S kamarádkou jsme rozhodly udělat si menší odpočinkovou podzimní dovolenou v Itálii. Ubytování jsme si domluvily v klášteře bosých karmelitek v Janově, zarezervovala jsem auto k půjčení, na které jsem dostala dokonce slevu, a všechno se zdálo sluncem zalité. Tedy až na počasí.
Cesta byla až příliš hladká! zakřikly jsme to hned na začátku. Vydáváme se autobusem k půjčovně aut. Řidič se usmívá, kývá na kamarádku, ať jde, a ze samých sympatií mi naúčtuje jen jednu jízdenku. Což by bylo super, kdyby na konečné nečekali revizoři. Po jejich zmerčení se řidič okamžitě vypařil a nám nezbylo než zaplatit pokutu.
Natěšená na cestování autem předložím rezervaci, ale objevuje se další zádrhel. Půjčovna požaduje kreditní kartu. Předkládám svou kartu k běžnému účtu, ale ejhle! Zdá, že to nestačí a je potřeba mít kartu s depozitem. Tu mi ale banka i po dvou telefonátech odmítá vydat, protože jsem krátce na volné noze, a nemůže tak ověřit moje příjmy za minulý rok. Všechny ostatní půjčovny mají plno. Už jsme unavené a dávno jsme prošvihly čas nahlášeného příjezdu do kláštera. Cesta autobusem by trvala přes dvě hodiny. Snažíme se chytit taxíka, ale na letišti žádné neparkují. Volám na příslušné číslo, hlásím, kolik nás je a kam chceme, ale operátorka mi v půlce hovoru položí telefon. Dvakrát. Ze zoufalství běžím k taxíku, který právě přijel, ačkoli není pro nás.
Jelikož se skutečný objednavatel nejspíš někde zdržel, řidič nás vezme. Hlásí ale, že nahoře nebude mít internet a že ho pak budeme muset navést na místo. Dávám do navigace karmelitánský klášter v příslušné ulici, ale telefon se mi samozřejmě cestou vybije. Kamarádka podává svůj a konečně dorazíme na místo. Klášter stojí v nejvyšším místě kopce a vede k němu dlouhé schodiště. Vláčíme za sebou kufry a jsme zničené.
Vítá nás sestra Manuella Benedetta, ale nerozumím jí ani slovo a trochu mi trvá, než pochopím, že se snaží mluvit anglicky. Uklidňuji ji, že může mluvit italsky, ale POMALU. Celá nadšená začne chrlit neskutečnou rychlostí, že je tu stovka schodů a dalších sto v klášteře. To už mám pocit, že mě rovnou odvezou, ale naštěstí je tu výtah. Vyprávím o neúspěchu s autem. „Jakože TADY jste si chtěly půjčit auto?“ diví se karmelitka. Zavrtí nechápavě hlavou, ale pokračuje s instrukcemi k bydlení.
Uklidňuji se tím, že v klášteře nás bude čekat sestra Ludmila, která je Češka, a všechno, co jsem nestihla pochytit, nám určitě vysvětlí znovu. Jaké je mé překvapení, když si v hovorně, kde sestra Ludmila čeká za mříží, uvědomím, že je ve skutečnosti v klauzuře. Nevychází tak do společných prostor a schůzku s ní je potřeba si domluvit, na běžné záležitosti je tu externí sestra Manuella, která sice celý večer ležela v anglickém slovníku, ale spíš střílí od boku italská slovíčka s anglickým přízvukem.
Ludmila je postarší paní s moravský přízvukem a je naprosto nadšená tím, že si může popovídat v češtině. Nejprve to připisuji radosti, s postupem času mi ale dochází, že je přirozeně roztěkaná a chaotická, možná s příměsí trochy hyperaktivity. Skáče z tématu na téma, u toho hledá breviář, mešní řád a do toho vypráví. Ztrácí nit a nachází ji jinde, srší u toho ale humorem a optimismem. „Já jsem tu přes chaos, víte? Mně se Pán Bůh uklidil, abych mu nepřekážela,“ směje se. Zjevně v řádu tak úplně řád nenašla, a naopak vnáší trochu nahodilosti do dní ostatních sester. Vyprávím jí neúspěch s autem. „Auto? Jakože jste tu chtěly řídit?“ diví se, „No, za chvíli zjistíte, že tady všechno funguje jinak, než byste čekaly,“ směje se.
Do noci hledám další auta k půjčení a po několika hodinách nacházím aplikaci, přes niž půjčují Janované svá auta. Píšu čtyřem z nich noční zprávu a nechám Boha zapůsobit přes noc. Po ranní mši zjišťuji, že se chytla má jmenovkyně Martina, která mě odkazuje na svého manžela, který mi auto předá. Ještě máme před předáním čas, tak vyrážíme na nákup, ale cestou zpět se trochu zamotáme a ztratíme. Zjišťuji, že mám v navigaci celou dobu špatnou adresu – bosé karmelitány místo bosých karmelitek. Ještě, že se ten telefon včera vybil, co? Mrkám nahoru a děkuju.
Na druhém konci města na mě čeká Martinin manžel Enrico, což mě pobaví, protože i můj manžel se jmenuje Jindřich. S hrůzou zjišťuji, že auto je s automatickou převodovkou, což jsem řídila naposledy před deseti lety. Všechno si pro jistotu nechám vysvětlit, otáčím klíčkem – a nic se neděje. Chvilku bezradně koukám a osmělím se zeptat, jak se to startuje. „Haha, to už je nastartované, je to hybrid!“ hlásí Enrico. Šmarja, ještě tohle. S tím už jsem tuplem nikdy nejela, ani nepoznám, jestli to auto běží. Soudím, že dle mých vyjížděcích manévrů Enrico musel zcela jistě konstatovat, že svoje auto už nikdy neuvidí celé, a v duchu se s ním rozloučit.
Cestou do kláštera začínám chápat všeobecné zděšení nad tím, že tu plánuji řídit. V podstatě celé město je rozložené na kopci, silnice jsou úzké a lidé neparkují zrovna ukázkově, mnohde se vedle sebe dvě auta na silnici ani nevejdou a je nutné, aby jeden vycouval, nebo se vyhýbáme s přesností na centimetry. Ještě, že nám to první auto nepůjčili! Upřímně řečeno, s manuálem bych se v těch kopcích zbláznila. Zvykám si na auto a začínám mít jeho pohodlí ráda – hlavně potom, co jsem si vzpomněla na to, že u automatu se nepoužívá levá noha, takže už ani nebrzdím jako šílenec.
Vyzvedávám kamarádku a chceme se vydat na pláž. Mezitím ovšem vypnu motor a nedaří se mi ani nastartovat ani vyndat klíček. Hodinu se mi to nedaří. Sluníčko pomalu mizí a já už se děsím, že jsem něco rozbila. Pak zjišťuji, že musím mít řadicí páku v poloze na parkování. No, kdo by to byl tušil, deset let už je doba.
Když si večer chci uvařit kávu, hledám návod, jak se to v moka konvičce dělá. Musím si postěžovat, že nikdo už tam nenapsal upozornění, že konvička je celá kovová a když je káva horká, nemám ji pokládat na stůl. Mohla bych taky propálit sestrám díru v ubrusu, že jo. No, stalo se.
Druhý den šíleně prší, ale protože je kamarádka nadšená z moře, jdeme se koupat i tak. „Já mám to počasí objednané, modlila jsem se za to ke svaté Terezce!“ hlásí. Není úplně teplo, ale uklidňuji ji tím, že při dešti bývá teplá voda, což opravdu je. Jak vlezeme do moře, přestává pršet a koupání je vlastně moc příjemné a bavíme se tím, že se na nábřeží zastavují lidi a ukazují si na nás, nebo italsky volají, jestli je voda teplá. Po třičtvrtě hodině lezeme ven a znovu se spustí déšť, který trvá celý zbytek dne. Terezko, všechna čest!
Ale aby toho štěstí nebylo zas moc, vybíráme další den otevřenější pláž bez vlnolamů, což se ukáže jako osudová chyba. Vlny jsou možná až moc velké, a voda je navíc ledová. No a pak se to stalo – kamarádku smete vlna a ona s hrůzou zjišťuje, že nemá brýle. Ajajaj, to se mi mnohokrát stalo se slunečními. Jenže ty její jsou dioptrické. Přechází mě smích ve chvíli, kdy mi říká, že má deset dioptrií a nevidí nic než fleky. Moje italština se zlepšila za tři dny takřka z nuly na sto a jdu se domluvit s místními rybáři, aby mi dali vědět, kdyby náhodou vyplavaly. Postarší Ital okamžitě organizuje další tři kamarády na prohledávací výpravu, ale nic nenacházíme, přesto si odhodlaně bere moje číslo, že se mi když tak ozve.
Provádíme nájezd na místní optiky, ale žádná by brýle nestihla vyrobit tak, aby kamarádka z pobytu ještě něco měla. Moje slovní zásoba se rozšiřuje o vyprávění celého příběhu, a navíc popis kladných a záporných dioptrií.
Další den se přidává ještě auto-terminologie, dozvídám se z návodu, že kontrolka, která mi začala svítit, monitoruje chladicí kapalinu, takže jedu na benzinku, kde vysvětluji, že vůbec netuším, kam se to leje. Chlapík z obchodu se okamžitě uvoluje, že mi pomůže, ale po otevření motoru vypadá zmateně. Někam to nalije, ale kontrolka stále svítí. Zkouším nastartovat. Svítí pořád. „Tak to nastartujte!“ radí mi. Vysvětluju mu, že motor dávno běží, ale přesto mu několikrát děkuji a radši odjíždím s přesvědčením, že to určitě nalil někam jinam.
Mezitím podnikneme pár výletů, o angličtinu už se ani nesnažím a všude si povídám s místními, abych se ujistila, že zvládnu vyřešit případné další komplikace. Navigace mě každou chvíli vede do jednosměrky, občas zjišťuji, že to jednosměrka ani není, ale protijedoucí řidič řve z okýnka prostě jen proto, že se tam nevejdeme. Rozšiřuji si slovní zásobu o spoustu nadávek.
Sestra Ludmila se poslední den při našem vyprávění tak směje, až ji bolí panty. „Já su tak ráda…“ povídá, „že se to neděje jenom mě! Říkala jsem vám, že tady nic nefunguje,“ odchází se záchvatem smíchu na kompletář. Zjevně se tu řád a klid najít nedá.
Celý příběh vrcholí tím, že v den odjezdu vysadím kamarádku u nádraží, jedu odevzdat auto, ale po návratu nemůžu místo, kde jsem ji nechala, vůbec najít. Čas ubíhá, kamarádka bez brýlí nic nevidí, a já půl hodiny pobíhám po nádraží a vláčím za sebou kufr. Málem nestihneme vlak ani letadlo, ale naštěstí má obojí zpoždění. Jsme zničené, zpocené a unavené.
Řeknu vám, to byla teda dovolená, řád ani klid jsem na ní určitě nenašla, ačkoliv jsem bydlela týden v klášteře a chodila denně na mše. Jen díky tomu jsem to nejspíš přežila. Zase ale teď umím konečně výborně italsky, mám výbornou historku pro přátele a přiznám se, že už pokukuji po novém autě.
