Hugo Mercier, kognitivní vědec působící v prestižním interdisciplinárním Institutu Jeana Nicoda v Paříži, zpochybňuje představu, že většina lidí je důvěřivá a že média mohou snadno změnit jejich názor.
Po volbách, které vynesly k moci Donalda Trumpa, nebo po referendu, díky němuž prošel brexit, se hodně mluvilo o důvěřivých voličích, kteří věří falešným zprávám. Reklamní kampaně určené k ovlivňování občanů byly navrženy díky obrovskému množství osobních údajů, kterých využívaly společnosti jako Cambridge Analytica. Díky tomu mohla společnost vytvořit psychologické profily jednotlivých skupin obyvatel pro manažery kampaní. Francouzský psycholog Hugo Mercier však v rozhovoru pro mezinárodní verzi španělského deníku El País čtenáře ujišťuje, že tyto strategie mají na volby jen omezený dopad. Problém, kterému čelíme, je ale možná ještě závažnější.
Existuje velmi přirozená lidská intuice – podpořená desetiletími studií –, že lidi je snadné přesvědčit. Každý je důvěřivý, samozřejmě kromě nás samých. Stejně tak existuje celá řada výzkumů, z nichž vyplývá, že lidé mají sklon důvěřovat médiím, která posilují nebo aspoň potvrzují jejich pohled na svět.
Již v roce 2020 Hugo Mercier – výzkumný pracovník pařížského Institutu Jeana Nicoda – napsal knihu s názvem Not Born Yesterday. Pátrá v ní po evolučních kořenech racionality či důvěry a zkoumá výhody a rizika toho, že věříme druhým. Vysvětluje, že někdy ti, kteří si myslí, že jsou nejchytřejší, mohou být ve skutečnosti nejnaivnější. „Převládá názor, že lidé jsou většinou důvěřiví, ale zajímavé je, že společnosti Cambridge Analytica se nepodařilo prodat lidem svůj produkt,“ říká Hugo Mercier, alespoň ne natolik, jak by vyplývalo z komunikace na sociálních sítích.
Proč si myslíme, že ostatní lidé jsou natolik naivní, že věří falešným zprávám, ale my tak nějak vidíme realitu takovou, jaká je?
Je to dáno předpojatostí. Máme tendenci si myslet, že jsme lepší v přijímání dobrých zpráv a odmítání těch špatných, zatímco ostatní mají tendenci přesně opačnou. Je to součást toho, že si myslíme, že máme lepší vhled než ostatní. Chceme si myslet, že jsme lepší v rozlišování správných informací, zatímco skutečnost je taková, že všichni jsou v tomto ohledu docela dobří.
Napsal jste knihu, ve které uvádíte, že je velmi těžké přesvědčit ty, kteří si myslí něco jiného... Bylo těžké psát knihu a jít proti proudu, když taková kniha – podle vašich závěrů – nejspíš nikoho neovlivní?
S masmédii je to složitější. V takovém kontextu obvykle nemáte čas na výměnu argumentů. Neznáte člověka, který vám podává informaci, ať už je to politik, nebo někdo v televizi. Vaší první reakcí je být značně skeptický a informaci odmítnout, pokud neodpovídá vašemu přesvědčení. Ale v každodenním životě – když mluvíte se svou rodinou nebo přáteli – víte, že ji můžete ve většině věcí důvěřovat. Víte, kdo o určitém tématu ví víc, a máte čas na debatu. V těchto lokálnějších kontextech lidé spíš mění názory a obvykle k lepšímu.
Pokud je změna názorů lidí ve velkém měřítku tak obtížná, jak se ideologie mění v průběhu času? Neovlivňují inteligentní a mocní lidé ty ostatní?
Do jisté míry ano. Ale sociologové a politologové, kteří studovali změny postojů k určitým otázkám – například k trestu smrti, právům homosexuálů nebo potratům –, spíše pozorují generační změny. Lidé mezi dvaceti a pětadvaceti lety již většinou mají vytvořené určité politické přesvědčení, které se většinou nezmění. Ale lidé z mladších generací mají obvykle jiné přesvědčení než lidé z generací předchozích. Obvykle tedy za dvacet let může dojít k výrazné změně názorů. Ale není to jako mávnutím kouzelného proutku, jako když spustíte komunikační kampaň a všichni změní svůj názor. Je třeba mnoha desetiletí.
Existují však výjimky. Například postoj k manželství homosexuálů ve Spojených státech. Ten se změnil příliš rychle na to, aby šlo o čistě generační jev. Víme tedy, že v některých otázkách lidé mění své názory. Ale o těchto otázkách lidé hodně mluví. Proto se o nich hodně píše v médiích. Takže nevíme, do jaké míry je to jen práce médií.
Lidé se stali liberálnějšími i v otázkách, jako je změna klimatu, a uznávají, že je způsobena lidmi. Ve většině otázek máte tendenci pozorovat sbližování s podstatnějšími postoji a názory, které jsou více v souladu s fakty, pokud je možné je zjistit. Změna – jako se to stalo v případě klimatických změn – je velmi pomalá, ale má tendenci jít správným směrem.
Říkáte, že změny názorů na některé společenské otázky jsou generační záležitostí, ale ve své knize uvádíte, že nesouhlasíte s myšlenkou, kterou vyslovil fyzik Max Planck, který řekl, že chybná vědecká paradigmata se mění pouze tehdy, když vědci, kteří je hájí, zemřou...
Věda funguje rychleji než jiné obory, protože vědecká komunita je relativně malá, ale stále početnější než za dob Maxe Plancka. Když se objeví nové důkazy, celá komunita poměrně rychle změní svůj názor. Nejextrémnějším případem je matematika. Když jsou předloženy nové důkazy, argumenty jsou prokazatelné a každý, kdo jim rozumí, je o nich přesvědčen během několika dnů nebo týdnů. U sociálních otázek je to jinak. Argumenty mohou být velmi silné, ale nejsou prokazatelné jako ty matematické, takže je potřeba více času. Rozsah a rychlost přenosu bude záviset na kvalitě argumentů a na tom, kolik lidí se o ně bude zajímat.
V Evropě i ve Spojených státech si ti nejextrémnější pravicově smýšlející lidé myslí, že existuje ideologická hegemonie, kdy mocní lidé v médiích nebo v nadnárodních společnostech prosazují ideologii, která chce podkopat rodinu nebo vlast. A na levici se mnoho lidí domnívá, že je tomu naopak – že velké ekonomické mocnosti brání utlačovaným povstat tím, že svůj útlak skrývají nebo maskují.
V obou případech si myslím, že je to trochu přehnané, a zároveň nebezpečnější. Lidé mají tendenci odmítat názory, se kterými nesouhlasí. Než aby si mysleli, že polovina jejich země zastává názory, které jim připadají odporné, raději si myslí, že tito lidé mají vymyté mozky buď levicovými, nebo pravicovými médii. V obou případech jde o to, že lidé mají své názory a média jim říkají jen to, co chtějí slyšet.
Jsou chvíle, kdy pro nás může být výhodné trvat na vlastním názoru, i když jsou nám nabízeny věrohodné argumenty proti němu?
Jedním z důvodů, proč se lidé drží svých názorů – i když jsou jim předloženy pádné argumenty pro opak – je snaha nevypadat špatně. Když změníte názor na věc, kterou jste prosazovali – například jste-li aktivistou proti jaderné energii –, obvykle to má společenskou cenu.
Takže být důvěřivý ohledně důvěryhodnosti je způsob, jak chránit sebe (a své myšlenky) a vypadat dobře?
Přesně tak. Nechceme zpochybňovat své názory a svoji názorovou komunitu. Názory, které se nám nelíbí, shazujeme tím, že říkáme, že lidé, kteří je zastávají, mají vymytý mozek.
Činí nás vzdělání méně naivními a méně nezdravě důvěřivými?
Myslím, že nás činí méně konzervativními. Ukazuje například, že v dějinách či jinde ve světě mají lidé odlišné přístupy, a přece na tom nebylo nic úpadkového. Vzdělání nám usnadňuje změnit názor, protože nás činí otevřenějšími vůči vědě a přijímání nových myšlenek. Ale zároveň mohou být vzdělanější lidé zranitelnější vůči věcem, které znějí jako věda, ale ve skutečnosti jí nejsou. Obecně platí, že díky vzdělání jsme otevřenější a schopnější přijímat nové informace. To je celkově lepší, ale také to vede k tomu, že jste zranitelnější vůči některým formám výkladů.
Co bychom podle vás mohli udělat pro zlepšení veřejné diskuse, aby v ní panovala větší vzájemná důvěra a respekt k faktům?
Když se podíváme na výskyt konspiračních teorií v různých zemích, vědci zjistili, že čím větší je v zemi korupce, tím více je konspiračních teorií. Pokud chceme, aby lidé důvěřovali spolehlivým autoritám – jako jsou média, vědecká komunita nebo dokonce vláda –, musí být tyto autority ještě méně zkorumpované a ještě transparentnější. Mnoho úsilí, které musíme vynaložit – místo abychom se snažili pouze vzdělávat veřejnost –, spočívá v práci na sobě a v přemýšlení o tom, jak můžeme zlepšit své vlastní postupy jako srozumitelní a věrohodní poskytovatelé informací veřejnosti.
Hugo Mercier je kognitivní vědec působící jako výzkumník v prestižním interdisciplinárním Institutu Jeana Nicoda v Paříži, mimoto pracuje v Institutu kognitivních věd Marca Jeanneroda v Lyonu.
Z online verze El País přeložil: Josef Beránek
Zdroj: Universum
