Jako křesťanka, která vyrostla v křesťanské rodině a v církvi si uvědomuju, že mám kolem sebe vytvořenou určitou bublinu a nasazené určité brýle, jimiž vnímám sebe i vše kolem. A přicházím na to, že ty brýle jsou někdy celkem slabé a že když je odložím, zjišťuju, že svět vůbec není tak černobílý a že mé vnímání je i “díky” těmto brýlím poněkud omezené.
Prosím, nechápejte těmi brýlemi církev či křesťanskou víru, ale spíš mé zažité a naučené vnímání těchto skutečností a světa kolem. Myslím, že v tom zdaleka nejsem sama. Zkrátka vnímám, že jsou tu určitá tabu a spousta nepochopení, které bych chtěla i prostřednictvím psaní aspoň trochu odbourávat.
Již jsem na svém blogu psala právě o důležitosti pochopení a otevřenosti vůči druhým a co nám v tom často brání, a dnes bych se chtěla zaměřit na další téma, které s tím souvisí a může nám ve výše zmíněných “problémech” dost pomoct, a narážky na něj (či spíš na její nedostatek) se objevovaly hojně i v dotazníku.
Tím tématem je POKORA.
Nevím jak vy, ale já se už v minulosti setkala s tvrzením, že v dnešní době už “lidi neví, co je to pokora”. Ano, samotný termín zní možná trochu zastarale či archaicky, ale dovolila bych si s tím tvrzením nesouhlasit. Mě osobně přijde, že poměrně často v okolí či v médiích zaslechnu, že někomu pokora chybí .
Ano, většinou je to v tom negativním smyslu. Moc často, nebo spíš skoro vůbec neslyším chválu na to, že někdo teda pokorný je.
Asi se to očekává jako samozřejmost, nebo spíš (alespoň v církevních kruzích) je tu to nepsané pravidlo, že když už někomu řekneme, že je pokorný, tak tomu člověku ten kompliment natolik stoupne do hlavy, že tu pokoru rázem vykopne pýcha. A s náfukou se nikdo bavit nechce, že? Dávejme si tedy pozor na povzbuzování a komplimenty! (To je samozřejmě nadsázka)
Myslím si, že pokora je nesmírně cenná vlastnost, která je ale k naší smůle tak cenná, že ji často zaměňujeme za něco úplně jiného a mnohdy ani nevíme, co vůbec znamená. Schválně, co vás napadne jako první, když se řekne pokora?
Myslím, že u mnohých je to ta podvědomá představa člověka ustrašeného, sedícího někde v koutě, který je zticha a snaží se ničím nevyčnívat. V čem je tohle jako pozitivní? Řekla jsem si, že by nám (a hlavně mě, která v tom má taky někdy pěkný zmatek) mohlo pomoct, když bychom si zkusili definovat, co ta pokora teda NENÍ a co naopak JE.
Co není pokora? Pokora NEznamená…
- Litovat se
- Mít neustálý pocit viny
- Ignorovat vlastní potřeby
- Nevyužívat svůj potenciál
- Strach říct svůj názor
- Strach se bránit, když se mnou někdo jedná nefér
- Myslet si, že jsem horší než ostatní
- Snaha ničím nevyčnívat a neodlišovat se
- Odmítat přijmout kompliment
- Odmítat něčí pomoc s tím, že to přece musím zvládnout sám
Co pokora teda je? Nebo jak ji alespoň chápu já… Pokora JE…
- Vědomí vlastní nedokonalosti, ale také vlastního potenciálu
- Ochota k tomu přehodnotit svůj názor a být otevřený názorům ostatních
- Ochota přiznat svou chybu / omezenost / nevědoucnost, omluvit se a poučit se z toho
- Ochota druhého si vyslechnout a snažit se ho pochopit na místo rychlého odsuzování či dávání nevyžádaných rad
- Ochota pomoct bližnímu i když mě to bude něco stát
- Ochota nechat si pomoct/poradit a přiznat si, že pomoc/radu potřebuju
- Ochota odpouštět
- Ochota být před druhými otevřený a zranitelný
- Vidět ostatní jako sobě rovné
- Ochota říct pravdu a jednat čestně, i když se to třeba setká s nepřijetím
Doufám, že jste se ve výše zmíněných bodech našli a že taky vnímáte, že budovat tuto vlastnost je velice důležité pro nás samotné i pro naše vztahy. Je mi jasné, že by ty seznamy mohly být mnohem delší, ale desítka je přece jen takové krásně zaokrouhlené číslo a udělali byste mi velkou radost, kdybyste ten omezený seznam třeba rozšířili v komentářích o vlastní pohled, co vy si myslíte, že pokora je či není a chybí to tady.
Na závěr bych chtěla uvést citát někoho, kdo je podle mě absolutním vzorem v pokoře a to je sám Boží syn – Ježíš Kristus, který nám řekl:
Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem mírný a pokorný v srdci, a vaše duše najdou odpočinutí.
Matouš 11:29
Myslím si, že právě v tomto zvláštním a poněkud šíleném období koronakrize naše duše touží po odpočinutí víc než kdy jindy; a mým velkým přáním pro Vás je, abyste to skutečné odpočinutí, které vám už nikdo a nic nevezme, opravdu pokorně hledali a našli ho tam, kde skutečně je.
Redakčně upraveno
Autor: Basia Rzymanová
Zdroj: Jak to teda je?