Hodnocení nás provází celý život. S dnešním online vyučováním se posunují hranice nároků na studenty i učitele. Mění se styl práce a s ním i potřeba využívat další schopnosti a dovednosti. Jak tato zkušenost do budoucna ovlivní (pokud vůbec) způsob hodnocení?
Vzhledem k netradičnímu průběhu školního roku, se mnohem více mluví o způsobu klasifikace. Jakou váhu bude mít letošní vysvědčení? Nemělo by se hodnotit radši slovně, nebo necháme známky? Jaká jsou pro a proti a existuje vůbec způsob, který by vyhovoval všem?
Známky prý děti stresují. Možná by stačilo, zvolit k nim jiný přístup. Mluvíme o individuálním rozvoji nadání, ale stále má podstatná část veřejnosti v podvědomí ideál samých jedniček. Proč? Pokud je někdo výjimečně nadaný na chemii, pravděpodobně nebude excelovat v českém jazyce. A naopak. Ale přece mu čtyřkou z češtiny nezkazíme vysvědčení, když má jinak jedničky a dvojky, že? Na druhou stranu. Co by znamenala jednička z chemie a čtyřka z češtiny? Prostě jen to, že absolvent půjde dále studovat spíše chemii než bohemistiku.
V dnešní době již existují školy, které používají slovní hodnocení. Vypadá např. takto: Matouši, v letošním roce jste dosahoval ve fyzice dobrých výsledků. Vaše aktivita v hodinách se oproti minulému roku zvýšila.
Znamená to, že Matouše fyzika baví, nebo se minulý rok flákal a letos je to lepší? Pokud by podobné slovní hodnocení dostal kromě Matouše také Marek, Lukáš nebo Jan z vedlejší školy, zaručovalo by, že jsou ve fyzice skutečně všichni na stejné úrovni?
Jak vlastně hodnotil své žáky jeden z největších učitelů, Ježíš? On sám nic nenapsal, používal především frontální metodu výuky (dnes ne moc oblíbenou) sem tam uvedl názorný příklad nebo pokus, který se jeho žákům většinou nepovedlo zopakovat. Systém přijímacích zkoušek ke studiu nebo způsob hodnocení se nám dochoval jen zkratkovitě. Učitel se vrátil k rodičům ještě před koncem školního roku, a dále s třídou pracoval hlavně v duchu.
Umím si ale představit, že by své žáky hodnotil např. takto:
- Petře, jsi jeden z nejlepší ze třídy, i když jsi občas trochu natvrdlý a chováš se jako bys mě neznal.
- Šimone, méně horlivosti, i bez ní by byly tvé studijní výsledky dobré.
- Jene, z každého tvého činu je vidět, že studium opravdu miluješ. Říkala to i má/ tvá matka.
O průběhu studia nebo o charakteru některých apoštolů však nemáme dost zpráv na to, abychom mohli sestavit alespoň krátké souvětí. A to by mohl být problém i dnes.
Pokud by se metoda slovního hodnocení rozšířila na všechny typy škol, mohlo by pomoci přímo MŠMT a vydat sborník doporučených hodnotících formulací. Kantoři většinou mají pouze menší šablony, doplněné o nápady kolegů. Pokud totiž učíte v deseti třídách, což může znamenat i 250 žáků, a ve většině z nich máte jednu až dvě hodinu týdně, je problém zapamatovat si jména, natož k nim přiřadit vlastnosti. Slovní hodnocení si tak mohou být časem navzájem nudně podobná.
A školství je i tak dost nudné a přehlcené zbytečnými slovy nebo šroubovitými formulacemi. Jednou jsem na procházce ve Stromovce zaslechla paní učitelku, jak křičí na své žáky: ,, Co jsme si říkali o házení předmětů do vodních toků?‘‘ Předpokládám, že je to pozůstatek z vypracovávání RVP, ŠVP apodob. Nám by učitelka řekla: ,, Nehažte ty klacky do vody!“ Ale to bylo před reformou toho zastaralého systému. Vzpomněla jsem si i na kolegyni z prvního stupně, která musela napsat jako téma hodiny výtvarné výchovy ,,Procvičování geometrických tvarů v přírodě – kruh, trojúhelník“ místo ,,Slunečnice“.
Proto bych v hodnocení navrhovala něco jako ,,Kočkopsa“ Této formulaci rozumí asi každý. Jde o typ hodnocení, kdy se nechá bodová škála od 1 do 10, kdy 10 je nejlepší a k ní se přidá jiná, od A do D, kde A je nejlepší. Číslice vyjadřuje úspěch ve výsledcích v daném předmětu a písmeno zase snahu, píli, zájem o předmět. Např. 10D znamená, že výsledky jsou sice vynikající, ovšem pracovní morálka v hodinách a zájem spíše naopak. 5A zase vypovídá o tom, že žák sice nemá z hůry dáno, jeho výsledky nejsou dobré, ale nevzdává to a velmi se snaží.
Ale co zkusit jít ještě dál. Tolik práce, a vysvědčení pak leží nepovšimnuto v šuplíku. Zkuste si přestavit, že by hodnocení alespoň v některých předmětem, bylo ve verších. Naše mládež prý ztrácí zájem o rodnou řeč, nedokáže se pořádně vyjadřovat, učitelský sbor je sešněrován strohými nařízeními, která ubíjejí jeho fantazii. Vzpomeňme na Máchu nebo Havlíčka, a vykřesejme ze sebe jiskru citu.
- Např. hudební výchova: Noty, klíče, všechno umí, zpívá jako pěvec Lumír.
- Chování: Nemá v sobě kouska studu, je tu jenom pro ostudu.
- Tělocvik: Cvičí s radostí a rád, míč je jeho kamarád. Chce to už je trošku vzpruhy, aby zvládl také kruhy.
- Nebo jen lapidární: Výchova k ekologii: Kam šlápne, tráva neroste, jen bodlák ho o hlavu přeroste.
Školství si potrpí na projekty. Myslím, že do projektu ,,Vysvědčení hrou“ by se mohla zapojit i nepedagogická veřejnost. Konečně bychom měli vysvědčení, na které by se těšil každý.
Autor: Pavla Hajíčková
Foto: Raghav Modi/unsplash