Plný kalendář ještě nemusí znamenat, že člověk ví, kam směřuje. Kateřina Popovyč se v Církvi adventistů věnuje vedoucím mládeže v Čechách a v rozhovoru mluví o tlaku sociálních sítí, rozhodovací paralýze mladých lidí i o strachu přiznat vlastní vyčerpání. Zmiňuje také, proč vedoucí nemá být zachráncem, jak pracovat s hranicemi a proč se schopnost zpomalit stává druhem privilegia. Letos bude patřit také mezi řečníky festivalu UNITED ve Vsetíně.
Žijeme v době, kdy neustále někam spěcháme a snažíme se toho co nejvíce stihnout. Kdy jste si sama poprvé uvědomila, že rychlost ještě nemusí znamenat, že člověk skutečně někam směřuje?
Myslím, že to přišlo v prvním ročníku na vysoké škole, asi před třemi lety. Nabrala jsem si tehdy opravdu hodně a vždycky jsem byla zvyklá, že se kolem mě něco děje, takže mi nepřipadalo divné mít plný kalendář a přejíždět z jedné akce na druhou. V prváku jsem ale začala studovat na nové škole v novém městě, k tomu nastoupila do programu pro pracovníky s mládeží na Slovensku, plánovala svatbu, začala pracovat a měla řadu dalších povinností. Byl to extrémně náročný rok.
Už po prvním měsíci, na přelomu září a října, jsem si říkala, že jestli tohle přežiju, uvidíme, co bude dál. Mělo to dopady na moje zdraví, psychiku i na lidi kolem mě. Tehdy mi došlo, že vysoké tempo samo o sobě vůbec nemusí znamenat, že člověk někam směřuje.
Proč máme potřebu zaplňovat si kalendář? Co o nás tento způsob života vypovídá?
Myslím, že velkou roli hraje FOMO, tedy strach, že nám něco uteče. Žijeme v době, která nám toho nabízí strašně moc, a máme pocit, že musíme udělat ještě tohle, stihnout tamto a být ještě někde jinde. Hlavně my mladí to vidíme na sociálních sítích, kde se neustále opakuje, že bychom měli dosáhnout svého plného potenciálu, procestovat svět, vybudovat kariéru a ideálně už ve dvaceti vydělávat miliony nebo kupovat první byt. Ze strachu, že nám něco uteče, se pak snažíme kalendář zaplnit co nejvíc.
Druhou věcí je, že už nejsme zvyklí na ticho. Máme tendenci neustále zaměstnávat mozek a zaplňovat prostor kolem sebe – chodíme se sluchátky, při práci nám v pozadí běží seriál, YouTube nebo hudba. Myslím, že se do určité míry bojíme být v tichu a klidu.
Jak rozlišit mezi nasazením, které člověka rozvíjí, a výkonem, za nímž se skrývá strach zastavit se?
Rozdíl je hlavně v tom, jestli nás to, co děláme, vyčerpává, nebo nabíjí. Když se něčemu intenzivně věnujeme, ale dává nám to energii, baví nás to a vidíme výsledky, vysoké nasazení nemusí být špatné – může nás naopak rozvíjet. Problém nastává ve chvíli, kdy se snažím být úplně všude, stále mám pocit, že dělám málo, a bojím se zastavit. Tehdy už nejde jen o zdravé nasazení, ale o tlak na výkon a potřebu stihnout toho co nejvíce.
Sociální sítě nám neustále ukazují, co bychom měli zažívat, umět, vlastnit a dokázat. Jak tento tlak proměňuje naše rozhodování?
Proměňuje hlavně nároky, které na sebe klademe. Vidíme, co všechno údajně dokázali lidé v našem věku nebo třeba jen o pár let starší, sledujeme, co mají a co dělají, a pak na sebe klademe zbytečně vysoké požadavky. Často jsme k sobě velmi přísní. Říkáme si, že jsme nic nedokázali, nic pořádného neudělali a nic nemáme. Člověk snadno získá pocit, že to, co vidí na sociálních sítích, je běžná realita. Přitom lidé většinou ukazují jen to, co ukázat chtějí, celý jejich život nevidíme. Přesto se podle těchto obrazů hodnotíme a mění to naše uvažování o tom, čeho bychom už měli dosáhnout.
Pracujete s dospívajícími, kteří mají zdánlivě neomezené možnosti, ale často nevědí, čemu dát přednost. Co jste se o dnešní mladé generaci dozvěděla?
Vnímám, že mají tak široký výběr, že často trpí rozhodovací paralýzou. Nevědí, co si vybrat, a někdy to skončí tak, že si nevyberou nic a nic ani nezkusí – mohou mít pocit, že nejsou dost dobří, aby se do něčeho pustili. Zároveň mám dojem, že v řadě věcí nevidí smysl. Na sociálních sítích se k nim dostává velké množství špatných zpráv – politická situace, války, klimatická změna, přírodní katastrofy. Mohou pak dojít k postoji, že jejich snaha stejně nic nezmění a svět jde do háje. Mladší generace tak může být v některých oblastech pasivnější. Vidí, že by mohla dělat obrovské množství věcí, ale zároveň neví, proč by právě ona měla něco zkoušet nebo měnit. Připadá mi to jako velká škoda.
Vedení bez role zachránce
V církevním prostředí se často mluví o službě druhým. Kdy už se odpovědnost za druhé stává nezdravou a vedoucí na sebe přebírá něco, co mu nepřísluší?
Když vedete mládež, ve které jste sami vyrůstali, bývá velmi tenká hranice mezi rolí vedoucího a kamaráda. Nedávno jsme se o tom bavili s manželem a myslím, že bychom se měli učit tyto role pojmenovat přímo během rozhovoru. Můžu člověku říct: „Teď s tebou mluvím jako tvoje vedoucí a tohle ti říkám z pozice člověka, který za tebe nese určitou odpovědnost.“ A potom můžu přepnout a říct: „Teď s tebou mluvím jako kamarádka.“ Pro lidi ve vedoucích rolích je důležité tyto roviny rozlišovat. Jakmile začnou splývat, můžeme přebírat odpovědnost za věci, které nám nepřísluší a jen nás přetěžují. Potřebujeme znát vlastní hranice, respektovat hranice druhých a vědomě je nepřekračovat.
Proč je pro nás často snazší říct, že jsme pracovně vytížení, než přiznat, že jsme unavení, ztratili jsme smysl nebo už něco nezvládáme?
Máme pocit, že únava nebo ztráta smyslu jsou maličkosti, zatímco pracovní vytížení a plný kalendář vypadají jako něco důležitého. Je jednodušší říct, že na něco nemáme čas kvůli práci, než přiznat, že už to nezvládáme. Přiznat si vlastní limity je těžké už na osobní rovině, ještě náročnější je říct to ostatním a požádat o pomoc. Jsme hodně tlačeni k tomu, abychom všechno zvládali sami – představa, že musíme zvládnout úplně všechno, je dnes velmi silná.
Mladší generace přináší do církve méně hierarchické pojetí vztahů. Může být právě tento přístup zdravější?
Určitě může. Mladší generace je v mnoha ohledech specifická – někdy se o ní mluví jako o generaci sněhových vloček, která nic nevydrží. Zároveň ale podle mě mnohem méně přijímá hierarchii a pevně danou posloupnost rolí a spíš vychází z toho, že jsme si všichni rovni. To může proměňovat i způsob, jakým chápeme vedení a odpovědnost. V něčem může být tento přístup zdravější, protože hledá přirozenější rovinu mezilidského vztahu a méně staví na formálních pozicích.
Starší generace na to ale často není zvyklá, a proto mezi generacemi dochází ke střetům. Tento vývoj ale nepovažuji za špatný – spíš mám pocit, že církev v této oblasti čeká ještě řada změn. Trochu se bojím, aby mladší generace o tento přístup nepřišla dříve, než se sama dostane do vedoucích rolí. Aby ji starší generace nepřeválcovala argumentem, že se to vždycky dělalo určitým způsobem, a proto se v tom musí pokračovat.
Jak se může proměnit člověk, od něhož se dlouhodobě očekává, že bude druhé podporovat, vést a zachraňovat?
Hodně záleží na tom, jak člověk svou roli přijme. Vidím asi tři možné směry. V prvním případě ji vezme natolik zodpovědně, že ho péče o druhé postupně vyčerpá – může dojít až k vyhoření. Služba ho přestane naplňovat, protože se věnuje jen ostatním a zapomene na sebe.
Druhou možností je, že se člověku podaří najít určitou míru. Dokáže podporovat a vést druhé, ale zároveň si udržuje hranice a pečuje také o sebe. Existuje ale i třetí směr, kdy člověk začne roli zachránce využívat ve svůj prospěch. Je mi líto, že se to děje, ale stává se to i v církvi – někteří lidé začnou zneužívat moc, kterou ve vedoucí pozici získali.
Pro mě samotnou byla vedoucí role poměrně náročná. Když jsem začala vést mládež, bylo mi asi šestnáct sedmnáct let, ve skupině byli lidé skoro dvakrát starší než já, lidé v mém věku i mladší účastníci. Připadalo mi zvláštní, že bych se měla pastoračně věnovat člověku, který toho prožil dvakrát tolik co já. Zároveň jsem někdy vůbec nerozuměla mladším klukům v pubertě a nevěděla jsem, co s nimi mám řešit.
Role člověka, který má druhé podporovat, pro mě proto nebyla jednoduchá. Uvědomila jsem si ale, že ve vedoucí pozici máme obrovský vliv tím, jak se chováme, co říkáme a co děláme. Ostatní nás sledují a něco si z našeho jednání odnášejí. Všímají si, jak vystupujeme a jestli to, co říkáme, také skutečně děláme, nebo jsou to jen prázdné řeči.
Zpomalit se stává privilegiem
Pomalost může být vědomým životním postojem. Nestává se ale možnost zpomalit v dnešní společnosti určitým druhem privilegia?
Myslím, že ano. Když někdo dodržuje sabat a jednou týdně má skutečně volný den nebo třeba jednou za měsíc odjede na víkend někam bez signálu, snadno si řekneme, že na to zkrátka musí mít čas. Je vlastně ironické, že mít čas oddechnout si a zpomalit se stává privilegiem. Současně si ale myslím, že zpomalení může být vědomým rozhodnutím, díky kterému pak svůj život prožíváme intenzivněji. Výkon nám bere hlavně schopnost být v přítomném okamžiku a naplno vnímat, kde právě jsme a co děláme.
Podle čeho můžeme poznat, že náš způsob života, práce nebo služby druhým je dlouhodobě udržitelný?
Asi podle klasických věcí: naplňuje mě to, nevyčerpává mě to trvale a dává mi to smysl. Neznamená to ale, že nepřijdou období frustrace – ta je běžná a čas od času přijde vždycky. Potřebujeme se naučit, jak s ní pracovat. Když přijmeme, že budou období, kdy budeme frustrovaní, může nám to pomoci nevyhořet a vydržet déle v tom, co děláme. Důležité je také vytvářet si prostor pro činnosti, při kterých si skutečně odpočineme a které nesouvisí s naší prací nebo službou – něco úplně mimo tyto oblasti, u čeho dokážeme vypnout hlavu.
Pro mě je podstatný také vztah s Bohem. Jestli naši službu vede on, nebo jestli ji tlačíme pouze vlastními silami.
