Letos uplynulo osmdesát let od osvobození Osvětimi. Při této příležitosti uspořádala platforma Dominikánská 8 ve spolupráci s pražským Židovským muzeem v Maiselově synagoze debatu s názvem Místa paměti. O jejich významu pro současnost diskutovali Edyta Gawron, polská historička, která se mj. podílela na koncepci muzea v krakovské továrně Oscara Schindlera; Anna Mišíková, spoluautorka nové podoby památníku v Letech u Písku; a Jan Roubínek, ředitel památníku Terezín. Moderoval Václav Sixta.
Při pohledu na množství dostupné odborné i popularizační literatury, filmů, dokumentů, výstav a dalších vzdělávacích i popkulturních materiálů, které se za poslední čtvrtstoletí věnovaly tématu druhé světové války, můžeme nabýt dojmu, že o holokaustu už víme všechno. Paměť holokaustu ale není uzavřená – nemá jednu kanonickou podobu, která by se lineárně rozvíjela a po letech dospěla do definitivního stádia. Narativ týkající se procesu eliminace Židů a dalších skupin, který vyvrcholil v nacistických koncentračních táborech, se naopak neustále proměňuje. Promítá se do něj mnoho různých faktorů – od postupného vymírání přeživších přes změny politických poměrů v západních demokraciích a válku na Blízkém východě až po nové přístupy v rámci pedagogiky a turismu.
Edyta Gawron konstatuje, že i když v Polsku proběhl v posledních desetiletích intenzivní proces integrace holokaustu a dějin Židů do obecných polských dějin, což je možné pozorovat v nově vzniklých muzeích, jako je např. Polin – Muzeum dějin polských Židů v někdejším varšavském ghettu, tamější velká koncentrace na národní reálie však působí, že mnoho Poláků vůbec neví, co se během války odehrávalo za polskými hranicemi v jiných zemích.
Mezi věci, které lidé nemají možnost potkat v rámci popkultury, a tak se zatím vůbec nedostali do všeobecného povědomí, patří také válečné represe vůči dalším menšinám, ať už Romům, lidem s menšinovou vztahovou orientací nebo fyzickým a psychickým hendikepem, myslí si Anna Mišíková. Ona sama, ačkoli vystudovala gymnázium a následně historii na vysoké škole, do doby, než v roce 2018 začala pracovat v Muzeu romské kultury, na informace o genocidě Romů a Sintů (v romštině také samudaripen) vůbec nenarazila. Při své práci se dosud potkává nejenom s nevědomostí, ale někdy také s nezájmem lidí o romskou problematiku. Diskusi věnovanou přímo tomuto tématu je možné zhlédnout v archivu Dominikánské 8.
Lidská pozornost je vzácná komodita. Zvlášť u náročných témat je nutné dobře promyslet a citlivě pracovat s tím, co by si měl návštěvník místa připomínající holokaust odnést. „Přála jsem si, aby návštěvník expozice v Letech odcházel s emocí,“ říká Mišíková. Nemyslí přitom primárně na hrůzu, od které máme přirozený sklon odvracet zrak, ale spíš na pozornost a empatii, a to nejen vůči těm, kteří táborem prošli, ale vůči celé romské komunitě u nás, jakož i dalším ohroženým skupinám. Také v památníku Terezín usilují o důraz na naději a budoucnost, kterou je možné utvářet navzdory traumatické minulosti.
„Holokaust, to je anti-Evropa. Všechno, o co se snaží evropské státy v 21. století, je tady proto, aby se to už nikdy nestalo,“ domnívá se Jan Roubínek a na příkladu Litvy ukazuje, jak integrační procesy Evropské unie přiměly země, které se ucházely o členství ve vlně po roce 2000, lépe zpracovat svou totalitní minulost. „Budováním demokracie v Evropě vystupujeme proti tomu, co se stalo během druhé světové války,“ říká, čímž také poukazuje na to, jak historická paměť, jakož i zapomínání, prostupuje naši každodennost.
Záznam debaty naleznete na YouTube nebo v podcastových aplikacích Spotify, Soundcloud a Apple podcasts. Platformu Dominikánská 8 můžete také sledovat na sociálních sítích Facebook, Instagram a X.
Autorka: Zuzana Matisovská
