Se sociální antropoložkou Danou Moree o inkluzi, českém vzdělávacím systému a o tom, jak bořit skleněné stropy, na které v Česku narážejí příslušníci menšin. Jakým způsobem propojuje práci antropoložky s divadlem utlačovaných?
Jakým způsobem vzdělávat děti a dospívající z jiných kultur společně s českými dětmi?
Když mluvíme o kulturní rozdílnosti, musíme si nejdřív vyjasnit, o jakém typu zkušenosti vlastně hovoříme. Když se například podívám na skupiny, v nichž se vyskytuji aktuálně, jsou tam velké rozdíly právě v této oblasti. Například teď pracuji s mladými dámami, které zažily příchod z Ukrajiny či z Ruska do České republiky už v dospělém věku, potom s klukem, který je z vietnamské rodiny, narodil se tady, jeho rodiče patří do druhé generace. Přestože všichni zažívají nějaký typ rozdílů, jsou jejich zkušenosti radikálně odlišné. A ještě jiné je to ve skupinách, kde se setkávám s učiteli a bavím se s nimi o interkulturních rozdílech. Někteří z nich mají velmi hluboké osobní zkušenosti a pro jiné je to jen obtížně představitelné.
Myslím si tedy, že je potřeba nejdříve zjistit, kde kulturní odlišnosti příslušný člověk zažívá. Někdo se narodil v Česku, je ovšem vizuálně odlišný a lidé na něj reagují kvůli tomu. V odlišných situacích se ocitá člověk, který se vizuálně neliší, ale má odlišný přízvuk. Někdo žije v rodině, která má na evropské poměry zvláštní náboženské vyznání a nechce ve škole slavit Vánoce. Každá z těchto situací je odlišná a staví daného člověka před jiné prožitky. Když pracuji s učiteli, mluvíme hlavně o tom, že je třeba detekovat, kde se daný kulturní rozdíl stává reálným v rámci interakce s ostatními lidmi. Učitelé, kteří pracují s dětmi a mladistvými z kulturně odlišného prostředí, potom řeší velkou řadu otázek, které majorita neřeší. Mám svého žáka podporovat, aby se učil i vietnamsky, když má vietnamské rodiče? Učitelé řeší velmi často praktickou stránku věci; řeší jazyk, případně urážky mezi studenty kvůli vizuální odlišnosti. V interkulturních diskusích se často zapomíná na to, že prvním krokem je zjistit konkrétní situace, které dotyční zažívají a které jsou pro ně představitelné.
Co radíte učitelům, kteří mají třídu, kde je velké množství žáků s kulturní odlišností?
Existují teoretické balíčky, které nám mohou pomoci v jednotlivých situacích. Například radím učitelům, aby dvojjazyčné děti podporovali v jejich dvojjazyčnosti, protože to budou potřebovat pro komunikaci ve vlastní rodině. V divadle utlačovaných jsme měli opakovanou zkušenost s dětmi z vietnamských rodin, které se tady narodily, neučily se vietnamsky a potom v patnácti, šestnácti začaly ztrácet kontakt s rodiči, kteří se česky nikdy nenaučili dostatečně. Pozice takového mladého člověka a jeho stability ve světě je mnohem složitější než dítěte, které sice prošlo náročným procesem výuky dvou jazyků, ale je dobře zabydlené v obou jazykových skupinách a umí volně přepínat. Stejné je to s romskými dětmi. Mám spoustu přátel z romské komunity, kteří neumějí romsky, a mrzí je to. Myslím, že lidé mají právo na své sebeurčení a měli by být podpořeni vzdělávacím systémem, aby byli dobře zabydlení v kontextech, ve kterých se vyskytují. To je první pravidlo, neredukujme identitu, ale umožněme lidem být tím, kým být chtějí.
Co považujete za největší přínos inkluzivního vzdělávání, které se v Česku postupně zavádí?
Myslím si, že na něm je prima to, že podpora jde za konkrétním dítětem. To například znamená, že když nějaké dítě potřebuje pomůcku navíc, tak mu ji může škola koupit. To, že ji potřebuje, není automaticky důvod chodit do jiné školy; totéž platí ohledně možnosti mít asistenta. Můžeme lépe pracovat s podporou dítěte. V letech 2017 a 2018 jsem dělala výzkum, jak se učitelům daří v oblasti inkluze a oni to kvitovali s povděkem. Mají větší možnost individualizovaných podpor. Na druhou stranu si stěžovali na zvýšené množství administrativy.
Pro jistou část českého společenského spektra je inkluze trnem v oku, proč myslíte, že tomu tak je?
Z těch situací, co já znám, tak učitelé, kteří mají hluboké předsudky, mají také často málo osobních zážitků rovnocenných vztahů s lidmi, kteří jsou kulturně odlišní. Myslím ale, že to platí pro všechny lidi, kteří pracují v typu institucí majoritní povahy. Lidé, kteří mají předsudky, zpravidla buďto nezažili žádný rovnocenný osobní kontakt, například s romskou rodinou, nebo ho zažili jenom v kontextu školy, kde jsou jasně dané role a nejedná se o rovnocenný vztah. V momentě, kdy se nacházíme v mocensky nadřazené pozici, kdy například Rom přijde na úřad jakožto žadatel o dávky sociální podpory, je to úplně jiné, než kdybychom byli oba na stejné úrovni.
Lidé, kteří tuhle možnost měli, předsudky většinou nemají. Takže si myslím, že odpovědí na vaši otázku je nedostatek autentického kontaktu. V divadle utlačovaných tyto lidi, kteří by se normálně nepotkali, přivedeme dohromady do prostředí, kde se stanou rovnocennými. Tam pak může dojít k opravdové výměně, dotkneme se kulturních rozdílů a ztrácíme předsudky.
Co je divadlo utlačovaných?
Je to forma dialogu ve společnosti, ve které někteří lidé nejsou slyšet. V divadle utlačovaných mají možnost své problémy předložit k veřejné diskusi. Většinou to funguje tak, že skupina neherců svoji zkušenost s různými typy nespravedlností „přeloží“ do krátkého divadelního představení, které se posléze hraje před publikem. Cíl není jen ukázat, jak ta situace funguje, ale otevřít formu dialogu. Po představení diváci zkoušejí vstupovat do situací, které neherci zprostředkovávají, a zkoušejí je společně řešit. Cílem je právě ten formát následného rozhovoru o tom, co nás ve společnosti trápí, co nefunguje, a hledání cest, aby to fungovalo lépe.
Tato metoda vznikla v sedmdesátých letech minulého století v Latinské Americe. Specifikem našeho přístupu je, že se do našich skupin snažíme pozvat lidi, kteří by se normálně nepotkali. Je to způsob, jak si povídat o těžkých věcech. Považuji ho za velmi hezký a účinný. Umožňuje dát hlas těm, kteří ho ve společnosti nemají. Někteří lidé si myslí, že něco nejde, a přitom jen narážejí na skleněný strop. Divadlo utlačovaných nedělá nic jiného, než ukazuje na tento skleněný strop v konkrétních situacích. To vytváří prostor pro zamyšlení, jak tyto skleněné stropy změnit.
Jakým způsobem pracovat s kulturními odlišnostmi v sekulárním státě, který je vystavěn na moderním principu občanství?
Způsobů je celá řada. Myslím, že s kulturními odlišnostmi je třeba pracovat na více úrovních. Potřebujeme úroveň popisnou, abychom věděli, jak vypadá vzdělávací systém například ve Vietnamu, a abychom věděli, co si Vietnamci u nás představí pod domácím úkolem nebo tělesnou výchovou. Ale tato popisná perspektiva nestačí, potřebujeme také určitou mikroperspektivu, která nás informuje o tom, jak se tyto typy zkušeností propisují do konkrétní interakce. Tam je často problém, proto je třeba pracovat jak s vlastním vnímáním a komunikací, tak s vnímáním a komunikací lidí okolo.
Nyní uvedu velmi extrémní případ. Byl jsem v uprchlických táborech v Řecku, kde jsem mluvil s jedním Syřanem, který je v současnosti legálně v Německu, a ten mi tvrdil, že co se děje v muslimských zemích homosexuálům, je v pořádku. Jak se s takovým přístupem dá pracovat?
To není jenom problém islámu. Mám tutéž zkušenost z různých komunit, včetně křesťanských, uvnitř všech náboženských systémů. Ve všech těchto systémech znám lidi, kteří mají dogmatický přístup k víře a každodennímu životu. Je to určitě kulturní rozdíl, ale není nutně vázán na zemi původu; existuje řada lidí, kteří se narodili v ČR a mají podobné názory. Řešením podle mě je snažit se najít společnou cestu. Například pro někoho, kdo si myslí, že homosexualita je špatně, to bude jiné téma, když jeho vlastní dítě v sedmnácti projde comingoutem. Znám lidi, kteří jsou potom velmi citliví, když se to týká osob v jejich blízkém okolí. Právě proto jsem velký zastánce minimalistické práce na úrovni konkrétních sociálních interakcí.
Jak dalece je podle Vás současný vzdělávací systém skutečně inkluzivní?
Nyní budu mluvit na základě výzkumných dat, která jsem zjišťovala v letech 2017–2018, právě po zavedení proinkluzivních opatření. Mám pocit, že v současnosti je systém nastaven relativně dobře v porovnání s tím, jak to bylo v minulosti. Tam, kde je ochota, tam často dochází k úspěšné inkluzi. To, na co lidé ale ještě stále permanentně narážejí, je jakýsi skleněný strop, to, že někde nejsou vítáni, protože už je uklízečka na chodbě identifikuje jako někoho, kdo v té škole nemá být. To se opět děje na úrovni konkrétních sociálních interakcí. Jiný příklad: jedna ředitelka v mateřské školce, která je velmi inkluzivní a citlivá, chtěla přijmout novou učitelku. Přihlásila se jí paní, která byla nejlepší, a proto byla pozvána na pohovor. Tam zjistila, že je Romka. I v té školce, která byla velmi inkluzivní, musela paní ředitelka dva měsíce pracovat na tom, aby mohla tuto paní vzít. Nakonec ji vzala a je tam velmi oblíbená. Myslím, že tento příklad velmi dobře ukazuje, jak to funguje: kdyby přišla učitelka z majority se stejným CV, tak ji normálně přijmou a vše je v pohodě.
Mgr. Dana Moree, Dr. (* 1974) - Vystudovala obor pastorační a sociální práce na ETF UK, následně obecnou antropologii na FHS UK, v roce 2008 obhájila doktorský pro- jekt na Univerzitě v Utrechtu. V současné době přednáší na Fakultě humanitních studií UK, věnuje se interkulturní a sociální pedagogice a také tzv. divadlu utlačovaných. V posledních deseti letech stála u zrodu více než dvaceti divadelních her (více informací lze nalézt na www.dvenatreti.cz). Svými výzkumnými aktivitami se zaměřuje na oblast propojení společenských změn a školského systému.
Ptal se: Jan Haken
Zdroj: Revue Universum
