Manipulace je v dnešním světě běžným jevem. Je neuvěřitelné, jak často dochází v církvi a křesťanských organizacích k duchovnímu zneužívání. Bohužel se o tom příliš nemluví, takže si lidé ani neuvědomují, o jak závažný problém se jedná.
Manipulace vás činí závislými na vůli manipulátora. Manipulátorovi se tak může podařit ve vás vyvolat pocit, že bez jeho pomoci a zásahu nemáte žádný potenciál udělat cokoliv vlastního. Přivede vás do takového stavu mysli, že ztratíte důvěru v sebe sama a neustále se na něj obracíte s prosbou o pomoc, a to i při těch nejmenších rozhodnutích.
Je zřejmé, že se princip manipulace nevyhýbá ani církevnímu prostředí. Již podobenství Ježíše popisují věřící jako stádo ovcí, je proto přirozené, že v takovém homogenním stádečku tak snáze vzniká prostor pro působení převlečených vlků za ovce. Když se v církvi bez ohledu na denominaci zeptáte na zkušenost s duchovní manipulací a ublížením ze strany vedoucích, vždy se najdou lidé, kteří zvednou ruku a sdílí svou zkušenost.
Sociolog a starokatolický kněz Jan Jandourek uvádí, že k duchovní manipulaci dochází nejčastěji tam, kde někdo vystupuje jako autorita a prohlašuje sám o sobě, že má k tomu oprávnění od Boha. Popřípadě když se za autoritu sám prohlásí. Duchovní manipulace a zneužívání však může fungovat oběma směry: církevní společenství mohou zneužívat svého vedoucího (kněze, pastora), a naopak vedoucí mohou zneužívat své společenství. Skrze osobní zkušenost bych rád reflektoval ten druhý případ.
Duchovní zneužívání může mít hluboce zničující dopad na ty, kteří ho zažívají. Po letech působení v silně charismatické církvi jsem až za dveřmi ordinace klinického psychologa pochopil, že i já sám jsem byl obětí. Čelil jsem nepřetržitému bagatelizování mých názorů ze strany vedoucích a neustále poslouchal, že je se mnou špatná domluva. To mě vtáhlo do cyklu sebeobviňování a postupného uzavírání se před církví jako takovou. I přes vnitřní odpor navazovat jakýkoliv další vztah s manipulátorem, jsem ve strachu z mé malé „duchovnosti“ vždy znovu a znovu hledal útěchu v náruči manipulátora.
Opuštění církve pro mě tehdy bylo nepředstavitelné řešení. Léta jsem totiž slýchával tezi, že mimo církev není spasení a že bez jejího duchovního přikrytí ve zlém světě plném bezbožných dojdu k újmě. Odchod byl ale nevyhnutelný a v procesu následné terapie naprosto klíčový. Kupodivu žádný blesk z nebe se nedostavil a po letech podpory a uzdravování jsem našel bezpečné prostředí, kde mohu svobodně svou víru realizovat.
K duchovnímu zneužívání dochází, když duchovní vůdci používají svou autoritu pod rouškou duchovních cílů k tomu, aby uškodili druhým lidem. Je pravda, že ne vždy musí prvoplánově toužit uškodit, ba naopak. Může se to projevovat například tím, že někdo z vedoucích či starších církve opírá svou autoritu o prohlášení, že mu „Bůh něco řekl“ či zjevil. Pak se těžko předkládá opoziční názor, protože hrozí, že dotyčný bude obviněn z neúcty k Bohu.
Pro lidi je často těžké si uvědomit, že to, co zažívají, je duchovní zneužívání. Podle Jana Jandourka jsou vůdci, kteří se dopouštějí duchovního zneužívání, často nadaní a jsou v církevním společenství velmi respektováni. Jako člen církve přirozeně očekáváte, že vás její představení budou chránit, nikoli vám ubližovat. Nepomáhá ani to, že duchovní zneužívání je často skryto pod duchovními pojmy jako „poslušnost“ a „podřízení se autoritě“. I když jsou poslušnost a podřízenost biblické, lze je také použít k manipulaci.
Jak tedy rozpoznat, že už se jedná o duchovní zneužívání? Myslím, že v tomto je užitečné nahlížet na duchovní zneužívání nikoli jako na moment, ale jako na vzorec patologického chování. Jinými slovy můžete si být téměř jisti, že k duchovnímu zneužívání dochází, pokud existuje více lidí ve stejném společenství, kteří mají totožnou zkušenost.
Existuje několik důvodů k tomu, aby se církve touto problematikou zabývaly. Zaprvé lidé, kteří zažijí duchovní manipulaci, pravděpodobně nebudou schopni své zneužívání vyjádřit. To je rozdíl mezi zneužíváním a konfliktem. Když vám vrstevník ublíží, máte moc o tom někomu říct. To je konflikt. Ale když vám ublíží vedoucí, nemáte stejnou sílu cokoli říct. Proto často dochází k duchovnímu zneužívání mezi pastorem a členem církve nebo vedoucím pastorem a zaměstnancem. Dynamika moci ztěžuje člověku cokoli říct.
Za druhé, duchovní zneužívání má specifické duchovní důsledky. Stejně jako sexuální zneužívání často způsobuje, že lidé mají blok pracovat na svém sexuálním životě, duchovní zneužívání často způsobuje, že se dotyční cítí vinni za to, že se jejich duchovní život nikam neposouvá. Stejně jako oběti sexuálních útoků často prochází vnitřním zápasem, aby pro ně byl sex ještě někdy krásným, duchovně zneužívaní křesťané bojují s tím, aby byli schopni vidět církev jako krásné a milující společenství. To je důvod, proč tolik lidí, kteří zažijí duchovní manipulaci, nemusí nutně odpadnout od víry – odpadnou pouze od církve.
Duchovní zneužívání jde proti všemu, co má církev představovat. Jsem si jistý, že někteří lidé si možná přečtou příběhy o zneužívání v církvi a pomyslí si: „O co jde? V práci procházím stejnými věcmi." Ale o to právě jde! Zatímco svět je padlý a zlomený hříchem, církev má být městem na kopci, kde mohou odpočinout zlomení a obtěžkaní. “Je fakt srdcervoucí vědět, že tyto příběhy o zneužívání nepocházejí z žádné sekulární instituce nebo zaměstnání, ale z místa, které Bůh ustanovil pro bezpečí, uzdravení a zabezpečení,“ zmínil nedávno jeden z mých přátel.
Naprosto rozumím tomu, proč lidé opouštějí církev, ale mám naději, že to s církví ještě úplně nevzdají. Sám jsem živým důkazem. Lze totiž nalézt azyl ve zdravém církevním společenství, které je bezpečným útočištěm naplňujícím to, k čemu nás Ježíš povolal.
