.
S trochou obav jsem sledovala průběh poslední státní návštěvy pana prezidenta Zemana na Slovensku. Prožívala jsem lehkou trému z toho, co zase řekne, když paní prezidentka Čaputová tak nadšeně vítala našeho dalšího prezidenta právě nově zvoleného. Bude ji za to kárat? Neztrapní ji nějak?
Z tiskových zpráv se nezdálo, že by se o tom zmiňoval. Ztrapnil jenom reportérku. Paní prezidentku dokonce ocenil. Ne snad za její státnické či diplomatické umění nebo moudrou prozíravost. Ne snad za umění prosadit malou nebohatou zemi mezi těmi většími a bohatšími, ačkoli to přesně ona dělá.
Podle různých cen, jimiž slovenskou prezidentku oceňují různé zahraniční společnosti za její viditelný přínos, se zdá, že si ve své funkci vede dobře. Já se necítím kompetentní, abych hodnotila její státnické kroky, a také její kariéra ještě není zdaleka u konce, avšak přesto si myslím, že svým osobním příkladem ukazuje na vyšší cestu už nyní.
Jistě je důležité vyjednávat výhodné smlouvy. Samozřejmě je nutné navazovat a udržovat významné a prospěšné kontakty. Končící pan prezident Zeman však ocenil její lidskost. Podle něj ji zřetelně projevila, když ho navštívila v nemocnici. Musím se přiznat, že se mne to dotklo. Jednak, že mu to natolik utkvělo v paměti, že její návštěvu výslovně připomněl a spojil s lidskostí.
Snad se nehodí hovořit o lidskosti jako mimořádné vlastnosti státníka. Návštěva starého pána v nemocnici jako státnický čin moc nevypadá. Stěží mohla mít nějaký politický význam. Nic by se nestalo, kdyby tam nešla. Dalo by se říct, že to bylo jen takové gesto. Nemusela za ním jezdit, ostatně žádný jiný z okolních prezidentů nebo premiérů pana Zemana v nemocnici nenavštívil. Asi se to nejspíš ani nedělá.
Ještě bych podotkla, že podle rozhovorů, které jsem mohla ve sdělovacích prostředcích sledovat, s ním moc příjemná řeč pravděpodobně nebývá, a to ani tehdy, když je ve formě, natož tedy v případě nemoci. Proč to vůbec paní Čaputová udělala? Ať byly její soukromé motivy jakékoli, k nám se z této události a z toho, jakou stopu zanechala v paměti starého pána, nese důležité poselství.
Připadá mi inspirativní a pro každého člověka k zamyšlení vhodné. Dá se popsat různými slovy či větami. Například: maličkosti jsou důležité.
Byl jsem nemocný a navštívili jste mne.
Cokoli jste udělali pro nejmenšího z nejmenších, udělali jste pro mne.
A tak zůstávají víra, naděje a láska, ale největší z nich je láska.
i dehonestace prezidenta jde skrýt a zabalit do pedagogicko redaktorské neurážející rétoriky…a kdo umí číst mezi řádky tak moc dobře pochopí kam paní autorka článkem směřuje…a to nejen k penězům za článek
Možná neviděla tu tiskovou konferenci celou.Přijde mi to tak.Znamení lidskosti to byl snad jediný světlý moment p.Zemana.I při tom neopoměl si rýpnout, do těch, co ho jak on říká”odepsali”Nezapomněl se politovat a zminl tu lidskost p.Čaputové, aby posleze ji uražel obrpublým arogantním chpvaním.Osočil z ekologickeho fanatizmu.Ponižil familierností, když z ní udělal tlumočnici otázek.