Holokaust a další pogromy proti Židům jsou pro potomky přeživších tragickými událostmi rodinné historie, nicméně jsou to skutečnosti, se kterými jsou zvyklí žít. Ve světě, ale samozřejmě zvláště v Izraeli, však pozměnila a ještě pozmění vnímaní protižidovských útoků tragická událost ze 7. října 2023 – útok Hamásu na Izrael. Je to hluboce traumatizující zkušenost, která má a bude mít na židovskou a izraelskou společnost velký dopad, říká v rozhovoru historička holokaustu Eva Kalousová.
Zdá se, že v současnosti zažíváme novou vlnu antisemitismu a anti-izraelismu. Čím si to vysvětlujete, že se týká nejen krajního politického prostředí, ale i určité části intelektuálů a univerzitních studentů?
Je jednoduché odsoudit Izrael za odvetu Hamásu po 7. říjnu, nicméně situace v Palestině je velmi těžká a složitá a obávám se, že řada lidí, kteří se vyjadřují k tomu, co se dnes v Izraeli a Palestině děje, nemá dostatek informací a sklouzává k jednoduchým, až nebezpečným soudům.
Vaší specializací je problematika holokaustu a židovských dějin 20. století. Existuje dnes ještě nějaké tabu, které se týká šoa?
Jistě ještě existují témata z historie, která čekají na zpracování. Dovolím si zmínit téma, které mi otevřel rozhovor s jednou dcerou přeživší holokaustu při přípravě disertační práce. Ženy, které přežily holocaust, byly velmi zesláblé, často podvyživené, vyčerpané, řada z nich během věznění v táborech ztratila menstruaci. Po válce, když chtěli přeživší založit rodinu, řada těchto žen prodělala potrat nebo dokonce opakovaný potrat. Po traumatizujících událostech války byla tato zkušenost pro ty, kdo toužili po novém začátku, další těžkou životní ranou. Nikdy dříve jsem se s tímto tématem nesetkala. Možná i proto, že je velmi citlivé.
Co vás přivedlo k profesnímu zájmu o novodobé židovské dějiny?
Úplně původně křesťanství, znala jsem texty Starého zákona z kostela – pocházím z katolického regionu Slovácko a v době dospívání jsem chodila na mše a zpívala v kostelním sboru. Důležitým mezníkem pak bylo hlavně to, když jsme v dějepisném semináři na gymnáziu měli psát seminární práci a já jsem si vybrala historii místní židovské obce. Ta v minulosti patřila mezi nejvýznamnější na Moravě. Práce na seminárce mě moc bavila a dozvěděla jsem se zajímavé věci o svém rodišti, které pro mě do té doby byly skryté. Po gymnáziu jsem studovala anglistiku a historii na Univerzitě Palackého v Olomouci, a když jsme si měli zvolit téma bakalářské práce po třetím ročníku, věděla jsem jasně, že mým tématem budou židovské dějiny, i když jsem původně myslela, že ty starší.
Klíčové bylo sblížení s přeživší holokaustu
Jak tedy došlo k tomu, že jste se začala zajímat zejména o holokaust a dobu po válce?
Na moderní dějiny jsem se zaměřila jednak na doporučení školitele a jednak po setkání s jednou z posledních žijících přeživších v Uherském Brodě, odkud pocházím, paní Erikou Brammerovou. Setkání s ní pro mě bylo klíčové. Hodně jsme se sblížily a díky ní jsem se pak setkala s dalšími přeživšími původně z Brodu či s ním nějak spojenými, v Česku i v zahraničí. Zajímala jsem se o osudy pamětníků za druhé světové války, ale také před ní a po návratu z koncentračních táborů. Poválečnou dobu jsem považovala za velmi důležitou pro výzkum, zvláště v začátcích své práce, kdy ještě neexistovalo tolik literatury, a také pro reflexi soudobých dějin pro českou společnost. Zároveň jsem obdivovala životní sílu „svých“ narátorů, kteří po obrovských ztrátách v šoa dokázali pokračovat dál.
Na co jste se jako historička moderních dějin zaměřila?
Zajímalo mě soužití většiny s židovskou menšinou, holokaust a jeho následky. Ve své diplomové práci jsem se zaměřila na emigraci Židů z českých zemí ve 20. století, přičemž případovou studií mé práce byla bývalá židovská obec v Uherském Brodě. Nedávno jsem ukončila doktorské studium na UK v Praze, tématem mé disertace byl přenos traumatu z holokaustu z první na druhou generaci přeživších. Analyzovala jsem osudy dvanácti životních příběhů, členů šesti rodin, ze dvou generací přeživších, srovnávala osudy těchto rodin po druhé světové válce v Československu a v Izraeli (a částečně v Německu a Anglii).
Komunistické režimy byly poměrně antisemitské, židovské dějiny je zajímaly jen ze zištných důvodů. Kromě Izraele a Spojených států, jaké země byly v poválečném přijímání Židů nejvstřícnější?
Židé, kteří se rozhodli po válce emigrovat, odcházeli do mnoha zemí, které jim to umožnily, protože najít azyl bylo často složité. Přeživší odešli například do Austrálie, států jižní Ameriky, Kanady, Británie, ale z příběhů „svých“ pamětníků vím, že někteří se přes své původní plány vrátili i do Německa. Přesto, že například přísahali, že do země, která má na svědomí smrt jejich blízkých, už nikdy nevkročí.
Jaké závěry přinesla zmíněná analýza šestice rodin? Přenesli v nich přeživší válečné trauma na své potomky?
Mimo jiné můj výzkum přinesl nové poznatky o tom, že ne v každé rodině přeživších se vyskytují tradičně uváděné symptomy přenosu holokaustu. Zdá se, že někteří přeživší a jejich děti zvládli břímě tragických válečných událostí velmi dobře. Jsou vyrovnaní, laskaví, nezatížili své potomky traumaty. Nesmírně zajímavé pak bylo slyšet zkušenosti některých rodičů a jejich dětí z rodinného života po válce. V některých případech a např. po opakovaném rozhovoru po letech se ukázalo, že pohled na minulost rodiče a dítěte se může velmi lišit. Když jsem s rozhovory začínala, jeden můj respondent v Izraeli vždy velmi otevřeně hovořil o své rodině, kterou velmi miloval. Zdálo se, že svoji minulost zpracoval, je vtipný, vyrovnaný, hrdý na své děti a vnuky. I jeho dcera tehdy o rodině mluvila pozitivně. Až nyní, asi po 20 letech od prvních rozhovorů, sdílela detaily o tom, že otec byl zcela zaneprázdněn prací, a když měl volný den, trávil jej hrou v karty s jinými emigranty z Československa. V jediný volný večer přes týden brával pravidelně svoji dceru do kina na dokumenty o válce. Dle jejích slov „otec v rodině chyběl“.
Židy, kteří emigrovali do Německa, blízcí odsoudili
Utkvěl vám v mysli nějaký příběh, který vás v něčem ovlivnil?
Během té řady let, kdy jsem pracovala s přeživšími holokaustu a jejich dětmi, jsem slyšela nespočet příběhů, které byly silné, inspirativní, ale také bolestné. Je těžké vybrat pouze jeden, ale mohu zmínit například osudy Maxe Mannheimera. Jeho rodina bydlela v meziválečném období v Novém Jičíně, ale po okupaci pohraničí museli z města odejít, přestěhovali se tedy do Uherského Brodu. Když bylo jasné, že zdejší Židé budou deportováni, oženil se Max se svojí láskou Evou Bockovou, aby byli deportováni společně. Eva však nepřežila selekci v Osvětimi a v tomto vyhlazovacím táboře zahynula. Peklo Osvětimi nepřežil nikdo z rodiny kromě Maxe a jednoho z jeho bratrů.
Po osvobození v táboře Německu Max přísahal, že se do země vrahů své rodiny už nikdy nevrátí. Po návratu do Uherského Brodu přišel do domu sousedů, jimž dali Mannheimerovi do úschovy nějaké věci. Na tuto chvíli vzpomínal slovy: „Stál jsem v bytě lékárníka a oni mi řekli: Jó, ty ses vrátil? Nám řekli, že všechny Židy zplynovali.“ Odešel do Nového Jičína, kde potkal Němku, která byla činná v protinacistickém odboji. Zamilovali se do sebe a čekali dítě. Jeho nová žena však měla být odsunuta do Německa. Když se jim narodila dcera Eva, uvědomil si, že nemůže manželku s dítětem nechat odejít, a brzy poté se společně s nimi ocitl opět v Německu, kde prožil celý svůj poválečný život. Jeho bratr se na něj kvůli emigraci do Německa velmi zlobil, nemohl ji pochopit, stejně jako ji nechápali ani další jeho souvěrci-přeživší.
Ještě kolem roku 2000, když jsem dělala rozhovor s jiným přeživším, zmiňoval, že nechápe, jak Max mohl odejít do Německa. Maxova manželka později zemřela na rakovinu a on se pak oženil s Američankou z rodiny Cheney (rodina bývalého viceprezidenta), jejíž manžel také zemřel na rakovinu. S ní měl jednoho syna. Max Mannheimer byl velmi aktivní v osvětě týkající se holokaustu, angažoval se v činnosti výboru KT Dachau. Vyrovnat se s traumaty holokaustu mu pomáhalo malování obrazů.
Jak vnímají holokaust a různé pogromy proti Židům ve 20. století jejich potomci, dnes tedy už vnoučata a pravnoučata? Můžete srovnat svoji českou a izraelskou zkušenost?
Holokaust a další pogromy proti Židům vnímají potomci přeživších samozřejmě negativně, nicméně jsou to skutečnosti, se kterými jsou zvyklí žít. Jsou součástí jejich života. Obávám se však, že ve světě, ale samozřejmě zvláště v Izraeli, pozměnila a ještě pozmění vnímaní protižidovských útoků tragická událost ze 7. října 2023, útok Hamásu na Izrael. Tato událost Izraelci a Židy obecně otřásla. Dodnes je řada unesených v zajetí. Je to hluboce traumatizující zkušenost, která má a bude mít na židovskou a izraelskou společnost velký dopad.
Je nezbytné citlivě angažovat do problematiky šoa také mladou generaci, studenty různých stupňů. Jak se to daří v Česku?
Myslím, že v mnoha místech, školách, programech a inciativách se to daří. Snad mohu jako příklad uvést i Centrum judaistických studií Kurta a Ursuly Schubertových, které se nám podařilo vybudovat na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci skutečně „na zelené louce“. Zmínila bych také projekt Zmizelí sousedé, který mnoha žákům a studentům díky vlastnímu pátrání otevřel dveře k místním dějinám. Myslím, že to je jedna z dobrých cest, jak děti a mladé lidi přivádět k zájmu o šoa a moderní dějiny: na příkladu toho, co se dělo v místě jejich bydliště, v okolí.
Slavný filmový režisér Steven Spielberg založil nadaci USC Shoah Foundation, která se celosvětově věnuje zaznamenání svědectví přeživších holokaustu. Jaké množství informací se vlastně podařilo uchovat?
Ano, nadace, která vznikla po úspěchu filmu Schindlerův seznam, iniciovala rozhovory s přeživšími po celém světě v mnoha jazycích, včetně České republiky. Archiv vizuální historie Nadace šoa dnes obsahuje téměř 56 000 nahrávek v 40 jazycích. Skvělé je, že před několika lety se velmi zjednodušil výzkum pro studenty a badatele, kteří potřebují pracovat s touto databází, když bylo otevřeno Centrum vizuální historie Malach v Ústavu formální a aplikované lingvistiky na MFF UK v Praze.
Existuje celá řada literárních výpovědí, které uchovaly to, co bychom holokaustu měli vědět, např. od Primo Leviho či našeho Arnošta Lustiga. Jaké knihy o tomto tématu byste doporučila čtenářům?
Literatury existuje nepřeberné množství. Ráda bych však doporučila knihy Ruth Bondy, pražské rodačky a přeživší, která po válce emigrovala do Izraele a vedle toho, že pracovala jako novinářka a spisovatelka, se stala nejvýznamnější překladatelkou české literatury do hebrejštiny. Ruth, jíž jsem měla tu čest poznat, byla velmi vitální, erudovaná, obdivuhodná žena a její knihy, ať už sáhnete po historických knihách, odlehčených slovnících slovíček, která se dříve v českých židovských rodinách používala, po kuchařce anebo po knize jejích vzpomínek, jsou na jedné straně chytré, vyznačují se velkou znalostí autorky, ale zároveň se velmi dobře čtou a dokážou přiblížit téměř zaniklý svět českých Židů.
Kousek od nás zuří válka Ruska proti svobodnému světu. Podzimní strašné události v Izraeli připomněly, jak zranitelní jsme a jak jsou někteří lidí v otázce šoa nepoučitelní. Co může dělat obyčejný člověk, aby pomohl uchránit svět svobody, včetně té náboženské?
To není úplně jednoduchá otázka, nicméně každý obyčejný člověk může myslím přispět k míru a dobrému soužití všech laskavostí, ohleduplností a tolerancí. Myslím si, že je také fajn dívat se kolem sebe a pomoci těm nejbližším, v okolí, sousedství, nebýt lhostejný. Přispět k zachování svobody můžeme samozřejmě také ve volbách, můžeme podporovat potřebné. Co se týče hrozných válečných konfliktů na Ukrajině, v Izraeli a jinde, určitě může každý z nás myslet v dobrém na to, co se děje, a ti, kdo to umí, přidat modlitbu. Nelze pak tolerovat nenávist, antisemitismus a nesnášenlivost.
