Když přemýšlíme nad „láskou“ a hledáme její biblické odkazy, najdeme spoustu míst, kde se Bůh představuje jako ten, kdo nás miluje. A řekl bych, že jsme naučeni rozumět Boží lásce poněkud mysticky, neuchopitelně, abstraktně, protože Bůh je přece dokonalý, nekonečný, čistý, svatý… A takhle potom rozumíme jeho lásce k lidem, jako dokonalé, nekonečné, čisté, svaté, mimo naše možnosti, jako protikladu lásky lidské. Jenže pozor! Ano, nejsme schopni takovou láskou milovat boha, natož naši blízké. Ale je láska, kterou nás miluje Bůh opravdu takto neuchopitelná, mystická a abstraktní? Nemyslím si to.
Teda, asi bych si to myslel, kdybychom v Bibli neměli Píseň písní. A taky proroky Ozeáše nebo Ezechiele. V Písni písní čteme věci, u kterých se i dnes červenám a říkám si, opravdu toto muselo být v Písmu? Poetické vykreslení ženské krásy na příběhu dvou milenců, jiskřící touha jednoho po druhém, popis jejich hrátek… Nevím, jak z toho udělat nějaké pěkné zbožné zamyšlení pro mládež, a tak jsem rád, že už mě mládežníci s takovými výklady moc nezvou :). Mám totiž problém vidět Píseň písní pouze alegoricky, jako obraz vztahu Boha k církvi, protože těch explicitních erotických prvků je tam až příliš. A přesto popisem vztahu Boha k člověku bez diskuse je.
A pak tady máme Ozeáše. Hospodin Ozeášovi řekl: „Jdi, vezmi si nevěstku a ze smilstva měj děti. Země jen smilní a smilní, odvrací se od Hospodina.“ (Oz 1,2) Počkat! Co je to za boha, který po prorokovi chce, aby si vzal prostitutku? Čím se mu prorok provinil, že mu přikázal takhle si zkazit život? Vždyť věděl, že prostitutka nebude symbolem čistoty a věrnosti. A taky že nebyla. Zdrhla mu s jiným zpět ke své profesi. Co přišlo potom? Hospodin mi řekl: „Jdi opět a miluj ženu, milenku jiného, cizoložnici. Právě tak miluje Hospodin izraelské syny, i když se obracejí za jinými bohy a milují koláče z hroznů.“ (Oz 3,1) Proč takové příběhy v Bibli vůbec čteme? Protože takhle miluje Bůh!
Mohli bychom v tom textu vidět pouze ilustraci hříšnosti lidí, kteří jsou „nevěrní“ svému Bohu, jenže už sama slova „nevěrnost, nevěra“ nám evokují sexuální kontext. Starší překlady bible pro vyjádření vztahu s Bohem používaly slovo „obcování“, a to je jen jiný název pro pohlavní styk. Tušíte, kam mířím? Bůh touží mít s člověkem tak intenzivní a jedinečný vztah, jakým je vztah lásky dvou milenců, který dojde svého naplnění v intimním setkání. A víte co ještě je na tom skvělé? Pouze z takového intimního fyzického kontaktu se může zrodit nový život!
Líbí se mi, že se Bůh vůbec neštítí vstoupit do našich reálií a ilustrovat svůj vztah k nám na tělesném, erotickém, sexuálním vztahu dvou lidí. Častokrát jsme vyzývání k intimnímu vztahu s Bohem. Přijmout ale, že vztah s Bohem nese až sexuální zabarvení, to může být obtížný oříšek, zvlášť pro muže, protože Boha také vnímáme nejčastěji s mužskými rysy.
Jak s tím naložit ve své osobní zbožnosti? Podívejme se, co nás učí dynamika lidského partnerského vztahu. Když si s manželkou neuděláme každý den čas na kvalitní komunikaci, náš vztah se nebude posouvat dobrým směrem. Když spolu nepromluvíme týden, odcizíme se. S Bohem je to stejné. Někdy dostaneme nápad na nějakou skvělou misijní akci v církvi. Nápad máme hezký, ale potřebujeme, aby to Bůh požehnal, aby do toho vložil život.
(Cítíte taky ve slovech „požehnat“ a „vložit život“ sexuální obsah?) To se nestane, když bohu ráno mezi dveřmi řeknu „Hele, v šest máme evangelizaci, buď tam a přiveď, prosím tě, nějaké lidi k sobě…“ Občas o obráceném člověku říkáme, že se narodil do Božího království. Jenže nenarodí se nikdo, kdo nebyl počat. A nepočne nikdo, kdo nemá čas věnovat se intimitě a skutečně se vydat Bohu. A mnozí jistě víte, že dobrá intimita stojí a padá na tisících sdílených každodenních maličkostech. Co nás to učí o vztahu s Bohem?
A ještě jednu věc z toho vyvozuji. Bůh nechce, abychom zůstali sami. Manželství vymyslel on sám. Je to on, kdo spojuje muže a ženu do jednoho celku. On touží mít s každým vztah, jehož je manželství symbolem. Touží naplnit všechny lidské potřeby, podobně jako si je manželé touží naplnit navzájem. Pokud se dva lidé spojí v manželství, Bůh naplňování některých těchto potřeb přenese na vašeho partnera. Co to ale znamená pro lidi, kteří nemají partnera? Pokud jste sami, nejste sami, protože zde je stále Bůh, který touží se o vás starat a naplnit všechny vaše potřeby. Z tohoto důvodu lze považovat svévolné uspokojování svých potřeb za nevěru vůči Bohu. Čímž se odhaluje další rozměr „nevěry“, a to ten, že nevěříme Bohu, že on všechny naše potřeby naplní. „Být nevěrný“ a „nevěřit“, jak blízko ta slova k sobě mají…:)
Autor: Tomáš Samiec
