Když během půl roku náhle ochrnula, úspěšná architektka Martina Hroteková zápasila s pocitem, že na ni Bůh zapomněl. Poslouchat běžné starosti zdravých pro ni tehdy bylo nesnesitelné. Tato paradoxní situace ji ale nakonec dovedla ke splnění dětského snu stát se malířkou. Přestože stále sedí na vozíku, dnes tvoří pod značkou ArtMartina obrazy inspirované přírodou propojené s biblickými verši. V rozhovoru popisuje, jak se v jejím životě protíná láska k umění, víra v uzdravení a touha vnášet více estetiky do církve.
Jste vystudovaná architektka, ale odmalička jste chtěla být malířkou. Jak vás práce architekty ovlivnila a využíváte ji nějak ve své dnešní tvorbě?
Být malířkou byl můj dětský sen. Na druhou stranu ve společnosti panuje povědomí, že malíř se neuživí. Šla jsem tedy praktickou cestou, vystudovala jsem architekturu a po celou dobu studia jsem navrhovala interiéry. Přišlo mi, že to má k umění stále blízko. Vždy pro mě bylo zásadní poznat klienty co nejblíže a vytvořit jim interiér přesně na míru, aby se v něm cítili dobře. Ze zpětných vazeb jsem si uvědomila, jak prostor, kterým se obklopujeme, neuvěřitelně formuje náš život. Podporuje nás v tom, jestli se budeme jako rodina potkávat, nebo jestli každý zaleze do svého pokoje. Z toho čerpám i ve své současné tvorbě. Předtím jsem navrhovala skříně a stoly, teď navrhuji prostředí, kterým se člověk obklopuje a které mu může formovat vnitřní svět.
Důležitou roli ve vaší tvorbě hraje křesťanská víra, protože spojujete své kresby s biblickými verši. Jaká byla vaše cesta ke křesťanství?
Moje cesta k víře byla docela komplikovaná. Vyrostla jsem a dospívala v ateistickém prostředí, které křesťanství nebylo nakloněno, spíše jsem z okolí cítila pohrdání. Žila jsem v domnění, že Bible je plná hříchu, trestů a cítila jsem z ní temnotu. Jednu dobu jsem se pak zajímala o východní náboženství. Paradoxně právě přes poznávání východních náboženství jsem začala dávat šanci Bibli a křesťanství. Začala jsem je objevovat a postupně zjišťovala, že moje dosavadní představy nebyly pravdivé.
Pomohl mi i můj současný manžel. Poté, co jsme se poznali, jsme spolu o víře debatovali a probírali ji. Zjistila jsem, že víra je plná lásky a naděje, což mi úplně změnilo pohled. Do svých současných prací proto vybírám hodně povzbudivých veršů. Chci, aby lidé, kteří jsou na tom podobně jako kdysi já, po přečtení takového verše byli překvapení, že je to z Bible. To je věta, kterou slyším velmi často. Lidé jsou překvapení, že v Bibli není jen „běda, běda“, ale jsou tam verše, které je neuvěřitelně povzbudí a dotknou se jejich srdce.
Máte zkušenost s vážnou nemocí, během které jste postupně ochrnula a musela se znovu učit vzít tužku do ruky. Co se tehdy stalo a jak tato náročná fáze proměnila váš pohled na život?
V té době jsem podnikala jako architektka a rozhodla jsem se, že začnu malovat obrazy. Všechno vypadalo skvěle, ale pak se objevily zdravotní problémy a začala jsem postupně ochrnovat. Nejdříve se to projevovalo tak, že jsem si nemohla učesat vlasy nebo obléknout ponožku a stále jsem nevěděla, co se děje. První příznaky jsem přisuzovala nachlazení nebo stresu. Ale od chvíle, kdy se začaly zhoršovat svaly a měla jsem problém vůbec vstát, to trvalo asi půl roku, než jsem úplně ochrnula a stal se ze mě ležák.
V průběhu onemocnění mi bylo řečeno více různých diagnóz, z toho některé opravdu děsivé. Mrzelo mě, že okolí mě soudí a všichni vědí nejlépe, co jsem měla dělat, ale nikdo neví, jakou hrůzu jsem prožila v nemocnicích za zavřenými dveřmi. Jednou z možností bylo podezření na klíšťovou encefalitidu, kterou jsem měla celou dobu pozitivně testovanou.
Jen jsem ležela, vůbec se nehýbala a pořád se ptala: Proč se to děje právě mně? Co jsem udělala? Chce Bůh, abych byla nemocná a je to můj životní úkol? Strašně jsem se v tom plácala, chtěla jsem se uzdravit, ale bojovala jsem s myšlenkou, zda si Bůh moji nemoc nepřeje.
Co vám tehdy pomohlo neztratit naději?
Procházela jsem obdobím, kdy jsem na tom byla velmi špatně. Nezvládala jsem vůbec nic, jen jsem ležela a nehýbala rukama ani ničím jiným. Pak mě navštívily sestry z církve a přinesly mi nahrávky kázání, kde zaznělo, že Bůh chce, abychom byli zdraví a chce nás uzdravit. To byl pro mě zásadní přelom. Řekla jsem si, že pokud mě Bůh chce uzdravit, pak je to jasné a uzdraví mě. Do té doby jsem řešila, jestli je mým úkolem být nemocná, ale tato myšlenka mi dodala naprostou důvěru v celý proces.
V té době se mi také podařilo sehnat léčbu, kterou jsem dříve marně sháněla, a začala jsem se postupně lepšit. Byly to neuvěřitelně malé, ale postupné krůčky. Už jsou to dva roky. Sice stále sedím na vozíčku a spoustu věcí ještě nezvládám, ale stále se lepším. Každý pokrok, kdy zvládnu to, co jsem dříve nedokázala, mi přináší obrovskou radost. Je to úplný opak toho, když jsem onemocněla a postupně zjišťovala, že už nevyjdu schody, nevstanu ze židle nebo si nevyčistím zuby. To bylo strašně těžké. Teď to vnímám tak, jako bych si pravidelně rozbalovala malé dárečky. Přestože tato doba nese spoustu výzev a je snadné sklouznout k litování se, snažím se jít opačnou cestou a věřit.
Jak nemoc ovlivnila vaši kariéru architektky? Předpokládám, že jste v takovém stavu musela úplně skončit.
Ano, ze začátku jsem si sice myslela, že budu dělat projekty z domu. Měla jsem domluvené zakázky, které jsem plánovala několik let. Pak mě ale jeden den začaly tak strašně bolet ruce, že jsem nebyla schopná na klávesnici napsat nic víc než „Dobrý den“. Musela jsem se během pár dnů rozhodnout. Našla jsem někoho, kdo za mě rozdělané projekty dokončil, a ostatní jsem musela zrušit. Vše jsem ukončila během jednoho týdne. Nad vodou mě drželo moje nejbližší okolí – manžel, děti a mamka. Ti mě podporovali a byli celou dobu se mnou.
Jakou roli hrála církev v době, kdy pro vás byl průběh nemoci nejnáročnější?
Před onemocněním jsme s manželem pravidelně navštěvovali kázání, ale s příchodem zdravotních problémů to úplně ustalo. Věděla jsem, že se za mě lidé modlí, ale sama jsem tehdy velmi omezila kontakty se všemi. Nechtěla jsem se stýkat s lidmi, protože každý den byl plný čirého zoufalství, strachu a beznaděje.
Upřímně jsem v tu chvíli neměla sílu ani kapacitu poslouchat lidi, kteří řeší běžné starosti, jako že mají špatnou práci, zlobí je děti nebo mají nadváhu. Pro mě to v té situaci bylo nesnesitelné. Byla jsem unavená, měla jsem bolesti a nebyla jsem schopná ničeho, takže jsme komunikaci v podstatě přerušili. Poté se ale můj manžel náhodou potkal s jednou sestrou z církve. Vyprávěl jí, v jak vážném stavu se nacházím, protože to do té doby netušila. Ona mi pak začala posílat nahrávky kázání, navštívila mě s další sestrou a tyto rozhovory mi velmi pomohly nastavit si v hlavě, že nemoc není můj úděl.
Proměnil se během této náročné fáze váš pohled na víru?
Ano, proměnil. Víra mi poskytla útočiště a záchrannou síť. Uvědomila jsem si, že se mohu spolehnout, že je o mě postaráno, ať se děje cokoli. Neznamená to, že všechno bude hned růžové, ale vím, že v těžkých chvílích mám pevnou oporu. Na začátku nemoci jsem měla pocit, že na mě Bůh zapomněl. Pokládala jsem otázky, nedostávala odpovědi a každou naději na zlepšení druhý den vystřídalo zhoršení. Bylo to období duchovního prázdna. Přesto jsem občas měla silné vnuknutí a jistotu, že zde stále mám svůj úkol a Bůh se mnou má nějaký plán. To mi vždy dodalo teplo a naději uprostřed toho prázdna.
Pamatujete si na moment, kdy jste po nemoci poprvé vzala do ruky tužku? Co vás k tomu vedlo?
Pamatuji si to naprosto přesně. Motorika rukou se mi vracela velmi pomalu, ale před Vánoci v roce 2024 jsem vzala tužku a začala psát svým fontem, který používám od svých osmnácti let. Psala jsem tehdy vánoční kartičky a vytvořila PFko v podobě osmisměrky, ve které byla schovaná slova jako naděje, víra, láska a hojnost. Měla jsem obrovskou radost, že tužku vůbec udržím a že se jemná motorika neztratila.
Po Novém roce jsem si uvědomila, že mohu znovu kreslit. Celý život jsem o tom snila a vzpomněla jsem si na slova své učitelky z výtvarky, která mi říkala, že můj talent je dar od Boha. Rozhodla jsem se, že když jsem se k tomu neodhodlala jako zdravá, udělám to v této paradoxní situaci. Protože jsem ale nebyla schopná sedět u stolu a malovat na plátno, koupila jsem si iPad a na něm vytvořila svůj první kalendář, šátky a karty s verši.
Po nemoci jste tedy začala tvořit digitálně na iPadu a tvoříte tak stále?
Ano, stále tvořím na iPadu. Pro tisk kalendářů, šátků a karet je to nejlepší způsob. Setkávám se s názory ilustrátorů, že tvorba na iPadu nemá pro lidi takovou hodnotu, ale podle mě platí, že kdo neumí kreslit na papír, neumí to ani na iPadu. Vzhledem k mým fyzickým omezením je pro mě naprosto ideální. Už jsem si ale pořídila akvarelové barvy a zkouším malovat na papír. Vnímám v tom velkou svobodu, nápady přicházejí postupně a já se moc těším na to, jaké další výzvy a proměny přinese budoucnost.
Pro vaši tvorbu jsou charakteristické přírodní motivy spojené s biblickými verši. Jak vás to napadlo? Malovala jste podobné věci už dříve?
Těsně předtím, než jsem onemocněla, jsem namalovala několik obrazů akrylem na plátno s přírodními motivy. Přírodu miluji, je pro mě dokonalá a představuje nekonečný zdroj inspirace. Ukazuje nám proměny, křehkost, sílu, radost i hojnost. Pár těchto starších obrazů se prodalo, ale stále jsem cítila, že jim chybí nějaké hlubší vnitřní poselství.
Když jsem začala tvořit kalendář, automaticky jsem sáhla po přírodních motivech. U prvního obrazu jsem chtěla předat nějakou myšlenku nebo naději, která pomohla mně, ale uvědomila jsem si, že tam nechci dávat nic vlastního. Kdo jsem já, abych někoho poučovala a vymýšlela rady, které už za pět let nemusí platit? Vzpomněla jsem si na své oblíbené biblické verše a jeden se k obrazu dokonale hodil. V tu chvíli to vytvořilo celek a prožila jsem „aha moment“. Uvědomila jsem si, že tohle jsem celou dobu hledala, a že takto chci ke své práci přistupovat.
Čím je pro vás Bible jako taková? A máte svůj nejoblíbenější verš nebo pasáž?
Bible je pro mě základ, svědectví a nekonečný zdroj poznání a inspirace. Člověk ji může číst opakovaně a pokaždé v ní objeví něco nového, u čeho se zastaví v úžasu. Je tam obsaženo úplně všechno. Velmi mě oslovují verše jako „Neboj se, jsem s tebou“ nebo pasáže o tom, že v lásce není žádný strach. Mám jich oblíbených opravdu hodně. Tyto podporující verše jsem dávala například na hedvábné šátky. Na šátku jsou jemné kresby přírody a mezi lístky jsou schované právě tyto verše. Navenek šátek vypadá jako hezký doplněk, ale žena, která ho nosí, ví, že má u sebe stále připomínku Božího slova.
Pro mnoho lidí je těžké Bibli porozumět a začíst se do ní. Jak s ní pracujete?
Čtu si pravidelně večer před spaním a podtrhávám si v textu. Používám digitální aplikaci, kde si ukládám verše, a pak k nim hledám vizuální spojitost ve svých kresbách.
Měla jsem například jeden velmi zajímavý verš: „Bezbranné město a zborcená hradba je člověk, který sám sebe neovládá“. Když jsem tento verš dala na kartičky, které jsem rozdávala zdarma, nikdo je nechtěl. Ten verš je totiž neuvěřitelně syrový. Mně se ale takové syrové verše moc líbí, stejně jako „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“. To byl zásadní verš i pro moji nemoc – přijmout pravdu o svém stavu a o tom, na koho se můžu spolehnout, bylo nesmírně těžké, ale nakonec mě to osvobodilo.
Říkala jste, že lidé, kteří si od vás kupují tvorbu, často ani netuší, že texty pocházejí z Bible. Vaše klientela tedy nejsou primárně věřící lidé?
Účastnila jsem se několika živých akcí, například trhu, kam chodili lidé odevšad. Měla jsem tam kartičky s kresbou a biblickým veršem a rozdávala jsem je zdarma.
Velmi často jsem slyšela reakce: „Jé, to je z Bible? To je moc pěkné, to jsem vůbec nevěděla.“ Na akcích pro věřící je to samozřejmé, ale na běžných akcích se mi stávalo, že se lidé při zmínce o Bibli lekli, řekli, že nejsou věřící, a šli dál. Měla jsem tam tehdy kamarádku, která je trochu od rány, a ta lidem říkala: „Ale, to jsou prostě takové pěkné citátky.“ Lidé si je pak vzali, líbily se jim a brali je i svým blízkým. Kdybych před deseti lety procházela kolem já sama, možná bych takové kartičce ani nedala šanci, ale když si v ní lidé přečtou povzbuzení a naději, jsou překvapení, že takové věci v Bibli vůbec jsou.
Jak vlastně vznikl nápad na projekt ArtMartina?
Když jsem vytvořila své první projekty, kalendář a šátek, dostávala jsem velmi krásné zpětné vazby. Uvědomila jsem si, že tvořím něco víc než jen obrázek s veršem. Jako architektku mě vždy zajímalo, jak lidé vnímají prostor kolem sebe a jak moc nás prostředí ovlivňuje, formuje naši náladu a nastavení. Říkala jsem si, že kolem nás je spousta věcí, které nás od Boha odvádějí – starosti, telefony, stres. Chtěla jsem proto vytvořit jakési „ostrůvky víry“, které nás během dne jemně pošťouchnou zpět k Bohu.
Tento pojem jsem převzala z knihy od amerického autora Teda Turnaua. Když jsem jeho knihu četla, měla jsem pocit, že přesně pojmenoval to, o co se ve své tvorbě snažím. Chtěla jsem, aby věřící člověk, kterého během dne pohltí pochybnosti nebo stres, měl na stole kartičku, na sobě šátek nebo na stěně obraz, který ho zklidní a vrátí zpět. Například jeden z mých oblíbených veršů „Až půjdeš přes vody, já budu s tebou“ jsem nabízela jako tapetu na mobil, aby si člověk v těžké chvíli uvědomil, že v tom není sám.
Když se vrátíme k umění v širším smyslu – církev byla historicky mecenášem největšího umění, architektury a obrazů. Proč myslíte, že dnes už tomu tak není a církev na estetiku tolik nedbá?
V historii církev zaštiťovala nejen umění, ale i vědu a vědění. Umělci tehdy plnili důležitou roli – v době, kdy lidé neuměli číst a psát a Bible nebyla běžně dostupná, se lidé učili evangelium právě z obrazů na zdech kostelů jako z obrázkové knihy.
Když dnes vstoupíme do gotického kostela, člověka to naplní úžasem a pokorou. Pro lidi, kteří žili v malých roubenkách s hliněnou podlahou a přišli do kostela, kde svítilo slunce přes barevné vitráže, to musel být neuvěřitelný zážitek. Bohoslužba tehdy zapojovala všechny smysly – kázání pro intelekt, kadidlo pro čich, akustiku a hudbu pro sluch a vizuální krásu pro zrak. Člověk prožíval ohromení celým svým tělem.
Dnes je naladění společnosti jiné. Často se ptám, proč výtvarné umění a vizuální stránka v církvi ustoupily tolik do pozadí. Hudba si své místo udržela. Kdybychom řekli, že vizuální stránku nepotřebujeme, mohli bychom zrovna tak pouštět chvály ze Spotify, ale to neděláme. Vizuální vnímání je přitom nesmírně důležité. Tento úpadek estetiky ale vidíme obecně v celé společnosti, kde se staví věci často pouze s ohledem na praktičnost a finance. Dříve byl architekt vnímán jako zbytečný luxus, což je ještě pozůstatek z éry komunismu, ale dnes už lidé naštěstí začínají brát jako standard, že dům má fungovat jak provozně, tak esteticky.
Chápete tedy svou tvorbu jako příspěvek k obnovení křesťanské vizuální kultury? Je podle vás potřeba vnímat víru více skrze krásu než pouze skrze dogmata a pravidla?
Určitě se nestavím do role nějakého reformátora nebo někoho, kdo jde obnovovat křesťanskou kulturu. Pouze vnímám, že tato estetická stránka mi ve světě i v církvi chybí, a dělám to, co sama postrádám. Věřím, že pokud máme nějaký dar a talent, neměli bychom ho schovávat v šuplíku, ale používat ho ku prospěchu všech.
Svoji kresbu beru především jako prostředek, který člověku pomáhá přiblížit se k Bohu. Bible, kázání a Kristus jsou to nejdůležitější, moje tvorba je pouze pomůcka a nosič. Pro někoho je zásadní logika a potřebuje racionální argumenty, někdo se otevírá skrze hudbu a já osobně potřebuji kolem sebe vidět harmonii a estetiku, abych byla připravena přijmout něco většího. Moje tvorba má člověka zastavit, zklidnit a vytvořit prostor pro působení Božího slova. Je to komunikační most. Skrze umění, hudbu nebo i filmy může církev velmi přirozeně komunikovat s okolním světem.
Využíváte nějak své umění v rámci církve?
Pro naši církev jsem dělala evangelizační kartičky. Kdysi jsem na brigádách rozdávala letáky a vždy mi to přišlo jako zbytečná práce, protože je lidé za rohem vyhodili. Když jsem ale vytvořila tyto pevné kartičky s kresbou a veršem, lidé si je brali, protože je opravdu chtěli. Zakládají si je do knih, dávají za rám obrazu nebo je darují dál. Estetika dělá divy – když je věc udělaná kvalitně a vkusně, lidé ji nevyhodí. Může to být ten malinký dílek skládačky na jejich cestě ke Kristu.
S jakou zpětnou vazbou na svou tvorbu se setkáváte?
Psala mi paní v mém věku, že se celý život zlobila na Boha, protože jako malá holčička přišla o maminku a nedokázala mu to odpustit. Když se ale dostala k mé tvorbě, pomohlo jí to víru pochopit, vnímat ji jinak a začít si vztah k ní uzdravovat a smířit se. To mě nesmírně potěšilo. Setkání s krásou v přírodě, v hudbě nebo v obraze je momentem, který nás v našem každodenním shonu a starostech zastaví. V tom zastavení se tvoří prostor, kdy se v nás může něco měnit a jsme připraveni přijmout Boží slovo. Jedna klientka mi psala, že nosí mé kartičky v Bibli, a když potká někoho, s kým souzní, daruje mu ji podle jeho momentálního rozpoložení. Moc mě těší, že mé kartičky takto bydlí v Biblích mnoha lidí.
Co byste vzkázala věřícím lidem, kteří tíhnou ke kreativní tvorbě, ale váhají, zda to má smysl a není to jen ztráta času?
Určitě bych jim vzkázala, ať do toho bez váhání jdou. Naše možnosti a čas v životě nejsou nekonečné a může se stát, že člověk jednou zjistí, že už tvořit nemůže, přestože celý život chtěl. Já sama jsem dostala druhou šanci. Někdy se věci skládají postupně a my se učíme skrze těžké chvíle. Když jsem dříve malovala obrazy bez duchovního poselství, stále jsem cítila, že mi v nich něco chybí, a až s nemocí mi to do sebe zapadlo.
Tapeta na mobil od Martiny ZDE.
