Kdo by neznal příběh Narcise z řecké mytologie? Minimálně to, že byl hezký mladík tak zamilován do sebe, že hledě na svůj vlastní obraz na hladině studánky, stal se jeho vězněm, až utonul. Teologická reflexe narcismu nás vede do biblického příběhu o stvoření.
Bůh stvořil všechno dobře. Součástí toho byla i svoboda, která nebyla bezbřehá, ale limitovná: ze všech stromů můžeš jíst... ale z tohoto nesmíš. (Gen 2,16) Mentální svět člověka byl ukotven v tom, co řekl Bůh. Pak došlo k obratu. Ďábelský příslib „svobody bez hranic“ měl člověka dovést k zbožštění – budete jak Bůh. (Gn 3,5)
Grandiózní plán člověka selhal. Svoboda se změnila v otroctví.
Antropocentrický koncept, kdy se pocity, představy a touhy člověka staly základem pro jeho činy, nejen připravil člověka o to nejvzácnější, co od svého Stvořitele dostal, ale stal se mu pastí. Navíc – pocit nicoty se u člověka prohloubil do pocitu ohrožení. Byl vyhnán z ráje. Skutečnost slávy, velikosti a harmonie se ztratily. Realita se dramaticky změnila: práce je utrpením, vztahy jsou prokletím a příroda se stává nepřítelem. Ono „echo“ z Ráje a „Kainovo znamení“ jako ohrožení na životě každého dne ze všech stran (Gn 4,14) je proto možné vnímat jako dva póly, mezi kterými bude narcis, tj. každý z nás, vždy hledat své místo pod sluncem.
Víc než dvě stě let se mezi psychology a psychiatry mluví o narcismu. Myslí se tím nejen „normální stav“ člověka, ale zejména extrémní forma, kdy dochází k narcistické poruše osobnosti. Ta se dnes diagnostikuje. Má dvě podoby. Na jedné straně se jedná o velikášský přístup k životu, kdy dotyčný vnímá jiné lidi jen jako prostředek k dosažení svého. Na druhé straně jde o příliš submisivní (poddajný) typ člověka, který ač má své vlastní touhy a představy, neumí je dobře komunikovat a systematicky pracovat na jejich realizaci. V obou zmíněných případech dochází k vnitřní rozbitosti, frustraci a bytostní nespokojenosti v duši člověka. Své narcistické touhy pak dosahuje způsoby, které okolí vnímá jako problematické, konfliktní a obtěžující.
Současné výzkumy odborníků z oblasti pedagogiky, sociologie, kulturologie, ale i etiky byznysu potvrzují, že žijeme v narcistické společnosti, která vykazuje nárůst patologických projevů. Čím dál víc se mluví o emoční a sociální inteligenci, bez které člověk – byť špičkový expert– jen stěží zvládá svůj privátní i profesionální život. V delší časové perspektivě se ukazuje, že „nezvládnuté soukromí“ se stává rozhodujícím faktorem v tom, zda člověk zvládne svůj život jako celek, nebo ne. Zažíváme „společenský Alzheimer“ v přímém přenosu, kdy se celek rozpadá na menší částky neschopné vzájemné funkčnosti.
Všechno začíná v rodině. Rozpadne se rodina, rozpadá se společnost. Výchova dětí proto musí stát v popředí zájmu všech nás. Jinými slovy – hledá se zdravá rovnováha mezi extrémy. Hledá se umění žít v realitě, která je skutečná, ne virtuální, vysněná nebo imaginární. Potřebujeme schopnosti zvládnout výzvy každodenního života tak, abychom vytvářeli funkční rodiny, zvládali vztahy v práci a byli schopni formovat zdravé komunity.
Autor: Tibor Máhrik
Zdroj: Časopis Brána