Zatímco většina jeho vrstevníků teprve hledá směr, Tadeáš Čech na sociálních sítích už roky vysvětluje desetitisícům lidí složitá data o změně klimatu, energetice a udržitelnosti. Začínal jako čtrnáctiletý kluk, který natáčel rybářská videa a štvalo ho, kolik odpadků zůstává u vody. Dnes zvedá zelená témata napříč médii, nebojí se konfrontovat vládní politiky a inspiruje mladou generaci k tomu, aby se nenechala odradit.
Jak ses vůbec dostal k tomu, co děláš dneska? Co bylo tím prvním impulsem k angažovanosti?
Úplný začátek byla láska k rybaření. Už od dětství jsem chodil k vodě a všímal si, jak někteří rybáři k přírodě přistupují – brali si domů mrazáky plné ryb, nechávali po sobě hory odpadků a neřešili, co zbude pro ostatní. Vnímám to jako dokonalou analogii celé naší společnosti: z přírody si jen bereme a neřešíme, jaké externality po nás zůstanou pro další generace. Tehdy jsem měl YouTube kanál o rybaření a napadlo mě natočit první video o tom, jak třídit odpad a co se s ním děje. Poprvé jsem si udělal podrobnou rešerši a učil se dohledávat fakta.
Od odpadků u vody ses ale posunul ke globálním tématům, jako je klimatická změna. Jak probíhal tenhle posun?
Postupně jsem začal číst o dopadech změny klimatu. Dlouho jsem z toho měl silnou environmentální úzkost – i když jsem to tak tehdy ještě nenazýval. Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že řešení existují. Máme technologie i procesy, které nám mohou pomoci. Řekl jsem si, že když už se o tom učím sám, dává smysl to v přístupné formě předávat dál.
Začal jsem točit desetiminutová videa na YouTube. Dělal jsem to dva roky pro dvě stě lidí. Výsledek byl minimální, ale naučil jsem se na tom zpracovávat data a zkoumat zdroje. Během covidu jsem přešel na kratší formáty a Instagram, kde se to konečně začalo propojovat s větším publikem.
Dnes mluvíš k tisícům lidí. Je za tím pořád jenom láska k přírodě?
Byl to prvotní impuls, ale postupně se z toho stala spíš láska ke společnosti a ke světu jako takovému. Ty nejhorší scénáře klimatické změny by zásadně zasáhly náš každodenní život a strukturu společnosti. Chci udělat všechno pro to, abychom se jim vyhnuli.
Nejsem věřící, ale chodil jsem na křesťanské gymnázium, kde učitelé často mluvili o encyklice papeže Františka o klimatu, Laudato Si’. Vzbudilo to ve mně respekt k jeho postoji, že i z náboženského pohledu lze ochranu životního prostředí chápat jako morální povinnost. Vnímám to podobně – jako odpovědnost vůči lidem i světu kolem nás.
S tvorbou jsi začínal kolem čtrnácti let, což je věk, kdy bývají lidé nejzranitelnější vůči tomu, co si o nich myslí okolí. Jak reagovali spolužáci nebo rodina?
Měl jsem obrovské štěstí na okolí. Rodiče mě podporovali – jen mi kladli na srdce základní bezpečnost, abych nesdílel, kde bydlím. A ve škole jsem měl dobré známky, takže neměli důvod mi v tom bránit.
Co se týče spolužáků, nikdo se mi nesmál ani mě nešikanovali. Když jsem začínal na TikToku, hejtů tam bylo dost, ale díky tomu jsem si proti nim vybudoval hroší kůži docela brzy. Postupně, když viděli, že to myslím vážně, mi začali spolužáci říkat, že je to vlastně fajn.
Dnes už vystupuješ v médiích a v živých televizních vstupech. Jaké to pro tebe je?
To je pro mě teď hodně těžká věc. S hejty pod vlastními videi jsem se naučil pracovat, tam mám pocit kontroly a je tam moje komunita. Ale jakmile jste v médiích, hejt bývá hrozně silný a prostředí cizí. Mediální výstupy jsou pro mě velký stres – nikdy nevíte, na co se připravit, občas musíte vařit z vody a řeknete něco jinak, než byste řekli po přípravě. Je to pro mě nová výzva a stále se v tom učím chodit.
Vnímáš u svých sledujících, že se ti daří měnit jejich návyky nebo přístup k životu?
Určitě, občas mi napíšou lidé, že podle mého návodu prosadili na své škole koše na tříděný odpad nebo udělali projekt. Vnímám to ale tak, že jsem jen jedním z dílků skládačky. Člověk často změní názor až ve chvíli, kdy to slyší z více stran. A doma u rodičů se mi podařilo posunout třídění na další úroveň a s tátou jsme řešili i pořízení fotovoltaiky.
Pro mě je ale klíčové neprezentovat udržitelnost jako neustálé odpírání si nečeho. Osobní kroky vnímám jako investici – ať už časovou nebo finanční. Když investuji čas do kompostování, sice musím nosit bioodpad zvlášť, ale odměnou je mi kvalitní hnojivo na vlastní zeleninu. Pokud lidé v udržitelnosti nenajdou smysl a radost, ale jen omezení, po čase je to přestane bavit.
Není ale přenesení odpovědnosti na jednotlivce tak trochu alibismus systémových hráčů?
Přesně tak. Změna klimatu není problém jednotlivců a přijde mi špatné, když se největší pozornost věnuje tomu, co máme dělat my sami. Pokud se má opravdu něco změnit, potřebujeme systémovou změnu a politická řešení. Pokud někdo nemá prostor řešit udržitelnější životní styl, je to úplně v pořádku.
Nejdůležitější věc, kterou může jednotlivec udělat, je vyhradit si dostatek času na pročtení programu politických stran a jít k volbám. To, jaká vláda rozhodne o útlumu uhlí nebo podpoře energetiky, má nesrovnatelně větší dopad než to, jestli vynecháte sto gramů masa k obědu.
Jak vnímáš současný přístup Česka k obnovitelným zdrojům a zelené transformaci?
Upřímně mě to mrzí. Když se podíváte do sousedního Polska, vidíte, jak tam stát udělal z obnovitelných zdrojů strategickou prioritu. Rozvíjí větrnou i solární energetiku, posilují tím svou soběstačnost a vytvářejí celý nový průmysl. Pro tamní starosty i investory je pak daleko snazší postavit větrnou elektrárnu, protože cítí podporu státu.
V České republice někteří čelní politici – mám na mysli hlavně Motoristy – zelené technologie stále demonizují, straší lidi a šíří dezinformace. Pro starostu je pak extrémně těžké prosadit větrník u obce, když vnímá negativní náladu vládních představitelů i veřejnosti. Přitom obnovitelné zdroje jsou dnes nejlevnějším zdrojem energie bez ohledu na to, kdo sedí ve vládě. Tyto ideologické zábrany nás mohou na pár let zabrzdit, ale věřím, že fakta nakonec zvítězí.
Zároveň se blíží další volby. Na co by se podle tebe měli lidé zaměřit na komunální úrovni, pokud jim záleží na prostředí, ve kterém žijí?
Obce mají obrovské pravomoci, aby dokázali prosazovat změny, které pomáhají lidem i životnímu prostředí. Mohou rozvíjet komunitní energetiku – mít soláry na školách a přebytky elektřiny posílat obyvatelům za nižší ceny. Dělají adaptační opatření proti vlnám veder, sází stromy v ulicích, řeší zelené střechy, odpadové hospodářství nebo MHD. Na spoustu těchto věcí stát poskytuje dotace, takže to ani nemusí jít přímo z obecního rozpočtu. Důležité je zvolit si do zastupitelstva schopné lidi, kteří se nebojí nových věcí a neodmítají řešení jen proto, že mají v názvu slovo „zelené“.
Co bys vzkázal mladým lidem, kteří by se chtěli veřejně angažovat, ale mají pocit, že jsou příliš mladí, nedostatečně vzdělaní nebo nekompetentní?
Ať na to vůbec neberou ohled. Když vás bude chtít někdo kritizovat nebo potopit, chytne se čehokoliv – věku, pohlaví, barvy vlasů nebo orientace. To jsou argumenty úplně mimo mísu.
Dnes má každý možnost otevřít si vědeckou studii, dohledat si primární data a nastudovat si fakta. A když se podíváte na druhou stranu, na lidi, kteří šíří dezinformace – ti si nikdy nepokládají otázku, jestli jsou dostatečně vzdělaní na to, aby mluvili o větrných elektrárnách. Často mluví bez jakéhokoliv odborného zázemí a bez úcty k vědě. Pokud to chcete dělat poctivě a opíráte se o fakta, nenechte se odradit. Poctivou práci lidé nakonec vždycky ocení.
