V polovině ledna letošního roku vydalo italské nakladatelství Mondadori dlouho očekávané paměti papeže Františka, nazvané Doufej. Čtyřsetstránkový svazek, který vznikl ve spolupráci s Carlem Mussem, nabízí autentický pohled na dosavadní život římského pontifika.
Memoáry psané v ich-formě zůstávají věrné Františkově pověstné otevřenosti a přímočarosti. Nenajdeme v nich žádné pokusy o retuše, zamlčování ani vytváření pomníků. Carlo Musso, jak sám papež uvádí, mu pomohl svou „trpělivostí, jež oživila mnohé zapomenuté vzpomínky“. A že jich bylo.
„Autobiografie není naší soukromou literaturou, nýbrž zavazadlem na cestu. Paměť není jen to, co si pamatujeme, ale i to, co nás obklopuje. Nehovoří pouze o tom, co se stalo, ale také o tom, co bude. Běžně se říká ‚čekej a doufej‘ – ve španělštině dokonce slovo ‚esperar‘ znamená obojí, doufat i očekávat. Naděje je především schopnost pohybu a motor změny: je napětím, které spojuje paměť a utopii, aby vytvářely sny, jež nás očekávají. A ztratí-li sen na síle, je třeba se k němu vrátit, znovu jej snít a čerpat z žhavých uhlíků paměti,“ napsal František v úvodu.
Kniha pokrývá papežův život od prvních let 20. století, kdy se rodina přestěhovala do Argentiny, až po současnost. František vypráví o svých rodičích, prarodičích, dětství, emigraci rodiny, dospívání i volbě povolání. Otevřeně hovoří o prostředí, v němž vyrůstal – multireligiózním, multikulturním a multietnickém. Najdeme zde známé i méně známé příběhy o jeho univerzitních studiích, prvních láskách, rozhodnutí stát se knězem i vstupu k jezuitům.
František svou životní cestu líčí chronologicky, přesto s určitými odbočkami a návraty. Popisuje své působení v jezuitském řádu, osobní i kněžské krize a situace, které se mu podařily či nepodařily zvládnout. Stejně jako ve svých dřívějších biografiích se vyhýbá legendám a oslavným tónům. Civilně a bez příkras se vyjadřuje o svých předchůdcích i o církvi, která prošla od jeho mládí výraznou proměnou.
Paměti vznikaly šest let a byly dokončeny v prosinci minulého roku. Původně měl papež v plánu vydat je až po své smrti, ale vzhledem k aktuálnímu světovému dění a právě zahájenému Jubilejnímu roku naděje se rozhodl pro dřívější vydání. Doufá, že kniha osloví čtenáře po celém světě a zanechá odkaz naděje pro budoucí generace.
Hlavním protagonistou Františkových pamětí však není on sám, ale milosrdný Bůh. V církevním prostředí je neobvyklé, aby oficiální životopis obsahoval humor, nadsázku nebo odvahu říkat nepopulární pravdy. František však všechny tyto prvky zapojil. Jeho úvahy se soustředí na tři klíčová témata: sociální otázky, ekologii a mír. Ostře kritizuje zastaralé společenské stereotypy, apeluje na péči o stvoření a naléhavě volá po ukončení válek, které vnímá jako útoky proti samotnému Bohu.
Františkovo smýšlení ovlivnily i hodnoty, které převzal od svého dědečka Giovanniho, původem z Piemontu. Dědeček s nadšením slavil v roce 1946 italské referendum, v němž občané rozhodli o přechodu od monarchie k republice. Právě jeho přesvědčení, že si všichni lidé zaslouží rovné zacházení bez ohledu na společenské postavení, hluboce ovlivnilo Františkův přístup. Díky tomu si dokáže s přirozeností a bez zábran povídat s dětmi, hlavami států i kardinály, což občas ztěžuje práci protokolářům.
„Kdo je stále zasmušilý a přísný, je zablokovaný,“ říká papež. Humor vnímá jako způsob, jak měnit svět: „Jestliže se dokážete nějaké věci zasmát, můžete ji také změnit. Proto jsou děti a svatí velkými revolucionáři – a Pán je největším revolucionářem ze všech.“
František ve svých pamětech dosvědčuje, že se cele svěřil do Božích rukou, přesto však nikdy nezahálel. Přijal i role, které ho nelákaly – od generálního představeného argentinských jezuitů až po papežský úřad. Domníval se, že jeho pontifikát potrvá pouhé tři nebo čtyři roky, ale zde se mýlil. Bůh měl jiné plány. Jak sám říká: „Pravda je, že Bůh odměřuje čas života.“
Pro dnešní dobu jsou nejaktuálnější papežovy myšlenky o válce, především o konfliktu na Ukrajině. Od počátku byl k této válce přivoláván, mnozí ho chtěli vidět jako klíčovou politickou osobnost vyjednávání. František však trvá na tom, že chce hovořit jazykem Ježíšovým, nikoli politickým.