U dveří, kterými vychází odsouzenci ze sklepení na malý plácek ze tří stran ohraničený budovou vězení pankrácké věznice, je zvonek. Každé zazvonění znamená jednu smrt. Ve jménu republiky oběšeni na prkně. Při čtvrtém zazvonění prochází dveřmi Milada Horáková… PhDr. Aleš Kýr vypráví o posledních minutách křesťanky, kterou nezlomili nacisté ani smrt z rukou komunistů. A nejen o tom.
Jste historikem vězeňské služby – co je hlavní náplní Vaší práce?
Práci Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby, který řídím, upravují dvě normy generálního ředitele a podle těchto nařízení se zabýváme činností badatelskou – historicko-dokumentační; informační – co zjistíme, publikujeme, poskytujeme konzultace; a pedagogickou – vyučujeme to. Památník Pankrác je naše názorná učební pomůcka, máme tam informace v textech, fotografiích i předmětech. Už Komenský naváděl k tomu, že názorná výuka má na žáka větší účinek na žáka než poslech. V publikační činnosti vydáváme odborný časopis Historická penologie – pohled na vězeňství do minulosti z hlediska zacházení s vězni. To je to, co nás zajímá.
Historie vězeňství se píše od Habsburské monarchie. Ve které době se s vězni na našem území zacházelo nejhůře, a kdy nejlépe?
Vězeňství sledujeme už od svatého Václava – z hlediska křesťanského přístupu Václav neměl rád popravy, soudy svěřoval zástupcům, vykupoval z otroctví, neměl rád násilí. Následoval příklad lidskosti z Itálie v 6. století, když kněží začali navštěvovat vězně. U nás už v 11. století kněží nejenže poskytovali duchovní útěchu, ale vězni si mohli i postěžovat, když s nimi bylo špatně zacházeno. V 16. století, kdy byla vydána Městská práva Království českého, došlo k ujednocení trestního práva a objevilo se tam ustanovení, že před popravou měl být odsouzený upozorněn, aby upravil svůj vztah k Bohu a k lidem – aby projevil lítost, požádal o odpuštění, vyzpovídal se, neodcházel nesmířen. To bylo na tu dobu velmi pokrokové. Zůstalo to tam celá staletí, situace se velmi změnila až v roce 1948. Do roku 1950 ještě do vězení chodili kněží a existovaly vězeňské kaple, ale postupně byly zavírány. A poslední vězeňská kaple – na Mírově – se dostala do hlášení a Mírov byl za otálení zrušení kaple a křížů velmi kritizován.
Co se stalo s kaplí na Pankráci?
Interiér zničili a zřídili tam kino, kde se pro dobré pracovníky z řad vězňů promítaly válečné a budovatelské sovětské filmy. To se dělo zpravidla ve všech krajských věznicích, ve kterých byly kaple. Až v devadesátých letech minulého století se začaly postupně zřizovat místnosti, které sloužily a postupně byly i vybavovány jako kaple. Byla to velmi dlouhá cesta.
Mluvil jste o lidskosti a popisujete i nelidskou dobu nedávno minulou. Co o lidskosti vypovídají archivní spisy?
Zacházení s vězni bylo dlouhou dobu velmi kruté. Ve středověku to byl systém hromadného uzavření mužů, žen i dětí ve sklepních nebo pevnostních prostorách – byly to čekárny na trest smrti. Lepší podmínky mělo vězení pro dlužníky i zadní vězení pro pachatele drobné kriminality. Celá staletí se na tom moc nezměnilo. Teprve Marie Terezie ruší mučení jako legální součást vyšetřování, trest začal zohledňovat, že i vězeň je člověk. Její syn Josef II. Pak zrušil trest smrti. Později byl obnoven, ale už ne v té středověké podobě. Po velké soudní reformě v roce 1850 vznikl v roce 1852 Zákon o zločinech, přečinech a přestupcích, který vydržel až do roku 1950 (kdy byl nahrazen Trestním zákonem, vězeňské předpisy byly „opsány“ od Sovětů).
Oproti dnešním byl zákon z roku 1852 srozumitelný i laikům a nenechával nikoho na pochybách. Zavádí čtyři stupně – vězení, tuhé vězení, žalář a těžký žalář – to je vlastně moderní stupňování odnětí svobody. Za první republiky to vypadalo, že se ve způsobu zacházení s vězni sjednotí celá Evropa, ale přišla druhá světová válka a po ní další diktatura. V tom je historie poučná – to, co se děje v přítomnosti a proniká do budoucnosti, začínalo někde v minulosti. Sociální procesy působí na přítomnost, aniž si to uvědomujeme. I zlo války.
Političtí vězni byli za totality řazeni do nejtěžšího stupně výkonu trestu. Z čeho měli mocní režimu takový strach?
Že tito lidé budou ovlivňovat ostatní vězně a že jim uvěří. Každá propaganda se časem stane průhledná. Nejvyšší tresty sloužily k tomu, aby se neprojevila pravda. Když se nějaký kněz snažil poukázat na nepravost v kázání, byl potrestán podle § 123 Zneužití náboženské funkce. Za sebemenší kritiku šli do vězení. Znám kapucína, který jednou před Vánoci řekl, že „přijde ta hvězda, ale ne ta rudá, ale betlémská“, a šel sedět. V roce 1950 došlo k perzekuci řeholních řádů, byly rušeny kláštery, řeholníci byli zavíráni do internačních klášterů, kde byli drženi čtyři roky.
Když jste ponořen do archivů a vidíte, že tohle dělali Češi Čechům, co to s Vámi dělá?
Nacionalita nehraje roli, tady je to o morálce na úrovni člověk – člověku. Když se za nacistů na Pankráci popravovalo za protinacistickou činnost, tak se k tomu propůjčili tři Češi a dva Němci. A dvanáct Rakušanů a pět Němců bylo i mezi popravenými. Motivace k přehlušení morálky v člověku může být různá – fanatismus, kariérismus, sadismus. Patologické jedince využívá každá totalita. To jsou lidé na špinavou práci.
Za komunismu nebyla těla popravených politických vězňů vydávána rodinám. Kde jsou jejich ostatky?
To se snažíme vypátrat – nejde jen o popravené odpůrce režimu, ale i o ty, kteří zemřeli ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Posledním odpůrcem komunismu popraveným v suterénu pankrácké věznice byl Vladimír Tomek a po roce 1960 už tam byli popravováni jen kriminální pachatelé. V roce 1965 byl vydán Zákon č. 59 o výkonu trestu odnětí svobody, podle kterého už měli příbuzní právo na zemřelého odsouzeného. Do té doby o tom rozhodoval vždycky nějaký funkcionář vězeňství. Hovoříme tedy o období 1948–1965. Popravení byli pohřbeni ve společném hrobě v Ďáblicích nebo byli zpopelněni. Ve výjimečných případech byla urna vydána, v ostatních po zpopelnění byla deponována na Pankráci a po pěti letech – později po roce – se mohla zničit.
Kolik jich je?
V roce 1968 nechala federální vláda udělat seznamy zemřelých vězňů. Podle dobové statistiky bylo v letech 1948-68 zemřelo ve výkonu trestu mimo popravy 2 127 vězňů, z toho 528 za protistátní činnost. Nemoc, pracovní úraz – většinou v jáchymovském dole, hodně sebevražd, několik zastřelení na útěku. Všechno v důsledku nastaveného systému zacházení. Ve vězeňství se totalita projevovala ve své nejkoncentrovanější podobě. V padesátých a šedesátých letech průměrně ročně zemřelo 115 vězňů, v sedmdesátých a osmdesátých průměrně 60 a v devadesátých průměrně 30, což je jeden vězeň na věznici ročně – tohle číslo je vzhledem k různému věku vězňů normální.
Udávaly se skutečné příčiny úmrtí?
U mladších ročníků byla podezřele často diagnóza srdeční selhání – ale dnes už neprokážu, že to bylo jinak. Nemám přístup ani ke zdravotnickým záznamům odsouzených – a v zápise by tehdy stejně lékař nešel proti vedení věznice. Stávalo se, že člověk nevydržel tělesné tresty, které byly při vyšetřování běžné, ale používaly se i při výkonu trestu. O tom, jestli vězeň dostane lékařskou péči, když ji potřebuje, rozhodoval vedoucí vyšetřování. K soudu se za to nikdo z viníků dnes už rozhodně nedostane.
I komunisty vězněný pilot RAF Josef Bryks měl ve spisu zapsán jako důvod smrti ve svých 41 letech infarkt…
Major Bryks byl za války sestřelen, zatčen gestapem, byl zraněn v zajateckém táboře – a těžko říct, jak na tom zdravotně byl, než se dostal do rukou nacistů. On opravdu zemřel na infarkt. Otázkou je, nakolik se komunisté snažili poskytnout lékařskou pomoc politickým vězňům. To se nedozvíme.
Byl jedním z těch, u kterých se vám podařilo k urně s popelem v hromadném hrobě přiřadit jméno. Dalo to hodně práce?
Byla to badatelsko-detektivní činnost. Nedá se říct, že by mě to bavilo – když se člověk seznámí s těmi strašnými osudy, na tom ho nemůže nic bavit. Najednou žije v minulosti. I ve snech. A já hodně žiju v minulosti i přes den – to, v čem jsem byl celý den, ve mně žije svým životem, často nevnímám, co se děje kolem. Člověka to do toho zmizelého světa prostě vtáhne. A mě ten svět láká. Proto dodnes mluvím s pamětníky, s bývalými politickými vězni, porovnávám jejich zkušenosti s archivními materiály.
Ani popel Milady Horákové nebyl nalezen. Byl rozdíl v tom, jak se zacházelo s ní, a jak s ostatními vězni, ve snaze získat doznání?
Václav Pešek, který byl vyšetřovatelem Horákové, tvrdil, že nemusel používat žádné fyzické násilí. To tvrdil on. Horáková měla na zápěstí ještě z dob věznění gestapem viditelné jizvy po zaříznutých poutech. Komunisté ji určitě poutali taky. Ale nejsou k dispozici informace, že by ji týrali, jako to dělali třeba v uherskohradišťské věznici, kde používali elektrický proud. Nějaké násilí tam asi bylo, ale určitě ne jako třeba proti plukovníku Lukasovi, kterého umlátili a pak tvrdili, že vyskočil z okna. Nebo proti doktoru Majrankovi z ministerstva spravedlnosti, kterého utloukli, protože odhalil, že do krabičky od doutníků ten „pekelný stroj“ připravil nějaký komunistický agent. Takhle s Miladou Horákovou nezacházeli.
Bylo Miladě Horákové splněno poslední přání – že chce evangelického kněze?
Kněz u ní byl – Jiří Vojtěchovský. Ale ona chtěla Jan Kučeru ze smíchovské farnosti, ale toho k ní nepustili. Vstup býval umožněn jen nuselským farářům. Po roce 1948 už to bylo plnění posledních přání odsouzených výjimečné. Horáková byla popravena v roce 1950, kdy už z věznic mizely kaple, ale k ní kněze ještě pustili. Ale její poslední dopis dostala její dcera Jana až v devadesátých letech z Národního archivu. Do té doby byl jako nepovolený dopis v příloze jejího spisu.
Je něco, čeho si Vy osobně ceníte u Milady Horákové?
Ohromně na ní oceňuji to sociální cítění. A tu prostou, neokázalou statečnost. Dokázala čelit tomu tlaku za situací, kdy muži selhávali.
Je ve spisech politických vězňů z doby totality ještě něco, co se před veřejností tají?
Ne, iniciativou Národního archivu byly tyto poslední dopisy už v devadesátých letech předávány rodinám.
Lze porovnat dnešní vězeňství s tím totalitním? V čem je radikálně jiné?
Radikálně jiné je zacházení s vězni – byly odstraněny militantní prvky. Dříve se vězeň už od začátku vazby musel hlásit vojenským způsobem, přemísťování vězňů bylo jako na vojně v útvarech … bylo to zbytečné. A vězeňští pracovníci se oprostili od agenturní služby, což byla estébácká záležitost. Existoval útvar vnitřní ochrany, která verbovala vězně jako svoje agenty. To jsou policejní prostředky.
Existovali vězni, jejichž zločinem byla víra?
Za víru samotnou tenkrát člověk nemohl být uvězněn, protože svoboda víry byla zakotvena v Trestním zákoníku v § 116 – proti tomu, kdo užije násilí proti skupině obyvatel pro jejich náboženství. Jenže to by museli pozavírat všechny estébáky. Naopak se hojně využíval paragraf o zneužití duchovenské činnosti – na jeho základě zavírali kněze za velezradu, pobuřování. Když lidé utíkali na západ, tak podle instrukce státního prokurátora paragraf pro chyceného nebyl jen opuštění republiky, ale i vyzvědačství, protože pro útěk přece musel mít důvod vyzradit nějaké státní tajemství. Byla tam vyšší sazba. Po zrušení klášterů a tažení hlavně proti katolické církvi byly stíhány i občanské aktivity jako podpora ke zneužívání náboženské funkce.
Znáte něco z toho ne jako historik, ale jako svědek?
Jako kluk jsem ministroval a s páterem salesiánem, který pracoval s mládeží, jsme v neděli občas šli na nějaký hrad. Vzal s sebou jídlo, pití a balón a šli jsme na výlet. A za to ho zavřeli. Kdo chtěl ve skautských aktivitách pokračovat a nechránil se hlavičkou pionýrské organizace, tak šel do vězení. Z lidí na přednáškách po mších udělali protistátní skupinu a trest byl ještě tvrdší. Protože se vždycky našel někdo, kdo to udal. Takže člověk si mohl sám věřit v Boha a sám si zajít do kostela, ale s někým se scházet už bylo podezřelé. Dnes jsou farní komunity běžné. Potírání víry ale komunistům nebránilo v tom, aby žádali faráře o verbování lidí na sklizeň, protože je to Boží dar. Církev svoji autoritu neztratila. Ale pokud chtěla žít vlastním životem, tak to bylo tvrdě stíhané.
Jakou hodnotou je víra pro Vás?
Řekl bych, že zásadní. Měla, má a bude mít hodnotu zásadní. Protože se člověk mnohem snadněji vyrovnává s různým neštěstím a nebezpečím, a pokud by tu víru neměl, tak se chová jako zoufalec.
Musíte se vyrovnávat se zlem, se kterým se v archivech setkáváte. Jak Vám v tom pomáhá víra v Krista?
I Kristus byl své poslední dny obklopen násilím. Uvědomoval si to, když se v něm objevil ten lidský strach – je-li možné vzít ode mne ten kalich, ale ne podle mé, ale podle Tvé vůle. Ale zlo, se kterým se setkávám v archiváliích, už nevnímám emocemi, ale profesionálně – kabinet vedu od roku 2000.
Autor knihy Psychologie komunismu Jindřich Kabát jmenuje strach vedle lži a teroru jako jeden z pilířů komunismu. Dá se komunistická totalita v životech jednotlivých lidí popsat jinak?
Lež je na začátku – to je ta propaganda. Koho nezvládli propagandou, toho museli přinutit. To je teror. Ten nefunguje je vůči donucované osobě, ale má i generální prevenci – komunisti se snažili, aby se společnost dozvěděla o každém zatčení, velké procesy se přenášely do tlampačů, na vesnicích lidé stáli pod tlampačem a poslouchali. To byl směr nátlaku – nesmíte podporovat tyto lidi, protože byste se obrátili proti vlastní zemi. Vnutili lidem zvrácený pohled na povinnost vůči zemi a národu – vztah k národu a zemi byl nahrazen primárním vztahem ke komunistickému režimu. Lidé měli strach „zradit vlastní zemi“. Uvědomit si, že nejde o mou zem, ale o moc, která zneužívá mého vlasteneckého cítění, si dovedl jen inteligentní člověk.
I dnes slyšíme, že kdo poukazuje na zneužívání postavení mocného politika, útočí na zájmy celé naší země. Mámě náběh na další totalitu?
Já doufám, že ne, v dohledné době. Ale do budoucna – kdo ví. Tohle je zranitelnost demokracie – svobodně se mohou vyjadřovat nacisté, komunisté a další -isté, a je na lidech, aby si v tom udělali pořádek. Ale mnozí to nedovedou a podléhají tomu. Tyhle režimy používají jednoduché argumenty a sliby – a na to vždycky většina lidí slyšela.
Co pro Vás, jako pro historika znamená pravda?
Řeknu to jako Aristoteles: „Pravda je shoda našeho soudu se skutečností.“ A skutečnost musíte ověřovat – historikové minimálně ze tří zdrojů. Až když se shodují, můžeme říct, že s velkou pravděpodobností to takto bylo. Po zdrojích se musí pátrat a dokud se nenajdou, nelze případ uzavřít. Vidíme to na identifikaci míst uložení nevydaných ostatků politických vězňů – pátráme po 623 lidech. Zpracováváme Prahu, Brno, Mírov, Plzeň a Valdice. A v Praze, kterou jsme měli za uzavřenou, se objevily nové informace.
Toufar a Horáková jsou známými příběhy komunistické zvůle. Máte nějaký málo známý, který by mohl být lidem povzbuzením ke statečnosti?
Dlouhou dobu jsem jezdil na Šumavu s bývalým politickým vězněm Františkem Zahrádkou, který jako skaut převáděl přes hranice osoby, které by tady jinak byly stíhané. Byl ve vězení, původně měl dostat trest smrti, ale protože byl mladistvý, dostal jen 13 let. Odseděl si je. Šli jsme spolu převaděčskou cestou – pamatoval si každé místo, kterému se museli kvůli hlídkám vyhnout. Obdivoval jsem na něm, že na to, co prožil, nezahořkl. Nestal se z něj někdo, kdo by dával najevo, co prožil. Když se vrátil, začal žít normálním životem.
Po revoluci působil v Konfederaci politických vězňů, ale života si vážil natolik, že se dokázal oprostit od bolestínství a překlenout tento kus života. To každý nedokázal. Mnozí se vrátili z vězení a nedokázali žít normálním životem, pořád to v nich bylo – nedůvěra, strach. František si to s sebou nenesl. Nezahořkl. Ale to je dar, není to dáno každému. Nelze hledět svrchu na ty, kteří se tomu poddali a vrátili se zlomení a tím prostředím narušení natolik, že pak z nedůvěry nejednali čestně se svým okolím. Prožili si strašné věci.
Překvapilo vás v pronásledovaných lidech kromě daru nezahořklosti ještě něco?
Ti, kteří nezahořkli, byli aktivní a snažili se publikovat vzpomínky, chodili mezi studenty, vyprávěli jim svoje zkušenosti. O tom, co bylo, a co by se mohlo vrátit. Obdivoval jsem jejich elán, protože už měli svůj věk. Úzce spolupracovali s Vězeňskou službou ČR, aby se to, co museli prožít, už nikdy nevrátilo.
Jak jste vnímal znovuzavedení duchovenské služby?
Jako velkou pomoc, byli velkým příkladem právě těm vojensky organizovaným zaměstnancům. Zvykali si na to obtížně, ale zvykli si – a z duchovních se nakonec stali jejich kolegové, ke kterým si chodili i pro různé rady. Má velké výsledky, když se s vězni jedná jinak. Když byly počátkem roku 1990 vzpoury vězňů, kteří se neúčastnili amnestie, tak ve Valdicích, kde to bylo dost ožehavé, šli mezi vzbouřence katolický farář páter Josef a evangelický duchovní otec Jaruška. Nejen že vypadali jinak než dozorci, ale jinak se i chovali. Velmi pomohli situaci zklidnit.
Jak člověk může dojít k odpuštění – komunistům obecně a konkrétním lidem?
Myslím si, že odpuštění musí být konkrétní – v životě vám někteří lidé pomohli a jiní ublížili. Každý by se v odpuštění měl srovnat s tím, kdo mu ublížil. K tomu ostatnímu můžeme zaujmout stanovisko, ale to už není odpuštění. Zločin je třeba odsuzovat, ale člověka vidět z hlediska odpuštění. I celý Nový zákon k němu vede.
PhDr. Aleš Kýr (1947) – vedoucí Kabinetu dokumentace a historie, Akademie vězeňské služby
Autor: Eva Čejchanová a Bronislav Matulík
Zdroj: Časopis Brána
