Virus SARS-CoV-2 známý jako Covid-19. Nevzpomínám si, že by na jednu jedinou, v jádru nikoliv neznámou skutečnost, existovaly mezi odborníky tak rozdílné názory. Možná poprvé se členové odborné obce dostali do lidsky komplikované situace, v níž jeden rozuměl dané problematice zcela opačně než jeho kolega či výzkumný tým.
Do obdobného stavu se dostaly také církve, paralyzované na začátku epidemie, tak jako mnozí z nás, strachem a obavami. Od březnového propuknutí Covidu-19 na území Evropy toho víme o příčinách pandemie a fungování viru naštěstí již mnohem víc. Technologicky a ekonomicky vyspělé země, Spojené státy, Německo či Británie, pomohly skrze mezinárodně propojené týmy nejen vytvořit funkční a bezpečné vakcíny, ale po letním vystřízlivění ze zdánlivého ústupu viru ukázaly, jak by měla vypadat účinná hygienická, profylakční a politická opatření, vedoucí ke kýženému ústupu pandemie i k vyléčení nemocných v krátkém či delším časovém období.
Jak situace vypadá v České republice, pociťuje na vlastní kůži každý obyvatel. Metody a postupy jednotlivých vlád vycházejí v posledku jak z akutní nutnosti tuto epidemii a s ní spojenou ekonomickou krizi zvládnout, tak samozřejmě i z hodnotového zakotvení daných autorit a kulturní, náboženské a politické tradice. Konkrétní politická rozhodnutí pramení z někdy lépe, někdy hůře deklarovaných etických principů. Proč vlastně pomáháme postiženým? Ze zákona, z humanismu, z náboženského přesvědčení, z tlaku veřejnosti, z prosté ekonomické rozvahy nebo z nezbytí?
Neviditelná smrt
Každá z vlád se musela rozhodnout o míře omezení pohybu, setkávání a ostatních lidských práv. Je zřetelné, že přísnější opatření generují menší ztráty na životech a zdraví než měkčí přístupy, po nichž následuje kritický nárůst nemocných pacientů a faktická nemožnost postarat se ve zdravotnických zařízeních o všechny. Jo-jo efekt, plynoucí z náhlých zákazů, střídaných v řádu hodin a dnů protichůdnými nařízeními, má za následek nejen fatální množství zasažených, nýbrž ničí i ochotu občanů nadále dobrovolně přijímat nutná, život podporující omezení. Mají-li tedy motivy boje s pandemií Covidu-19 své etické kořeny, je nasnadě si položit otázku po etické, v našem případě pak po teologické (a bezpochyby i církevní) reflexi fenoménu neviditelné smrti, která zastihla obyvatele celé planety na různém stupni připravenosti.
Virus neviditelné smrti se dotýká vůbec nejvyšší mravní zásady, totiž lásky k sobě a lásky k bližnímu. „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ (Matouš 7:12) Starat se o své vlastní zdraví, tělesnou a duševní kondici závisí na svobodné vůli toho kterého člověka. Neopatrné, lhostejné a sebevražedné chování vůči vlastnímu zdraví má obvykle negativní konsekvence jen pro nositele tohoto chování, případně pro jeho nejbližší. Covid-19 je však orientovaný sociálně a globálně. Egoistický přístup k této nemoci přímo úměrně souvisí s exponenciálním šířením patogenu, a to i vůči těm nejbezbrannějším, stejně jako vůči těm, kteří se důslednou ochranou sebe sama snaží chránit druhé.
Mají-li tedy motivy boje s pandemií Covidu-19 své etické kořeny, je nasnadě si položit otázku po etické, v našem případě pak po teologické (a bezpochyby i církevní) reflexi fenoménu neviditelné smrti, která zastihla obyvatele celé planety na různém stupni připravenosti.
Víceméně každá lékařská pomoc je hrazena ze solidárně založeného zdravotního pojištění, které předpokládá určitou míru zodpovědnosti za vlastní zdraví. Zatížení systému zdravotní péče je i skrze neodpovědné jednání jednoho jediného člověka přivedeno do extrému. Zlehčováním vážných důsledků tohoto onemocnění mohu ve svém každodenním akčním rádiu nakazit desítky až stovky spoluobčanů, u nichž lze podle relevantních dat soudit, že někteří zápas s touto nemocí prohrají. Evangelní motiv lásky k bližnímu tu tak není jen nějakou literární, uměleckou licencí a nedostižným ideálem. Převyšuje podle mého mínění stále rozšířenou představu, že jedině utrpením a bolestí se člověk může duchovně obrodit a růst. O šíření strachu, bolesti a utrpení se v Písmu nedozvíme nic. Celý Ježíšův vykupitelský příběh, tak jak nám jej podávají evangelia, naopak rozvíjí myšlenku budovaného mezilidského souručenství nikoliv na bázi uspokojování individuálních potřeb, nýbrž na vědomí lidské důstojnosti a na lásce. Zkušenost však odhaluje něco jiného.
Slabí a silní ve víře
Zdá se, jako by se v této pandemii vrátily reminiscence na starokřesťanské spory o slabých a silných ve víře. Silní se ve své víře ničeho nebojí. Jsou přesvědčeni, že pokud vůbec něco jako Covid-19 existuje, je proti němu nejlepší účinná obrana víra, nikoliv nutná lékařská a společenská opatření. Věda nemá víře co říct. Slabí podle nich projevují nedostatečnou míru pokory a důvěry, že Pán se o ty své postará. Právě tuhle zkušenost mám a spolu se mnou řada mých věřících přátel. Rozčarování nad mírou iracionálního odporu a nad pseudoargumenty vyvedlo některé věřící z farních společenství. Vezmu-li v potaz věkovou skupinu nejrizikovějších pacientů a zároveň věkové rozvrstvení českých farností, nemohu se ubránit dojmu, že Ježíšovou etikou, resp. etikou Nového zákona rozumíme každý úplně něco jiného.
Je-li za slabého pokládán ten, kdo se nad rámec doporučených omezení snaží s Covidem-19 bojovat, a je-li ochoten na sebe dlouhodobě vzít oběť uskutečňované sociální distance, zpozorním. Je-li za silného považován ten, kdo jde koronavirovému nebezpečí v ústrety a roznášení infekce mezi bezbranné a nic netušící spolubratry a spolusestry nepokládá za eticky komplikované, zdá se mi, že se toho v překladu ztratilo až moc. Že takové jednání nepůsobí jejich nositelům problémy ve svědomí, je pozoruhodné.
Vize lidové teologie o tom, že co Pán Bůh řídí, dobře řídí, kloužou po povrchu smyslu právě tak jako jednotlivé příkazy Desatera vytržené z kontextu. I člověk, jenž se nikterak nezajímá o náboženství a etiku, cítí, že esenciální význam Dekalogu tkví v hlubinné reflexi každého jednoho přikázání. „Nezabiješ!“ se přece netýká pouze surové, promyšlené vraždy, ale obsahuje tisíceré konsekvence týkající se celistvosti, zdraví a dobra jednotlivce i společenství. Etické směrovky ke komplexnímu problému Covidu-19 jsou daleko evidentnější než náročné bioetické úvahy a rozhodnutí, zda je při výzkumu a výrobě některé z vakcín přípustné použít buňky potracených plodů (viz k tomu např. dokument Kongregace pro nauku víry Nota della Congregazione per la Dottrina della Fede sulla moralità dell’uso di alcuni vaccini anti-Covid-19 z 21. 12. 2020). O jakých etických směrovkách v tomto tématu tedy přemýšlíme?
Etické směrovky
- Nikdy není dovoleno konat zlo, aby z něj vzešlo dobro.
- „Jen Bůh je pánem života od jeho počátku až k jeho konci. Nikdo a za žádných okolností si nemůže osobovat právo přímo zničit nevinnou lidskou bytost.“ (Katechismus katolické církve, § 2258)
- Láska, solidarita, vzájemná pomoc a sociální svědomí jsou znaky křesťanského bra- trství plynoucího ze křtu.
- Jsou dvě vrcholná přikázání: milovat Boha celým srdcem a milovat svého bližního jako sebe sama (Marek 12:29–31).
- „Páté přikázání zakazuje také dělat něco se záměrem nepřímo vyvolat smrt nějaké osoby. Mravní zákon zapovídá jak vystavovat někoho smrtelnému nebezpečí bez závažného důvodu, tak odmítnout pomoc nějaké ohrožené osobě.“ (KKC, § 2269)
- Je mravně závažné dávat druhému člověku špatný příklad a svými činy vyvolávat pohoršení.
- Ježíš vytyčil církvi úkol uzdravovat nemocné (Matouš 10:8) péčí, modlitbou a svátostmi.
- Nemocný člověk často usiluje o hledání Boha a zvažuje, či přímo touží po návratu do jeho náruče. Církev musí v čase celosvětové pandemie vyjít do světa a být blízko všem, kteří jsou osamělí.
- Ježíšův soucit s nemocnými a velké množství uzdravení jsou důkazem, že Bůh svůj lid neopustil. Jeho láska k trpícím vytváří precedents. Křesťan nemá rozmnožovat nemoc a utrpení, nýbrž má všemi způsoby přispívat k uzdravení a zmírnění utrpení.
- Péče o nejbezbrannější, seniory a osamocené nás učí, jak řekl papež František, poznávat naše vlastní kořeny.
Covidem-19 jsou postiženi všichni věřící i takzvaně nevěřící, lidé všech vyznání a světonázorů. Onemocnění nepochází od ďábla, neatakuje podle kvality duchovního života a zasahuje bez rozdílu všechny – zbožné i nezbožné, staré i mladé, ženy i muže, obyvatele obou polokoulí, hříšníky i světce, křesťany i ateisty. Starost o nemocné a umírající najdeme napříč kulturami a civilizačními okruhy. Schweitzerovská etika úcty k životu není apriori cizí nikomu. Etické maximy abrahamovských náboženství, jejichž pramen je v lásce k Bohu a bližnímu, jsou – v našem případě v části křesťanské obce – brány na lehkou váhu jako přikázání zbytná. V dějinách spásy zjevoval Hospodin Bůh postupně své jméno (Trojice), smysl Zákona, podstatu svého stvořitelského plánu a v neposlední řadě i to, kým je člověk a jaká je „vznešenost jeho povolání“ (Gaudium et spes, čl. 22).
Covidem-19 jsou postiženi všichni věřící i takzvaně nevěřící, lidé všech vyznání a světonázorů. Onemocnění nepochází od ďábla, neatakuje podle kvality duchovního života a zasahuje bez rozdílu všechny – zbožné i nezbožné, staré i mladé, ženy i muže, obyvatele obou polokoulí, hříšníky i světce, křesťany i ateisty.
Vrcholem tohoto zjevení, v němž se člověku odhaluje tajemství jeho bytosti, je zjevení Slova, jež se stalo Tělem a přebývalo mezi námi jeho bytosti, je zjevení Slova, jež se stalo Tělem a přebývalo mezi námi (Jan 1:14). Bůh sestoupil do velikosti i bídy člověka tím, že ve svém Synu ustanovil mezi lidmi navěky náboženství tváře, v němž už nikdo nemůže být cizí. Rozdíly v chápání Kristova vykupitelského příběhu obvykle vytvářejí pestrost katolictví, jež dokáže pod jednou střechou uchovat a smířit zdánlivě nekompatibilní tradice.
Je-li jejich svorníkem láska k Bohu a láska k člověku, měl by být křesťanský přístup k pandemii v jádru podobný na Západě i v zemích střední a východ- ní Evropy. Odlišnost porozumění hlásanému kérygmatu nevychází podle mého mínění a zkušeností ani tak z rozdílné teologické reflexe (věřím jako Petr, věřím jako Pavel), nýbrž z rozdílů kulturních. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit své osobní zkušenosti s Covidem-19, které mám z českého a severoitalského katolického prostředí.
Italská zkušenost
Intenzivní prožitek blížící se katastrofy spadá do naší únorové cesty (2019) na audienci s papežem Františkem, na níž jsme doprovázeli česko-římského teologa prof. Karla Skalického. Obavy z Covidu-19 nabíraly v Římě na síle každým dnem po Popeleční středě, a to i v papežově okolí. Týž den, kdy jsme odlétali z Věčného města, zrušil František celý svůj program, přičemž po severu Itálie, zvláště oblasti Bergama, se do izolace dostalo i Věčné město. Po odeznění jarní vlny Covidu-19 jsme mohli strávit v kraji severní Itálie spolu s římským pobytem měsíc čistého času. Zkušenosti našich italských přátel a křesťanů farností, kam docházíme (jih Trentina), byly rovny zkušenostem válečným. Městské i církevní vývěsky se plnily smutečními oznámeními o úmrtí převážně starších, nikoliv však jen seniorních občanů.
Oblast, žijící převážně z turismu a zemědělství, byla postižena nejprve částečným, později tvrdým lockdownem a ztrátou pracovních míst. Jednotlivé občanské i křesťanské komunity rozjely účinné projekty okamžité pomoci. Na rozdíl od mé české zkušenosti jsou zdejší křesťanská společenství orientována neanonymně. Lidem schází, když se někdo vytratí z jejich středu. Farnosti jsou živé v hloubce toho slova, a tak se charita nestává jen rozdáváním, nýbrž darem naděje a spolunesením kříže.
Ve srovnání s tím, co zažívám doma, jsem se nesetkal s podceňováním pandemie ani s útěšnými řečmi o tom, že jak Covid přišel, tak i odejde. Vzpomínám si na kázání tridentského biskupa Laura Tisiho, která ve své naléhavosti a syrovosti připomínala kázání uprostřed zákopů. Tak velká ztráta lidských životů byla nečekaná a strach z rozkladu po staletí fungujícího společenství se dal doslova krájet. Do vnější ochrany obyvatel se zapojila nejen policie, ale také hasiči, vojáci, dobrovolníci či legendární horští Alpíni. Vnější symboly, to jest roušky, sociální distance a zvýšená hygiena, nás spojovaly v solidaritě beze slov, která nám – v obřadech liturgického slavení – připomínala a dokazovala naše bratrství.
Otřes základy církve
Moje česká zkušenost je jiná. Jarní otřes byl natolik silný, že církev reagovala jen obecnými prohlášeními. Hledání nutných alternativ křesťanského setkávání brzy uvízlo ve slepé uličce přesvědčení, že bez kostela, resp. bez pravidelně vysluhovaných svátostí, jsou lidé ztracení a že laické prožívání katolického křesťanství je polovičaté. Uvědomil jsem si, že vedle kazatelské reflexe toho, co se nám a li- dem ve světě přihodilo, téměř úplně chybí reflexe teologická (etická a pastorální). Vypořádání se s Covidem-19 na stránkách odborných časopisů nestačí.
Výkřiky o koronaviru jako trestu za bezbožnost a hříšnost jsou nejen povrchní a hloupé, ale předně – nic neřeší. Poznání, že jeden jediný kmen neviditelného viru může rozvrátit celá společenství a na dřeň prověřit kvalitu společenských struktur a institucí, přivedl jednoho k pokoře a obratu v jeho smýšlení, zatímco u jiného prohloubil přesvědčení o temnotě a bídě tohoto světa i atrofovanou víru v křesťanství jako ideologii, která má jednoduché odpovědi na všechno. Smrt je nevyhnutelná a nemocní lidé zemřou na Covid zkrátka jen o něco dřív… Starej se hlavně o věčný život. Na začátku teologické reflexe pandemie Covidu-19 nemusí stát nutně odborné bioetické otázky. Je třeba se ptát po biblických, filosofických, etických a teologicko-kulturních východiscích.
Už sám dialog by nám mohl pomoci ozdravit naše křesťanská společenství a porozumět papežovým slovům, že po zkušenosti s touto epidemií víme, že nikdo nesmí být ponechán sám a že záchrana jednoho se rovná záchraně celého stáda. Myslím, že nejsem sám, kdo se domnívá, že pandemie Covidu-19 proměnila svět tak, že už nikdy nebude – nemůže – být stejný. Církev jako církev samozřejmě přetrvá. Mohla by ale skrze znamení doby najít své nové místo ve společnosti, která duchovní život a obrodu potřebuje. Pro nás, křesťany, je toto všechno výzvou k novému promyšlení církve jako svátosti a vnitřního spojení lidí s Bohem (KKC, § 775). Věříme přece, že církev není ničím nahraditelná a že se může dobrat odpovědí na nejpalčivější otázky naší doby.
Autor je křesťanský publicista a teolog
Autor: Zdeněk A. Eminger
Zdroj: Universum, revue České křesťanské akademie