Zachovejme zdravý rozum. Naším cílem by nemělo být zcela zastavit koloběh uhlíku v přírodě. Spalování paliv z recentních rostlin k cirkulaci uhlíku v přírodě přirozeně patří. Mělo by nás však zajímat zásadní poškození koloběhu vody vlivem zabetonovaných ploch a odvodňování nebo otrava půdy chemickými hnojivy a pesticidy.
Už v srpnu předloňského roku vyšel v jedenáctém čísle časopisu Nature Climate Change článek o možném kolapsu atlantických mořských proudů. Pokud by k němu došlo, Evropu by v důsledku globálního oteplování paradoxně sevřel dlouhodobý krutý mráz.
Nedávno se toto téma znovu objevilo ve veřejném prostoru, a to i na českých zpravodajských webech. V řadě lidí vyvolalo strach. Vidí v tom, vedle aktuálně zvýšených hladin některých našich řek, další důkaz nezbytnosti razantních opatření omezujících produkci skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého. Další důrazný motiv ke snižování uhlíkové stopy.
Jak se mám k takovým informacím postavit jako křesťan? Co mi k nim řekne bible? Na první pohled nic moc, o mrazu, o spalování fosilních paliv ani o uhlíkové stopě nemluví. Po chvíli poctivého přemýšlení ale zjistíme, že až tak mlčenlivá také není. Povědět toho umí dost, přinejmenším dost na to, aby to ovlivnilo naše jednání.
To první, co říká, jsou přímá slova Boží, adresovaná církvi, ale vlastně všem, kteří mají odvahu Pánu Bohu důvěřovat. Všem takovým Hospodin říká: „Neboj se!“ To není laciná útěcha, mávnutí rukou nad událostmi s tím, že ono to nějak dopadne. Není to ani výraz rezignace, počítající, že co se má stát, to se stejně stane, a nemá cenu se tím vzrušovat. Takový postoj je Hospodinu bytostně cizí.
Máloco je Pánu Bohu tak vzdálené, jako víra v neměnný osud. To jeho „neboj se“ má ale svoji cenu jen tam, kde se člověk odváží na Pána Boha spolehnout a odevzdat se mu, bez toho neplatí. Bůh totiž neslibuje, že se to či ono nestane. Dává ale jistotu, že ať se stane cokoli, člověk to se svým Bohem překoná. Pomáhá nám nejednat ze strachu. To je důležité. Kdo se nechá motivovat strachem, bude dělat špatná rozhodnutí a svůj život prohraje.
Tato země není naše!
Důvěra, že s Bohem člověk překoná všecko, ovšem nemá a nesmí vést k rezignaci ani k lenosti. Bylo by snadné zahledět se k nebi, říct si, že na prostředí světa vlastně nezáleží, a nedělat nic. Jedním ze zásadních přínosů křesťanství je důraz na odpovědnou aktivitu. „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?“ vyčítavě říkají andělé Kristovým učedníkům po jeho odchodu k nebeskému Otci.
Pán Ježíš sám své následovníky učil: „Cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.“ Je třeba něco dělat ve prospěch druhých lidí i celého stvoření. Nezůstat jen teoretiky správného života.
K tomu patří i třetí důsledek, který chci zdůraznit: Zachovejme zdravý rozum, nenechme se manipulovat ideologií. Ta dnes vypadá, jako bychom měli úplně zastavit koloběh uhlíku v přírodě. To by ale byl úplný nesmysl! Člověk zcela jistě napáchal škodu uvolňováním uhlíku z fosilních paliv, ale spalování paliv z recentních rostlin k cirkulaci uhlíku v přírodě normálně patří!
Na růst teploty našeho prostředí mají nesrovnatelně horší vliv jiné věci než skleníkové plyny. K těm nejhorším, které působí i v naší zemi a které může nějakou měrou ovlivnit prakticky každý z nás, patří zásadní poškození koloběhu vody růstem zabetonovaných a zaasfaltovaných ploch a odvodňováním. Stejně tak otrava půdy chemickými hnojivy a pesticidy. Těmto jevům bychom měli věnovat mnohem větší pozornost, než své uhlíkové stopě. Poznávat je, tedy učit se je znát. Využít možností, které v naší společnosti máme.
Jsme na této zemi jen hosty, navíc v roli správců, odpovědných majiteli světa, tedy Bohu. Svou nezodpovědností vůči němu škodíme i lidem kolem sebe. Určitě špatnými činy, neméně ale i pasivitou, nečinností a mlčením.
Autor: Petr Raus
I coby pouhý živočišný druh jsme zde jen na chvilku. To nezmění ani víra v jakéhokoliv boha ze všech co jsme vymysleli.
pravda je, že jsme tady na pouti a měli bychom se o to, co nás drží při životě dobře starat.