Kristova zvěst a utrpení nás křesťany zavazují ke kladnému životnímu postoji. I přes kříž, který musíme nést a následovat s ním Pána, je nasměrování a vyústění našeho života díky Ježíši Kristu pozitivní a opravňující každého z nás k radosti a každodenní oslavě.
Důležitou součástí karmanových náboženství, zjednodušeně řečeno náboženství východu, která existují v euro-americkém civilizačním okruhu spíš ve zjednodušené podobě, je důraz kladený na duševní, duchovní a tělesnou harmonii. Skrze duchovní a tělesná cvičení hledají stoupenci těchto spirituálních škol způsob, jakým lze existovat ve složitém okolním světě, a uchovat si při tom radost ze života a optimismus.
Byť je křesťanství založeno na radostné zvěsti o Kristově Vzkříšení, mnohdy kladlo přílišný důraz na zobrazování utrpení nebo varování před hříchem a jeho následky, zatímco důraz na pozitivní přístup k životu někdy zůstává vpovzdálí.
Je sice pravda, že Ježíš evangelií se příliš nesmál, na druhou stranu nám evangelista Jan má potřebu říci, že z toho, co Pán ve světě udělal, bylo zaznamenáno jen něco, ovšem to podstatné. Říká: „Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané.“ (Jan 21:25) Možná, že mezi tím, co nebylo kanonicky fixováno, by mohla být Ježíšova reflexe životního postoje křesťanů, kteří by se v jeho církvi a nad jeho radostnou zprávou mohli přece jen tu a tam více radovat a usmát.
Nebrat se příliš vážně
Zatímco dílo řady velkých i menších teologů spočívá v hutné a vážné obraně křesťanských pravd, mnoho dalších nám zanechalo povzbudivé úvahy o tom, že do životního postoje křesťanů, osvobozených Bohem ke svobodě Božích dětí, patří úsměv, nadhled, humor a vtip. Mezi těmi, pro které byl právě humor a pozitivní přístup k životu podstatnou součástí křesťanské identity, byl kardinál Tomáš Špidlík. Ten dokázal i velmi vážné věci říkat odlehčeně a s poukazem na Boží milosrdenství, které člověku dopomáhá k tomu, aby se z něj nestal zatrpklý zastánce umrtvování všeho druhu a stoupenec křesťansky orientovaného pesimismu. K němu ostatně není právě díky Bohu žádný smysluplný důvod.
Poznal jsem nemálo těch, kteří pustili do svého života něco z východních náboženství, ač by sami sebe pravděpodobně nenazvali ryzími buddhisty. Někteří z nich byli postupem času povoláni Bohem ke křesťanské víře, kterou přirozeně spojili s některou církví. Zajímavé je, jak se do jejich křesťanského vyznání propsalo něco z jejich předchozího poznání. I po křtu či novém uvedení do života víry a do církve v nich nezmizela jejich potřeba celostní či mnohovrstevnatě chápané harmonie mezi duší, duchem a tělem. Některým se nepodařilo udržet si svoji dřívější lidskou pohodu, jiní z ní ztratili jen něco, jiným se naopak povedlo zachovat si i v konzervativním prostředí svůj někdejší klid. Vím, jak je to někdy těžké, tím spíš je mi s takovými lidmi dobře.
Kříž zavazuje k radosti
Kristova zvěst a paradoxně i jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání zavazují křesťana ke kladnému životnímu postoji. I přes kříž, který musíme nést a následovat s ním Pána, i přes pronásledování a nepochopení ze strany cizích i vlastních, je nasměrování a vyústění našeho života díky Ježíši Kristu pozitivní a opravňující každého z nás k radosti a každodenní oslavě.
Mnoho lidí, kteří se vypravili do Svaté země po stopách Ježíšova života a do velkých křesťanských svatyní, oslavujících Boží zázraky a mariánská zjevení. Po návratu je dlouhou dobu provázel právě onen pozitivní postoj k životu, jehož pramen vytryskl z uzdravujícího Božího dotyku, objetí a ujištění, že i v těch nejsmutnějších chvílích je Pán s námi a má všechno, až po nejmenší detaily našich životů, pod kontrolou. Boží milost, projevující se na druhých, je naštěstí nakažlivá, takže člověk instinktivně zatouží, aby mohl prožít něco podobného – lavinu Boží lásky, která nezasypává, ale naopak vynese člověka na pomyslný vrchol jeho osobního Araratu.
Dobré dílo působí mezináboženský dialog, k němuž jsou křesťané svými církvemi vyzýváni. Mnoho dobrého přinesla setkání a střetávání velkých náboženství, jak se o to svého času snažil milánský arcibiskup, kardinál Carlo Maria Martini. Právě on je pro mě člověkem, na němž bylo vidět, že snaha o harmonii mezi duší, duchem a tělem nemusí být v římskokatolické církvi chápána jako něco nepatřičného. Jako vynikající biblista mnohokrát ve svém díle dokázal, že křesťané jsou Bohem povoláni k rozvíjení všech dimenzí své osobnosti a toho, co, jak říkal apoštol Pavel, zkusili a poznali jako dobré.
Bůh suď, proč se dominantním životním postojem části křesťanů stala ostražitost vůči všemu, co přináší radost, co formuje lidskou harmonii, co je veselé, světlé a zářící. Jsem neskonale vděčný za všechna setkání, která mně pomohla vystoupit z temných zákoutí a podzemí, kam jsem byl jako křesťan a teolog zván. Nikdy nebudu schopen oplatit druhým jejich úsměv, blízkost a sdílení pozitivního životního pocitu, který má svůj zdroj v Bohu. Co udělat mohu a co dělám – a jak rád –, je, že za ně Bohu děkuji a prosím. Máte to také tak?